Zedtwitzové a jejich cesta do Svaté země k Božímu hrobu

Nešlo jen o projev hluboké víry, ale také o čin, který vyžadoval značné finanční prostředky, odvahu a ochotu riskovat vlastní život. Přesto se roku 1493 na tuto cestu vydala početná skupina šlechticů, duchovních i měšťanů ze střední Evropy. Mezi nimi nechyběli ani příslušníci starobylého rodu Zedtwitzů.

Nebezpečnost této pouti byla dána především historickým vývojem. Křesťané ztratili Jeruzalém již roku 1187 a od konce 13. století byla Svatá země pevně v rukou muslimských vládců. Na konci 15. století se Jeruzalém nacházel pod správou Osmanská říše, a křesťanští poutníci byli na těchto územích pouze trpěni. Jejich pohyb byl omezen, podléhal přísným pravidlům, zvláštním poplatkům a často i libovůli místních úředníků či ozbrojeného doprovodu. Samotná cesta navíc vedla oblastmi sužovanými nemocemi, nedostatkem pitné vody, pirátstvím a častými konflikty.

O této výpravě dnes víme mimořádně mnoho. Její průběh byl totiž zachycen v cestopisu, který na základě vlastních zápisků sepsal účastník pouti Jan Hasištejnský z Lobkovic. Jeho dílo, dokončené přibližně dvanáct let po návratu, patří k nejcennějším pramenům k poznání středověkého poutnictví a umožňuje nahlédnout nejen do každodenních útrap cesty, ale i do duchovního světa tehdejších poutníků.

Organizátorem celé pouti byl Fridrich III. Saský, zvaný Moudrý, příslušník ernestinské větve rodu Wettinů a jeden z nejvýznamnějších říšských knížat své doby. V roce 1493 vystupoval Fridrich jako hluboce zbožný katolický panovník, který se rozhodl vykonat pouť k nejposvátnějším místům křesťanství. Jeho zbožnost nebyla jen formální – Fridrich byl znám jako sběratel relikvií a zakladatel bohaté relikviářové sbírky ve Wittenbergu, která měla poutníkům zprostředkovat duchovní prospěch a odpustky.

Právě tato osobní zbožnost a důraz na tradiční formy katolické víry stály v pozadí jeho rozhodnutí uspořádat rozsáhlou výpravu do Svaté země. Pouť měla nejen duchovní rozměr, ale také politický a reprezentační význam: účast na ní posilovala prestiž kurfiřta i jeho dvora v rámci Svaté říše římské.

Z dnešního pohledu může působit paradoxně, že tentýž Fridrich Moudrý se o několik desetiletí později stal klíčovou postavou počátků reformace. K luteránství však nikdy nepřešel otevřeným a formálním způsobem. Jeho vztah k reformaci byl spíše opatrný a politicky vyvážený. Po roce 1517 se stal ochráncem Martin Luther, především proto, že odmítal svévolné zásahy papežské moci a hájil zásadu spravedlivého říšského práva. Luthera chránil před církevním i světským postihem, aniž by sám veřejně opustil katolickou víru. Fridrich tak představuje typ přechodové osobnosti mezi pozdně středověkou zbožností a novými reformními proudy 16. století.

Samotná výprava roku 1493 čítala podle dochovaných údajů přibližně 450 poutníků. Do cíle, k Boží hrob v Jeruzalém, se však dostalo pouze kolem 180 osoba zpáteční cestu domů přežil ještě menší počet účastníků. Už tato strohá čísla výmluvně ukazují, jak mimořádně nebezpečný a riskantní podnik tato pouť představovala – a o to větší váhu má skutečnost, že se jí účastnili i příslušníci rodu Zedtwitzů.

Výpravy do Svaté země se roku 1493 zúčastnili čtyři příslušníci rodu Zedtwitzů, pocházející ze dvou rodových větví. Z oblasti Brambachu vyrazili bratři Kasper Zedtwitz a Jošt Zedtwitz z Brambachu, zatímco z panství Neuberg (Podhradí) se k poutníkům připojil Georg Zedtwitz se svým mladým synovcem Heinrichem Zedtwitzem, synem Voita von Zedtwitz a pozdějším pokračovatelem rodu na Neubergu.

Účast více členů rodu na jediné, mimořádně riskantní výpravě ukazuje nejen na jejich pevné rodové vazby, ale i na hluboké náboženské přesvědčení, které bylo v rodě Zedtwitzů silně zakořeněno. Georg Zedtwitz, přestože byl druhorozeným synem, patřil k významným osobnostem rodu. Zastával mimo jiné funkci maršálka Řád labutě (německy Orden unserer lieben Frauen zum Schwan), prestižního rytířského řádu, který byl úzce spjat s mariánskou zbožností.

O tom, jak vážně bratři Zedtwitzové rizika této cesty vnímali, svědčí jejich jednání ještě před odjezdem. Kasper a Jošt Zedtwitzové věnovali před zahájením pouti dva dvorce zbavené daní v Sirmitz, dnešních Žírovice u Františkových Lázní, farnímu kostelu v Brambach. Dar byl určen k zajištění pravidelných jitřních mší, sloužených za jejich ochranu na cestě a za spásu jejich duší pro případ, že by se z pouti již nevrátili. Založené jitřní mše se v Brambachu sloužily až do roku 1850, tedy po dobu delší než 350 let. Tento mimořádně dlouhý časový přesah činí z donátorství bratří Zedtwitzů nejen osobní akt zbožnosti, ale i trvalý otisk jejich pouti v duchovním životě celého kraje.

Pouť započala přibližně v polovině dubna roku 1493. Poutníci vyrazili z českého království koňmo přes Bavorsko a Tyroly, přes území Benátské republiky až do Benátky. Do města dorazili 5. května, kde se postupně shromažďovali účastníci celé výpravy. Teprve zde nabyla pouť skutečně mezinárodního rozměru.

Dne 1. června 1493 se poutníci nalodili na několik lodí. Každý z účastníků zaplatil za plavbu do Svaté země a zpět 50 dukátů, což představovalo značnou finanční částku dostupnou jen majetnějším vrstvám. Lodní trasa vedla po osvědčených obchodních a poutních cestách Benátské republiky: přes Zadar, ostrov Hvar(Lesina), Dubrovník, Korfu, přístav Modon, ostrov Kréta(Candia), Rhodos a Kypr.

Pevná důvěra poutníků v Boha jim nedovolovala pochybovat o zázračné moci relikvií, které byly na mnoha místech uloženy v křesťanských chrámech. Se zvláštní horlivostí proto na své cestě navštěvovali kostely a kláštery, prohlíželi si jejich vnitřní výzdobu, nechávali se poučovat o jejich historii a původu a s hlubokou úctou věnovali pozornost svatým ostatkům.

Mezi uctívanými relikviemi byl například obraz Panny Marie v klášteře Joba a Bernardina v Benátkách, rouška, jíž měla Panna Maria ovinout malého Krista, lampy hořící před mariánským obrazem na ostrově Korfu, mosazné kříže z měděnice, z níž měl Kristus mýt apoštolům nohy, kříž dobrého lotra či trn z Kristovy trnové koruny.

Nešlo však pouze o předměty spjaté se životem Krista a světců, ale také o jejich tělesné ostatky. Být svatým ve středověkém pojetí neznamenalo pouze vytrpět své v pozemském životě – svatý často nenacházel klidu ani po smrti. Jeho tělo bylo rozdělováno na relikvie, které pak byly uchovávány a uctívány na různých místech křesťanského světa.

Jak zaznamenal Jan Hasištejnský z Lobkovic, jeden z navštívených chrámů byl doslova zahlcen svatými ostatky:

„Napřed kus kříže Pána Krista na pět dílů anebo více. A dva kousky přes ten větší kus, a prst z kosti malého. Potom nám ukázali peníz ten jeden, za kterýž Pán Kristus prodán Židům. Potom ukázali nám ruku pravou svatého Jana po loket, v kteréžto ruky palec a dva nejmenší prsty vedle palce. A těch ostatních dvou prstů není a neuměli mi pověděti žádní, kam se dělí. Potom svatého Vavřince ruku, potom svatého Blažeje ruku, potom hnáty ruky svatého Štěpána.“

Dne 7. července pak lodě zakotvily v zátoce naproti městu Jaffa. Jaffy pokračovali poutníci po souši do Jeruzaléma, kam dorazili v úterý 23. července před polednem. Právě tento úsek cesty patřil k nejobtížnějším. Nebezpečí zde nepředstavovaly ani tak střety s místním obyvatelstvem, jako spíše špatná schůdnost terénu, vyčerpání a zejména nedostatek pitné vody. Jak zaznamenal Jan Hasištejnský z Lobkovic, některé studny byly pro poutníky přímo smrtelně nebezpečné:

„A tu mezy Ramau a Jaffau, komuž by se vdalo tam jeti, má se každý varovati těch studnic a vodu tu z nich píti, neb sú náramně nezdravé…“

Podle svědectví průvodců se prý mnozí poutníci po požití této vody vážně rozstonali a někteří dokonce zemřeli. Útrapy této části cesty ostře kontrastovaly s duchovní horlivostí poutníků, kteří i přes fyzické strádání považovali své utrpení za součást kající cesty.

Po několika dnech v Jeruzalémě se konečně dočkali a mohli vidět Boží hrob. Asi dvě hodiny před večerem byli poutníci vyzváni, aby se připravili k návštěvě chrámu Božího hrobu. Před vstupem se na prostranství shromáždil zástup lidí – pohanů, mužů i žen, a také křesťanů jiných vyznání. U chrámových dveří seděl písař Abrahim s mameluky a spolu s patronem výpravy vpouštěli poutníky dovnitř, přičemž každého jmenovitě zapisovali. Jakmile všichni vstoupili, byly za nimi dveře uzamčeny.

Poutníci pak následovali bosé mnichy a kněze různých národností v procesí ke kapličce Božího hrobu, modlíce se a zpívajíce hymnus Salve Regina. Navštívili kapli Panny Marie, kde vyslechli kázání, a poté jim byly ukazovány nejposvátnější památky chrámu: kus Kristova kříže, část sloupu, u něhož byl Kristus bičován, a další místa spojená s jeho utrpením.

Vrchol pouti představovala hora Kalvárie. Zde bylo poutníkům ukázáno místo, kde stál Kristův kříž, i kamenné otvory, v nichž byly vztyčeny kříže obou lotrů. Kázání o Kristově smrti bylo natolik působivé, že, jak autor poznamenává, málokdo z přítomných nepropukl v pláč. Poté poutníci sestoupili k místu, kde bylo Kristovo tělo sňato z kříže a položeno do klína Panny Marie.

Odtud se vydali ke kapličce Božího hrobu. Do vnitřního prostoru vstupovali po dvou či třech. Kaple byla celá obložena bílým mramorem a bez oken, osvětlovaná pouze lampami. Za prvními dveřmi se nacházel kámen, na němž podle tradice seděl anděl, a za druhými, užšími dveřmi byl oltář, pod nímž se nacházel vlastní hrob Páně. Samotný hrob však poutníkům již nebyl běžně ukazován – dříve si z něj někteří odlamovali kusy kamene, a proto byl přístup omezen jen na zvláštní povolení.

Celou noc pak v chrámu probíhaly bohoslužby, při nichž kněží různých řádů sloužili mše u jednotlivých oltářů. Chrám Božího hrobu, jak autor uzavírá, byl rozsáhlým, kamenným a sklenutým prostorem, v němž byla soustředěna všechna nejposvátnější místa Kristova utrpení a zmrtvýchvstání.

Na zpáteční cestu ze Svaté země se poutníci vydali 1. srpna 1493. Z Jeruzaléma putovali zpět do Jaffy, kde se 7. srpna nalodili a téměř shodnou trasou po Středozemním moři se vydali zpět do Benátek. Ani návrat však nebyl bez útrap. Během cesty vážně onemocněl Kasper Zedtwitz. Jeho příbuzný Georg Zedtwitz spolu se šlechticem jménem Wurm – jehož křestní jméno se nedochovalo – u něj zůstali a pečovali o něj, přestože tím sami podstupovali další riziko.

Nakonec se všem čtyřem příslušníkům rodu Zedtwitzů podařilo šťastně vrátit domů. Osud však dal jejich pouti dodatečně trpký rozměr. Kasper a Jošt Zedtwitzové zemřeli již o tři roky později, roku 1496. Zda byla jejich smrt přímým důsledkem prodělaných nemocí, nebo celkového vyčerpání z náročné pouti, dnes již nelze s jistotou určit. O Georgovi Zedtwitzovi se po jeho návratu dochovalo jen málo zpráv; zemřel pravděpodobně kolem roku 1515.

Nejmladší z poutníků, Heinrich Zedtwitz, se roku 1509 po smrti svého otce Veitha ujal panství na Neubergu a stal se pokračovatelem rodové linie. Jeho syn Eustachius von Zedtwitz) a jeho manželka Anna von Witzleben již patřili ke generaci, která prožila zásadní náboženský zlom své doby. Přihlásili se k luteránské víře, aniž by se zřekli hluboké osobní zbožnosti. V dochovaném pohřebním kázání je Eustachius připomínán jako „zbožný a bohabojný pán a regent“, o jeho manželce se uvádí, že „několikrát do roka přijímala pro spásu své duše svátost Boží, tělo i krev Páně, po vzoru Kristově v obou podobách“.

Pozoruhodným svědectvím této rodové a náboženské kontinuity jsou životní podobizny členů rodu Zedtwitzů z počátků reformace, které se dochovaly v Ašském kostele. Ty dnes připomínají nejen proměnu víry v 16. století, ale i hlubší kořeny rodové zbožnosti, sahající až k nebezpečné pouti do Jeruzaléma roku 1493.

Zdroje: Z knihy Putování k svatému hrobu – Jan Hasištenský z Lobkovic

https://zedtwitz.cz/