Článek
KAPITOLA II RANČ
Později večer se Martina v Dannyho pickupu rozplakala.
Dan se na ni překvapeně podíval, ale neřekl nic. Čekal. Motor tiše předl na volnoběh a z palubní desky slabě svítily budíky do tmy. Až po chvíli se rozhodl promluvit.
„Co se stalo, Marti?“ zeptal se tichým hlasem.
Martina jen zavrtěla hlavou.
„Martí, jestli jde o toho hulváta v hospodě…“
„Ne,“ hlesla.
„Tak co se děje?“ začínal ztrácet trpělivost.
Martina vzhlédla. Oči měla plné slz, které jí úspěšně rozmazávaly pečlivě nanesenou řasenku.
„Danny… dneska spím na ulici. Nemám kam jít, ten byt si prostě nemůžu dovolit…“
„A to je všechno?“ zeptal se nevěřícně. „To přece není žádný problém,“ pokračoval, když viděl, že se z ní kloudné odpovědi nedočká. „Bydlet budeš u nás.“
Nečekal na souhlas, zařadil rychlost a vyrazil do noční tmy směrem k domovu.
Zastavili před rančem. Chvilku se na sebe jen dívali, až Dan zavelel:
„Jdeme. Táta zrovna griluje a jeho pečenou papriku si ujít nenechám,“ olízl se mlsně.
Vzal Martinu za ruku a společně prošli brankou. Tátu potkali hned na verandě.
„Ahoj, tati!“ zahalekal Dan a vzápětí dodal: „Kde je máma?“
Starší, prošedivělý muž se otočil na syna, ale jeho zrak okamžitě zachytil Martinu.
„Tati, to je Martina. Bude bydlet u nás,“ postavil Dan otce před hotovou věc.
Chlap si ji zkoumavě prohlížel. Viděl tvář s rozmazanou řasenkou a dlouhé vlasy rámující obličej. Pak sklouzl pohledem k jejím rukám. Na kloubech byla ještě stále patrná cizí krev.
„Joe?“ otázal se suše a vlastně zbytečně.
Dan mlčky přikývl.
Než však stačil otci cokoliv vysvětlit, rozrazily se síťové dveře a na verandě se objevila Dannyho matka. Ženská původem z Teplic nepotřebovala žádné vysvětlování.
„Josefe! Hlídej to maso a nech chudinku aspoň opláchnout!“ zavelela rázně a otočila se k Martině: „Pojď, necháme ty chlapy být. Když si dají pivo, nakecají toho víc než my ženský. Nahoře v patře je koupelna. Mýdlo, ručník i šampon tam najdeš. Tak běž.“
Když Martina zmizela po dřevěných schodech, otočila se Hanka na syna:
„Dane? Víš, kde má Martina ten pronajatý byt?“
„Vím.“
„Fajn. Okamžitě tam zajedeš a přivezeš všechny její věci. Nic tam nenecháš!“ dodala přísně, protože syna znala a věděla, že by byl schopný nechat půlku věcí na chodbě.
Když se Dan vrátil a na korbě dovezl skutečně všechno, byla Martina ještě pořád nahoře. Využili toho a s tátou vynesli pár tašek a jeden velký batoh do volného pokoje pro hosty.
Když cvakly dveře od koupelny, Martina už byla jiný člověk. Horká voda spláchla prach z dílny, rozmazaný make-up i zbytky krve. S vlasy staženými do ručníku a v čistém triku sešla dolů.
U stolu na verandě už seděli všichni tři. Uprostřed voněla mísa s grilovaným masem, opečenou paprikou a ošatka s chlebem.
„Sedni si, holka, a jez, než ti to ti dva zbaští,“ pokynula jí Hanka a přisunula před ni talíř. „A věci máš nahoře. Dan nic nezapomněl, dohlédla jsem na to.“
Martina vrhla na Dana pohled plný rozpaků a tiché výčitky, ale ten se jen provinile zašklebil a dál se ládoval.
Josef naproti ní mlčel. Pomalu žvýkal, utřel si knír hřbetem ruky a upíral na ni své přísné, šedé oči.
„Takže mechanik,“ prolomil ticho hlubokým hlasem. Nebyl v tom výsměch, spíš stará, léty prověřená farmářská skepse. „Dan říkal, žes dneska shodila převodovku na Kenworthu za dvě hodiny.“
„Byla v háji lamela,“ odpověděla Martina klidně a vzala si kousek papriky. „A kluci zalepili šrouby na frémě Loctitem. Nic, co by nespravil rázový utahovák a trochu trpělivosti.“
Josef nepatrně povytáhl obočí.
„Kamion je hezká věc. Jenže zítra začíná sklizeň. A jestli do rána nerozchodím ten starý John Deere za stodolou, zůstane celá úroda ležet na poli.“
„Josefe, nech ji aspoň najíst,“ vložila se do toho Hanka.
„Díly na to nejsou, ve městě mi řekli tři týdny,“ pokračoval Josef, jako by manželku vůbec neslyšel. „Kouše se to na vstřikovacím čerpadle. Místní borci nade mnou zlomili hůl.“
Martina odložila vidličku. V očích jí poprvé za celý večer bleskla profesní ješitnost.
„Máte tam světlo?“ zeptala se věcně.
Josef se zarazil: „Kde?“
„Ve stodole. Jíst můžu i potom. Ukažte mi to.“
Ve stodole to vonělo domovem – staré seno, zvířený prach, vyjetý olej a chladné železo. Žlutá žárovka vrhala dlouhé stíny na zeleného veterána s odklopenou kapotou.
Josef poklepal na zablácený blatník. „Tady to je. Startér točí, ale ani neškytne. Místní mechanik sundal čerpadlo, koukl dovnitř a prohlásil, že je to na odpis. Objednat nové z Chicaga zabere deset dní. Jenže za deset dní mi to na poli shnije.“
Martina si vyhrnula rukávy trika až k ramenům, přešla k ponku a sklonila se nad rozebraným rotačním čerpadlem. Leželo tam v misce, zanesené černou naftou.
„Máte tu technický benzín? A jemný šmirgl pod vodu? Tisícovku nebo dvanáctistovku?“ vyhrkla bez zvednutí hlavy.
Josef překvapeně zamrkal. „V plechové skříni v rohu. Papíry budou nahoře na polici.“
Dan mezitím přitáhl montážní lampu a zavěsil ji přímo nad pracovní desku. Martina vzala do prstů pístek rozdělovače.
„Vidíte to?“ ukázala Josefovi nepatrnou stopu na lesklém kovu. „Není to zadřené na krev. Jen se tam dostal bordel ze staré nafty a kouslo se to v pouzdře. Pístek zůstal viset nahoře, pružina ho nevrátila a nedává to tlak do vstřiků.“
„A to se dá zachránit?“ zamumlal Josef nedůvěřivě. „Tvrdili mi, že bez nového kusu nemám šanci.“
„V Americe jste zvyklí všechno hned vyhazovat a kupovat nové,“ usmála se Martina a v hlase jí zazněla ta správná dílenská jistota. „V Česku by se s tím nikdo nemazal. Podej mi hadr, Dane.“
Následující hodinu stodola ztichla. Slyšet bylo jen tiché šustění smirkového papíru namočeného v čisté naftě a občasné cinknutí očkového klíče. Martina pracovala s chirurgickou přesností. Krouživými pohyby srovnávala plochu elementu, dokud nebyla zrcadlově čistá, proplachovala pouzdro a zkoušela jeho chod.
Když pístek konečně zajel na své místo s lehkým, hladkým cvaknutím a pod vlastní vahou se volně pohyboval, zhluboka vydechla.
„Čisté. Žádné drhnutí. Jde to zpátky na blok.“
Dan okamžitě podal těsnění a Josef, který do té doby stál opřený o trám se založenýma rukama, beze slova popadl ráčnu s prodlužovákem. Už se na ni nedíval jako na holku, kterou syn přivezl z hospody. Byli to tři mechanici u jednoho stroje.
Čerpadlo sedlo na přírubu. Martina dotáhla převlečné matice na vstřikovacích trubkách jen zlehka prsty.
„Dane, skoč za volant. Povolila jsem odvzdušňováky. Zatoč s tím, ať vytlačíme vzduch!“
Dan otočil klíčkem. Startér těžce zasténal, řemeny hvízdly a motor začal líně převalovat. Martina s Josefem viseli očima na trubkách. Po chvíli zpod matic prskla první nafta s bublinami.
„Drž to! Ještě chvilku!“ houkla Martina, popadla sedmnáctku klíč a v přesném rytmu postupně dotahovala jednu trubku za druhou. Nafta začala stříkat čistým tlakem. „A teď přidej plyn!“
Starý čtyřválec zakuckal, z komínku vyletěl hustý oblak černého dýmu a vzápětí se stodola otřásla sytým, pravidelným duněním. Žádné škytání, žádný nepravidelný chod. Motor běžel hladce jako za mlada.
Dan v kabině roztáhl pusu do širokého úsměvu a dvakrát prošlápl pedál. Podlaha stodoly vibrovala.
Martina vzala hadr, otřela si naftu z předloktí a otočila se k Josefovi.
Starý farmář se díval střídavě na běžící stroj a na ni. Pak natáhl ruku do kabiny, chcípl motor a stodolu zalilo ticho přerušované jen praskáním chladnoucího výfuku. Josef si pomalu utřel dlaně do montérek, pohlédl Martině přímo do očí a v koutku úst se mu objevil nepatrný úsměv.
„Zítra v pět ráno vyjíždíme na pole,“ pronesl klidně. „A jestli ještě někdy Dan řekne, že ženský nerozumí motorům, osobně ho přetáhnu heverem. Pojď nahoru, holka. Ta studená paprika na tebe čeká.“
