Článek
Pro německého daňového poplatníka se jedná o hru s nulovým součtem. Masivní dotace německému průmyslu bude muset zaplatit právě on. Nijak to nepřispěje k řešení podstaty problému, navíc to demotivuje průmysl od investic do energeticky úsporných řešení a inovací. To je přitom asi tím nejrychleji dostupným řešením problému.
Problém se jmenuje energetická konkurenceschopnost. Její prvotní příčinnou je, že Rusko napadlo Ukrajinu a rozhodlo se tak být vyloučeno z civilizovaného světa. Toto vyloučení zjevně nebude mít krátkodobý charakter. V době, kdy bude Rusko opět legálně smět nabídnout na světových trzích své fosilní zdroje, už o ně nikdo nebude stát. Jedná se tedy o trvalou změnu energetické reality, kterou nemůže vyřešit dlouhodobě neudržitelné dotování spotřeby.
Někdo by si snad mohl myslet, že za úpadkem průmyslu je Green deal a klimatická politika. Klimatická politika vystavuje průmysl a zejména energetiku k tlaku na svoji transformaci, takže je to snadná a líbivá zkratka. Myslet si však, že vzdání klimatických cílů a budování staré energetiky pomůže k větší konkurenceschopnosti, by bylo naivní. Nově postavená uhelná elektrárna by již nikdy nedosáhla tak nízkých nákladů, jako ty historické dosluhující. Z pohledu investic bylo 92% přírůstku celosvětové energetické kapacity právě v obnovitelných zdrojích. Evropa v tomto trendu nijak nevybočuje od zbytku světa.
Proč tedy máme energie až 3-4× dražší než ve Spojených státech? Klíčovou odpovědí je zemní plyn. Ve Spojených státech se po roce 2010 ve velkém rozjela jeho těžba pomocí hydraulického štěpení, což vedlo k malé energetické revoluci a období bezprecedentně nízkých cen energií. Zemní plyn dnes generuje ty poslední potřebné MW výkonu pro stabilitu sítě. Dokud to tak bude, pak je cena elektřiny funkcí ceny zemního plynu.
Může mít Evropa tak levný zemní plyn jako USA? Smiřme se s tím, že to není možné. Nemáme ani zásoby plynu pro hydraulické štěpení ani vůli tuto technologii používat. Má to dobrý důvod. Tato technologie není vůbec přátelská k podzemním vodám, což v USA s třikrát menší hustotou zalidnění vadí podstatně méně. Evropa tedy musí hledat cestu vlastní, která odpovídá jejím přírodním a socioekonomickým podmínkám.
Skutečné zlevnění ceny elektřiny tedy může přijít pouze, pokud přestane být zemní plyn jejím určujícím faktorem. Možná si pamatujete, že to během energetické krize bylo mezi přijatými opatřeními. To ale nerealizujete tak, že to napíšete na kus papíru. Musíte mít zkrátka jinou technologii, která zajistí stabilitu sítě, než je paroplynová turbína. Její boom už probíhá, jmenuje se bateriové uložiště.
Zatímco u nejlepších paroplynových turbín se bavíme o reakční době v minutách, bateriová uložiště to dokáží v milisekundách. Jejich schopnost stabilizovat síť vysoce převyšuje všechny konvenční elektrárny. Zatím však stále chybí kapacita k vytlačení zemního plynu z elektroenergetiky. Aby se tak stalo co nejrychleji, by mělo být primárním cílem energetických politik členských států.
To vyžaduje především nedotovat spotřebu, ale investice. Podinvestované přenosové a distribuční soustavy jsou dnes primární brzdou rozvoje obnovitelných zdrojů. Spolu s bateriovými uložišti představují inovativní moderní energetiku cenově mnohem konkurenceschopnější než fosilní zdroje. Nemůžeme ani pominout detail, že se jedná o zdroj domácí.
Zrovna od Německa, které je jejich průkopníkem, bych očekával právě takové řešení výzvy energetické konkurenceschopnosti. Dotovat je potřeba investice do sítí, nikoliv spotřebu. Dotace spotřeby jsou nejen promrhané nedostatkové zdroje, které oddalují skutečná řešení. Je to i bezprecedentní narušení společného unijního trhu. Nedovolená veřejná podpora, přesně taková, které je podle unijního práva nezbytné bránit.
Bude-li Německo dotovat spotřebu elektřiny podnikům, pak musí ostatní státy Unie ve větší či menší míře tento příklad následovat, aby jejich vlastní podniky nebyly znevýhodněny proti těm německým. Háček je, že státy jako Polsko, Česko a další si nikdy nebudou moci dovolit takový rozsah podpory, jaký si může dovolit Německo. Tento krok by byl vážným narušením společného trhu a držme si palce, aby u Komise narazil.
Chce-li Německo dosáhnout stavu, kdy by průmyslové podniky platily cca 50 EUR/MWh, znamenalo by to dotovat každou spotřebovanou MWh cca 45 EUR. Bez ohledu na mechanismus to znamená při spotřebě německého průmyslu 211 TWh ročně podporu 9,5 mld. EUR, v přepočtu zhruba 237 mld. korun. Český průmysl spotřebuje ročně zhruba 25 TWh, stejná úroveň dotace by pak vyšla na více než 28 mld. korun. Takové výdaje jsou naprosto neospravedlnitelné a zbytečné. Vůbec přitom nezáleží na tom, že tyhle výpočty celý problém zjednodušují čistě na burzovní cenu elektřiny ani na zvoleném mechanismu oné podpory. V principu je to vždy dotace průmyslu z cizí kapsy zdroji, které se dají využít mnohem produktivněji.
Dnes jsme v podstatně příznivější situaci než na začátku ruské agrese. Ceny elektřiny klesají, klesá dokonce i cena zemního plynu. Pro žádný stát nedává smysl dotovat spotřebu. Chceme-li obnovit evropskou konkurenceschopnost i v energeticky náročné produkci, pak musí transformace energetiky nabrat tempo a nikoliv zpomalovat. Řešením výzev je vždy inovace, nikdy konzervace. To platí nejen v energetice.
---------------------
----------------------
Velmi děkuji za vaše příspěvky prostřednictvím tlačítka „Podpořte autora“. Je to silná motivace i závazek přinášet kvalitní a užitečné texty. Alternativně mě můžete podpořit zakoupením předplatného.
