Článek
K přijetí eura jsme měli relativně blízko v roce 2009 společně se Slovenskem a s trochou vůle by se nám to mohlo podařit i o rok dříve. Slovensko vedené Dzurindovou reformní vládou se soustředilo na splnění kritérií a ze směřování do eurozóny po svém vítězství v roce 2006 nevycouval ani Robert Fico. U nás ovšem vládla ČSSD vedená za volební období třemi premiéry, z nichž poslední Jiří Paroubek přivedl veřejné finance do stavu, za kterého naděje na přijetí eura v roce 2008 i 2009 padla.
Následné pravicové vlády daly rozpočet do pořádku, nicméně zejména euroskeptičtější ODS se k přijetí eura stavěla negativně. Významným faktorem byla i dluhová krize eurozóny, během které přijetí eura jako společné měny ztratilo dřívější podporu veřejnosti.
Navzdory jejímu vyřešení toto téma nemělo atraktivitu pro čelní politiky, nízká podpora veřejnosti vedla k tomu, že byl jejich postoj k tomuto tématu přinejlepším vlažný. Přitom Piráti, TOP 09, STAN i KDU-ČSL se k přijetí eura po celou dobu hlásili, jen ne příliš nahlas, nikdo nebral toto téma jako nosné a neinvestoval svůj politický kapitál do toho, aby změnil nepříznivý postoj veřejnosti.
Vlajku eura tak nesly hlavně občanské iniciativy jako Euro v Česku nebo Pulse of Europe. Znovu se k němu hlásí výrazněji i politické strany. STAN na své ideové konferenci jednoznačně podpořil přijetí eura, TOP 09 rozjela v uplynulém roce kampaně 4E (jedno E bylo euro) a Česko musí zrychlit, kde byl kladen důraz i na členství v eurozóně.
Jsem upřímně rád, že Petr Pavel toto téma zvedl a vnesl do popředí veřejné debaty, ukázal v tomto ohledu, že je silným lídrem. Politici hnutí ANO, které zásadně staví svoji politiku podle toho, co vychází v průzkumech, tohle nechápou, a ani nemohou.
Co se podpory veřejnosti týká, tak ta je vrtkavá a vesměs emocionálně založená právě na tom, co po celou dobu říkají společenští lídři. Dokud veřejný prostor opanovávali euroskeptici, není se co divit, že je většina proti přijetí. Pokud se rozjede kvalitní veřejná debata o přijetí eura, věřím, že se poměr otočí.
Sofistikovanější euroskeptici rádi často hovoří, že nejdříve je potřeba důkladně analyzovat, zda je přijetí eura pro Česko opravdu výhodné. Představují si za tím sofistikovanou analýzu nákladů a výnosů o desítkách stran, kterou nikdo číst nebude a ze které plus minus vyzní, že za určitých okolností ano a spíše později než dříve.
Realita je mnohem jednodušší. Zatímco výnosy členství v eurozóně jsou reálné, pravidelné a jisté, náklady členství jsou hypotetické, nahodilé a nejisté.
Výnosem, který hraje prim, je úspora transakčních nákladů. Ty se v české ekonomice pohybují mezi 10-20 mld. korun ročně, které jsou přerozděleny z reálné ekonomiky do kapes finančních institucí. Není možné si nevšimnout zvýšené míry zdrženlivosti k euru u těch ekonomů, které právě finanční instituce zaměstnávají.
Pokud bychom přijali euro v roce 2030, nabrali bychom zpoždění 22 let oproti roku 2008, kdy byl nejbližší reálný termín přijetí po našem vstupu do EU. 22 let krát v průměru 15 mld. ročně znamená ztracených 330 mld. za které nám jsou zahraniční vlastníci finančních institucí rozhodně vděčni. Když k tomu připočítáme známý fakt, že peníze plodí další peníze a ty finanční toky adekvátně diskontujeme, při 3% diskontní sazbě nás nepřijetí eura jen na transakčních nákladech stojí do roku 2030 458 mld.
Druhý významný výnos je příspěvek k HDP za jinak stejných podmínek, do kterého můžeme zahrnout všeobecně známé věci o atraktivitě investic, cenové transparentnosti, schopnosti mezinárodního obchodu v domácí měně (ne, to není totéž, co transakční náklady, zde jde o to, že je mezinárodního obchodu schopno mnohem více i menších subjektů díky sníženému celkovému riziku) a mnoho dalších faktorů, které jsou předmětem mnoha akademických prací, které nejspíše zdejšího čtenáře nijak nenadchnou. Důležité je, že onen přínos k HDP se udává mezi 0,5 % a 1 %.
My jsme takto tratili zhruba 825 mld. – vypočteno jako 0,5 % z nominálního HDP mezi léty 2008 a 2030 s 3% diskontní sazbou s tím, že HDP od roku 2023 dál je počítán jako nominál předchozího roku navýšený o 2 %, což považuji za projekci, která nebude nijak daleko od reality.
Na těch výpočtech se dá rozporovat spoustu věcí a můžete při změně parametrů dojít k větším či menším číslům, nic to nemění na základním faktu, že náš pobyt mimo eurozónu nás stojí na transakčních nákladech a růstu HDP pořádný balík peněz. Mohli bychom být tudíž o 1,3 bilionu bohatší, ale z nějakého důvodu se obáváme nákladů, které jsou na rozdíl od ušlých výnosů opravdu ryze hypotetické.
Tím nejčastějším „nákladem“ přijetí společné měny je ztráta nezávislé měnové politiky. Tato teze je postavená na víře, že za určitých okolností potřebujete mít v ekonomice jiné úrokové sazby nebo oslabit měnový kurz jako kompenzaci události, které říkáme asymetrický hospodářský šok. No a nyní zkuste vymyslet jakoukoliv událost, jež by se dotkla izolovaně jedné země, a nikoliv celé eurozóny.
Kromě nějaké přírodní katastrofy typu záplav se toho moc vymyslet nedá. Pokud země ztrácí konkurenceschopnost oproti ostatním, zpravidla za tím stojí přírodní katastrofa ve formě hospodářské politiky vlády. Ano, vlastní měnová politika, je-li správně aplikována, dokáže kompenzovat negativní dopad špatné hospodářské politiky do konkurenceschopnosti země.
Má to dvě podstatná ale. Předně bude z logiky věci rozumnější nedělat špatnou hospodářskou politiku vlády než ji kompenzovat tou měnovou. Druhé ale je, že tu konkurenceschopnost měnová politika kompenzuje oslabením měnového kurzu, což potěší exportující firmy, ale také sníží kupní sílu v zahraničí, což veřejnost kupodivu vůbec nepřijímá s nadšením. O tom jsme se přesvědčili při intervencích ČNB v roce 2013.
Samostatnou kapitolou je kvalita centrální banky. Nezávislá měnová politika je dobrý sluha tehdy a jen tehdy, pokud je prováděna adekvátně ve správný čas. Ať to byly kurzové intervence nebo zacházení s úrokovými sazbami během nedávné inflace, našlo by se nemálo ekonomů, kteří rozporují buď krok samotný nebo jeho načasování. Rozhodování centrální banky je ovlivněno nemalou mírou nejistoty ohledně toho, jak se skutečně bude vyvíjet ekonomika – dost lidí si plete prognózu s předpovědí budoucnosti, ale o předpovídání budoucnosti se ekonomové z dobrých důvodů nesnaží. Centrální banka vždy bude mít určitou chybovost a nebude proto dosahovat optimálních výsledků.
Posledním zabijákem zastánců nezávislé měnové politiky je fakt, že v Česku rychle ztrácí svoji účinnost. Česká koruna je malá bezvýznamná měna obklopená eurozónou, se kterou je pevně svázána naše prosperita. Pokud bude zle v eurozóně, bude zle i nám a nezávislá měnová politika s tím nezmůže nic. České firmy navíc masivně přecházejí k euru, ve kterém jsou dnes poskytovány úvěry, úhrady zboží, služeb, nájmů. Od letošního roku je firmám navíc umožněno vést účetnictví v eurech, platit v něm mzdy i daně. Tím pádem ovšem nastavování korunových sazeb přestává mít dopad do vývoje ekonomiky a její vývoj přestává být reflektován měnovým kurzem.
Reálně směřujeme do situace, kdy zde budeme mít euro, ale nebudeme součást eurozóny a bude nám chybět podíl na rozhodování o měnové politice eurozóny, čemuž je dobré předejít. S vědomím toho, jak raritně lze nezávislou měnovou politiku úspěšně používat, jakou chybovost může obsahovat, jak negativně dopadne na část obyvatel a pokračující erozi jejího účinku, opravdu nedává žádný smysl s přijetím eura otálet.
Pokud by někdo chtěl vznést argument o placení cizích dluhů, zdvořile upozorňuji, že pomoc Řecku byla půjčka, která je splácena i s úroky a byla podmíněna tvrdými reformami, které Řecko postavily znovu na nohy. Když vidím, jaké preference tu mají populistické formace prosazující nárok bez ohledu na výkon, nemůžu vyloučit, že někdy nebudeme obdobnou formu pomoci potřebovat my.
22 let zpoždění je hodně a hodně nás to stálo, s trochou vůle dokážeme vstoupit o něco dříve, ale právě ta vůle je naší hlavní překážkou. Kam se ztratila ta naše dravost, kdy jsme chtěli dohnat západ a být jeho součástí?
Přijetí eura je důležitý a správný krok, který podtrhne naše západní ukotvení a má mnoho užitečných a praktických dopadů. Zároveň si ale buďme vědomi, že přijetím eura nevyřešíme naše vleklé stavební řízení, mizernou digitalizaci státu a nedostatky našeho podnikatelského prostředí. Euro je pořád jen měna, která nám usnadní hodnoty vytvářet, ale nevytvoří je za nás. Pokud budeme provádět špatné politiky, budeme sčítat místo bohatství chudobu a nezáleží, v jaké měně bude uvedena.
---------------
Zdroje:
