Článek
Česko patří v Unii k největším skeptikům, přesto se dvě třetiny lidí vyslovují pro pokračování členství. V hlavě nadáváme, v kalkulačce nám ale EU často svítí zeleně. Proč tenhle rozpor tak zarputile drží a kdo ho roky přiživoval, až se stal skoro „normálním českým pocitem“?
Český paradox: v průzkumech brbláme, z EU ale nechceme
Podle nejnovějšího šetření Eurobarometru vnímá EU pozitivně jen zhruba 35 procent obyvatel Česka, nejméně z celé sedmadvacítky. V evropském žebříčku sympatií tak stojíme na samotném chvostu.
Zároveň ale průzkum CVVM z jara 2023 ukazuje, že kolem dvou třetin Čechů si přeje v EU zůstat. Odchod z Unie většina odmítá, ačkoli s ní vyjadřuje nespokojenost. V hlavě se tak usadil zvláštní dvojí metr, který se už léta nemění.
Dlouhodobé řady Eurobarometru popisují podobný obraz: jen asi třetina Čechů označuje EU za něco pozitivního, ale vyšší podíl lidí zároveň vidí členství a přínosy Unie jako výhodné. CVVM zachycuje stejný rozestup. Méně lidí je spokojeno s fungováním EU, mnohem víc jich ale nechce z „klubu“ vystoupit.
V hospodě tak často dřív zazní „Brusel nám jen poroučí“ než fakt, že většina lidí počítá s evropským pasem v kapse. Emoce běží proti číslům a když se tenhle rozpor opakuje roky, zakoření jako samozřejmost. Otázka proto nezní, proč „Češi nemají rádi EU“, ale kdo jim tuhle představu tak dlouho předhazuje před oči.
A právě u toho, jak se z praktického členství stal emotivní fackovací panák, začíná první klíč k českému paradoxu.
Jak z kvót vznikl symbol „Bruselu, který diktuje“
Obraz „zlého Bruselu“ si česká politika nevymyslela ze dne na den. Bývalá vláda z let 2017–2021 ho postavila především na tématu migrace a uprchlických kvót.
V roce 2015 evropské státy odsouhlasily relokační mechanismus, který měl rozdělit část žadatelů o azyl z Řecka a Itálie. Česko mělo přesídlit 2691 lidí, což vyplývalo i z informací ministerstva vnitra.
Tehdejší premiér Andrej Babiš z toho ale udělal politické heslo „nepřijmeme ani jednoho nelegálního migranta“ a proměnil ho ve vládní doktrínu. V očích mnoha voličů se tak EU zredukovala na jeden jednoduchý obraz: kvóty, diktát, migranti.
Když pak Soudní dvůr EU v dubnu 2020 rozhodl, že Česko společně s Polskem a Maďarskem porušilo unijní právo tím, že mechanismus neplnilo, politická debata rychle uhnula od podstaty. Rozsudek mluvil o neplnění společně přijatých závazků a odmítl argumentaci, která se odvolávala na „ochranu bezpečnosti“.
Veřejnosti ale často zůstala v paměti jen jednoduchá zkratka: „Brusel nás zase trestá.“ Domácí rozhodnutí se tak schovala za anonymní „oni v Bruselu“, což připravilo půdu pro další, ještě vyhrocenější vyprávění.
A přesně na tenhle obraz pak plynule navázala dezinformační scéna, která z Česka udělala údajnou oběť „migrační invaze“.
Strach jako politické nářadí a realita v číslech
Výzkum CEDMO ukazuje, že nejrozšířenější falešné sdělení v prvním čtvrtletí 2024 zasáhlo asi 45 procent populace. Mezi sledovanými narativy se objevily i lživé zprávy o údajné „pandemické smlouvě“ mezi WHO a EU.
Strach tak putuje z politických vystoupení do řetězových e‑mailů a sociálních sítí. Přitom česká čísla o migraci vyprávějí jiný, mnohem méně dramatický příběh.
Podle statistiky vycházející z dat ministerstva vnitra bylo v roce 2024 v Česku 1 363 žádostí o mezinárodní ochranu a uděleno 54 azylů. Policie zároveň zaznamenala, že tranzitní nelegální migrace přes Česko klesla meziročně o 91 procent na 420 osob. Tato čísla rozhodně nepopisují „zaplavení republiky“ ani stát na pokraji kolapsu.
Podobně střízlivě vypadají i data o bezpečnosti. Analýza Mezinárodního bezpečnostního institutu založená na zprávě Europolu TE-SAT 2024 připomíná, že v roce 2023 nedošlo na českém území k žádnému teroristickému útoku, zatímco v celé EU šlo o 120 útoků v sedmi státech.
Hrozba online radikalizace přesto roste, což vytváří živnou půdu pro další kampaně založené na strachu. Klíčovým krokem ale zůstává jednoduchá věc: posuzovat řeči o „migrační katastrofě“ podle dat z ČSÚ o mezinárodní ochraně, policie a ministerstva vnitra, ne podle obrázku sdíleného na sociální síti.
Někdo může tyto rozdíly mezi strachem a realitou vnímat jako plané uklidňování, ale ve skutečnosti ukazují, že česká debata o EU uvízla v letech 2015 až 2020 a přehlíží oblast, kde se náš život s Unií odehrává dnes nejvíc.
Tiché miliardy: Brusel jako neoblíbený sponzor
Zatímco doma pořád řešíme kvóty, evropské peníze potichu platí české účty. Ministerstvo financí spočítalo, že Česko v roce 2024 poslalo do rozpočtu EU méně, než z něj dostalo, a roční čisté plus dosáhlo 83,2 miliardy korun.
Většinu tvořily prostředky z programu NextGenerationEU, ale i běžný rozpočet Unie poslal Česku více peněz, než kolik do něj odešlo. EU tak v praxi vystupuje jako náš velký finanční sponzor, přesto je zároveň hlavním terčem národního brblání.
Ještě výmluvnější je součet dvou dekád. Stejná data ministerstva financí ukazují, že od vstupu v roce 2004 do konce roku 2024 poslalo Česko do rozpočtu EU 936,6 miliardy korun, ale přijalo z něj 2,01 bilionu. Čisté plus tedy činí zhruba 1,07 bilionu korun bez půjček z plánu obnovy.
Po započtení prostředků z NextGenerationEU se kumulativní saldo blíží 1,22 bilionu korun. V překladu do běžného života jde o tisíce projektů, které vidíme kolem sebe:
- dálnice a mosty
- nemocnice a školy
- čistírny odpadních vod a další infrastrukturu
Evropská komise navíc schválila pro Česko v období 2021–2027 balík 21,4 miliardy eur z kohezní politiky, zaměřený přímo na regionální infrastrukturu, dopravu a veřejné služby, podle schválené partnerské dohody mezi Českem a Evropskou komisí.
Když pak někdo stojí pod opraveným mostem se štítkem „Spolufinancováno Evropskou unií“ a u toho brumlá, že „Brusel jen bere“, vidíme v jedné scéně esenci českého vztahu k EU, který v sobě spojuje odpor v emocích a závislost v číslech.
Méně billboardů, víc mostů: kde začít měnit vztah k EU?
Pokud hledáme odpověď na otázku, proč pořád tak nemáme rádi Evropskou unii, musíme začít doma. Domácí politické kampaně proměnily konkrétní spor o relokace v symbol „Bruselu, který diktuje“, a dezinformační ekosystém ten obraz dál přiživuje.
Vedle toho si ale jen málokdo všímá tichého přílivu stovek miliard korun a faktu, že Česko patří k bezpečnějším koutům EU. Emoce se tak odtrhly od reality, ale návyky v přemýšlení zůstaly stejné.
Cesta ven přitom nemusí vést přes složité debaty o institucích. Může začít jednoduchým gestem: až příště někdo vykřikne, že „Brusel jen bere a žene sem migranty“, zkusme si nejdřív spočítat, kolik peněz, mostů a nemocnic tady Unie zanechala.
Teprve potom si k ní vytvořme názor, který nebude stát jen na billboardech, ale na tom, jak vypadá naše země, když se na ni podíváme bez zkratky „oni v Bruselu“.
