Článek
Pomineme detail, že s Ruskem se v současné době nedá jednat, tím spíše, pokud se mu na bojišti daří. Představa hnutí ANO o tom, že Ukrajina se přiměje ke kompromisům a bude mír, je naivní a hloupá úplně stejně jako tehdy usmiřování Adolfa Hitlera prostřednictvím Mnichovské dohody.
Jakýkoliv územní kompromis s Ruskem není koncem války, ale jejím začátkem. Ostatně naše slabá reakce na anexi Krymu nás dovedla k pokusu o anexi Ukrajiny. A pokud by Rusko uspělo, neskončilo by tam.
Není pravda, že bych byl válkychtivý, to není nikdo. Nikomu není příjemná představa, že bychom se odloučili od našich rodin, cvičili se v boji a zabíjení a šli pak do války. Jenže proti agresorovi nepomáhá stočit se do klubíčka. Rusko rozumí jen síle. A tu musíme mít.
Málo si uvědomujeme, v jak luxusní pozici se dnes nacházíme, že zatím válku, která zuří v naší těsné blízkosti, nijak nepociťujeme. Kromě přechodného energetického a komoditního šoku naše pohodlí nijak neutrpělo, naše reálné mzdy opět rostou a náš život běží v klidu a míru za cenu ohromné oběti na straně ukrajinských vojáků.
Podpora Ukrajiny je dnes naše nejlepší investice do bezpečnosti, do zachování mírových poměrů pro nás. Bohužel zdaleka nevydáváme na podporu Ukrajiny tolik, kolik bychom mohli a měli. Náklady, pokud by Ukrajina padla a na boj jsme se museli připravovat my, by byly astronomické.
Mobilizace, vojenská cvičení, odliv pracovní síly z podniků do uniforem. Životní úroveň by klesla mnohem prudčeji než za jakékoliv hospodářské krize během existence České republiky. Takzvaná mírová renta, ze které jsme desítky let těžili, by byla definitivně ztracena.
Proto sháníme pro Ukrajinu další zbraně, munici i finance. Aby se ubránila. Aby ubránila náš mír. Co když to nebude stačit? Pak budeme bojovat. Třeba i přímo na Ukrajině. Ne proto, že bychom chtěli, ale proto, že už nás historie poučila, že musíme. A ta lekce nebyla levná.
Nemůžeme si dovolit obětovat Ukrajinu. Museli bychom bojovat v každém případě, možná o něco později, ale s o to většími oběťmi. Jistě, mohli bychom utéci dál na západ, ale jak nás nacismus poučil, nakonec tomu stejně neutečeme a budeme se muset agresorovi postavit.
Naštěstí nám již napříč Evropou dochází, že nejen, že Ukrajina nesmí prohrát. Ona musí vyhrát a Putinův režim musí padnout. Dokud ten bude existovat, nebude v Evropě bezpečno.
Jako Evropa musíme nasměrovat mnohem více zdrojů do výroby zbraní, vojenské techniky i munice a poskytnout Ukrajině vše, aby ruská vojska ze svého území vyhnala.
Pokud bude Ukrajina schopná efektivně eliminovat ruské síly, pokud bude běžný Rus vnímat, že povolávací rozkaz do armády je rozsudkem smrti, pokud budou ruské vládnoucí elity jasně vidět, že neexistuje šance na ruské vítězství, teprve tehdy bude naděje, že na ruské straně vznikne vůle skutečně jednat o míru.
Problém naší chcimírovské scény je, že nepožaduje po agresorovi, aby přestal útočit, ale po oběti, aby se přestala bránit. S historickou zkušeností naší země a s jejich hlášením se k vlastenectví je to něco naprosto odporného a ostudného.
ANO se možná mezi chcimíry zařadilo proto, že jim to vyšlo v průzkumu veřejného mínění, jak už to u populistických hnutí bývá. Ale na konci dne si tu vážíme Gabčíka, Kubiše a Churchilla, nikoliv Chamberlaina nebo Čurdy.
Cesta k míru vede skrze uzbrojení Ruska, ochranu územní integrity Ukrajiny a zlomení víry Ruska a potažmo i jakéhokoliv jiného protivníka, že nad západem lze dosáhnout nějakého vojenského úspěchu. Pokud se nám to nepodaří, pak budeme muset jít opravdu do boje. Za naše rodiny, životy, svobodu, náš způsob života. Budou chcimírovští vlastenci bránit svou vlast nebo budou mávat ruskými vlajkami?
-----------------
Zdroje:
