Článek
Když se mě sedmnáctiletý syn zeptal, jestli by s námi mohla jet do Chorvatska jeho přítelkyně Tereza, moje první reakce byla spíš záporná. Ne proto, že bych ji neměla ráda. Chodili spolu skoro rok, několikrát u nás spala a znali jsme i její rodiče. Jen jsem si představila týden se dvěma zamilovanými teenagery pod jednou střechou a nebyla jsem si jistá, jestli si pod slovem dovolená nepředstavuji něco trochu jiného.
Manžel to viděl praktičtěji. Podle něj bude alespoň syn spokojený a nebude celý týden chodit několik metrů za námi a předstírat, že k naší rodině nepatří. Nakonec mě přesvědčil.
Měli jsme pronajatý apartmán pro pět lidí a jedno lůžko stejně zůstávalo volné. Za ubytování bychom tedy zaplatili stejnou částku bez ohledu na to, jestli Tereza pojede, nebo ne.
Když jsem zavolala její mamince, měla radost a hned se zeptala, kolik nám má poslat. Řekla jsem jí, že za ubytování nic nechceme. Nabídla alespoň příspěvek na benzín, ale ani ten jsem nechtěla řešit. Domluvily jsme se jednoduše: Tereza si vezme vlastní kapesné a tím je věc vyřízená.
Možná jsem už tehdy měla vytáhnout kalkulačku.
Dovolená totiž proběhla překvapivě dobře. Tereza byla milá, pomáhala s nádobím, občas zašla s naší mladší dcerou do obchodu a rozhodně nepatřila mezi hosty, po kterých člověk celý týden uklízí.
Dokonce i syn začal dobrovolně vstávat před desátou dopoledne, což jsem do té doby považovala za biologicky nemožné.
Když jsme šli do restaurace, Tereza si několikrát chtěla svoje jídlo zaplatit sama, ale většinou jsme jí to nedovolili. Byla s námi, a tak jsme ji brali jako dalšího člena rodiny. Jednou koupil zmrzlinu syn, podruhé Tereza. Někdo zaplatil pití na pláži, někdo hranolky. Nikdo neřešil stokoruny ani drobné.
Tedy alespoň jsem si myslela, že je nikdo neřeší.
Po týdnu jsme se vrátili domů, Terezu vysadili před jejich domem a její maminka nám ještě několikrát poděkovala. Večer mi přišla zpráva.
První část byla přesně taková, jakou bych čekala. Tereza si dovolenou moc užila a rodiče nám děkovali, že jsme ji vzali s sebou. Jenže potom následovala věta, u které jsem se zarazila.
Tereza prý během dovolené zaplatila několik věcí také našemu synovi, a tak mi její maminka posílá přehled.
Pod zprávou následoval poměrně přesný seznam. Pizza za 290 korun, zmrzlina za 85, vodní atrakce za 320, pití za 140 a další občerstvení za 175 korun.
Celkem 1 010 korun.
A pod tím číslo účtu.
Chvíli jsem na telefon jen koukala. Nešlo ani tak o samotnou částku. Spíš mě překvapilo, že někdo po společné dovolené zpětně počítal pizzu, pití a jednu zmrzlinu.
Ukázala jsem zprávu manželovi. Přečetl si ji a s naprosto vážným výrazem se zeptal, jestli je to faktura a zda v částce nechybí DPH. V tu chvíli jsem se ještě smála.
Když jsem ale seznam ukázala synovi, nechápal ho o nic víc než já. Řekl mi, že za Terezu během týdne také několikrát platil. Jednou jí koupil večeři, jindy pití, určitě nějakou zmrzlinu. Kolik přesně utratil, samozřejmě netušil.
A právě v tom byl celý problém.
My jsme si nic nezapisovali.
Když jsme Terezu pozvali s sebou, brali jsme ji jako hosta. Neřešili jsme, kolik snědla k snídani, jestli měla v restauraci dražší jídlo než naše děti ani kolik benzínu jsme kvůli jednomu člověku navíc spotřebovali. A už vůbec mě nenapadlo zjišťovat, jestli syn koupil Tereze dvě zmrzliny a ona jemu tři.
Napsala jsem proto její mamince, že syn během dovolené také několikrát platil za Terezu, jen jsme si o tom žádnou evidenci nevedli. Zmínila jsem také benzín, společné nákupy a jídlo, které jsme během týdne platili my.
Odpověď přišla během několika minut.
Tereza prý byla námi pozvaná, takže tyto náklady podle její maminky nebylo možné srovnávat.
A právě tahle argumentace mě zarazila mnohem víc než samotných 1 010 korun.
Pokud byla Tereza náš host, pak mi připadalo naprosto normální, že jí nebudeme účtovat ubytování, cestu ani každou porci jídla. Jen jsem nechápala, proč stejné pravidlo neplatí také opačným směrem. Když jsme něco zaplatili my, bylo to součástí pozvání. Když Tereza koupila něco našemu synovi, najednou z toho vznikl dluh.
Manžel mezitím otevřel lednici a začal žertovat, jestli bychom neměli dopočítat jogurty, které Tereza během týdne snědla. V tu chvíli mě to ještě pobavilo, ale zároveň už mě celá situace začínala trochu štvát.
Nešlo o tisíc korun. Šlo o princip.
Nakonec jsem částku poslala. Nechtěla jsem kvůli relativně malým penězům vytvářet dusno mezi dvěma rodinami a už vůbec ne mezi dětmi. Navíc jsem měla pocit, že samotná Tereza vůbec netuší, že její maminka nějaký seznam vytvořila.
Tím jsem celou záležitost považovala za uzavřenou.
Jenže asi o dva měsíce později přišel syn s tím, že Terezini rodiče jedou na víkend na hory a nabídli mu, aby jel s nimi.
Automaticky jsem souhlasila. Až když odcházel z kuchyně, něco mi došlo.
Zavolala jsem ho zpátky a řekla mu, ať se tentokrát raději předem zeptá, kolik ho celý víkend bude stát.
Syn se začal smát.
Já už o něco méně.
Od naší dovolené totiž na slovo „pozvání“ pohlížím trochu jinak. Pro někoho znamená, že jste host a drobné výdaje se jednoduše nepočítají. Pro jiného očividně končí přesně ve chvíli, kdy někdo jiný vytáhne peněženku.
A tak bych dnes synovi před podobným výletem připomněla, aby si nezapomněl kartáček na zuby, nabíječku a dostatek oblečení.
A pro jistotu ještě jednu věc.
Kalkulačku.
