Článek
Valorizační vzorec není posvátný a už vůbec ne dokonalý, což se ve stávající ekonomické realitě jasně ukazuje. Vzorec stavěný pro klidné časy navýšil důchody o 31 % za 18 měsíců a poměr průměrného důchodu a průměrné hrubé mzdy poskočil z po desetiletí stabilních 40 % na téměř 50 % za stejné časové období.
Není potřeba být ekonom ani vynikat v matematice, každý musí někde v koutku duše tušit, že tohle není udržitelné. Navíc valorizace valorizací funguje jako sněhová koule – 34 miliard pro tento rok znamená i dalších 58 miliard v roce 2024. Ještě několik takových let a jsme v insolvenci, dávno předtím, než bychom vůbec narazili na onen tolikrát probíraný demografický problém.
Vůbec neříkám, že si důchodci přidat nezaslouží, ale míra valorizace musí odrážet ekonomickou realitu. Není možné, aby měla jedna skupina obyvatel plně kompenzovánu ztrátu kupní síly v době, kdy prakticky nenajdete nikoho v produktivním věku, komu kupní síla neklesla.
Úprava mimořádné valorizace, která zajistí vyšší procentuální zvýšení nižších důchodů oproti důchodům vysokým, je správný přístup, jak udržitelně zmírnit dopad bezprecedentní inflace na nejzranitelnější, a poskytne nám nějaký čas na opravdu komplexní důchodovou reformu.
Kvalt na poslední chvíli je mimo jiné následkem více než desetiletí nečinnosti v oblasti důchodů, kdy z reformních návrhů byly realizovány výlučně ty, které naopak stabilitu systému zhoršovaly.
Argumentovat retroaktivitou není na místě, neboť ponechání vzorce v platnosti by ohrozilo výplatu budoucích důchodů. Žádný právní nárok plné kompenzace inflace v důchodech neexistuje. Důchod je pořád sociální dávka, jejíž vyplácení je založené na mezigenerační solidaritě. Ta má své výhody, ale i svá omezení.
Lze považovat za spravedlivou situaci, kdy hradíme z odvodů pracující matky samoživitelky se mzdou blízké té minimální plnou kompenzaci inflace důchodcům, jejichž čistý příjem převyšuje čistý příjem oné matky samoživitelky? Příklad ad absurdum podtrhává důležitý vztah mezi těmi, kteří do systému přispívají a těmi, kteří z něho čerpají. Neexistuje nárok na růst životní úrovně, ba ani na její zachování. Nárok těch, kteří ze systému čerpají, nemůže být odtržen od hospodářské situace těch, kteří do systému přispívají.
Stávající důchodový vzorec je zkrátka pro stávající ekonomické prostředí systémově chybný, jeho aplikace by byla chybou a je povinností vlády chybu napravit. Stejně tak je povinností vlády napravit principiální chybu v případě situace, kdy se vyplatí jít dříve do předčasného důchodu než později do řádného, nikoliv ještě vyzývat lidi, aby tohoto systémového selhání využili, dokud to jde.
Opoziční „peklo“ ve sněmovně je odpovědí na otázku, proč se dostaly do takových problémů státy jižního křídla. Touha po nezodpovědném mejdanu vedla k rozpočtové katastrofě, ztrátě fiskální suverenity a dosti krutých opatření naordinovaných věřiteli. Takové Španělsko mělo ještě v roce 2008 veřejný dluh k HDP pod 40%. Cesta dolů je rychlá a my nejsme Španělsko, aby k nám finanční trhy byly vstřícné.
Kdo chce moc, nemívá nic. Důchody musí růst jen tak, nakolik si to můžeme dovolit. Pokud si z nějakého pocitu nároků odtržených od reality rozvrátíme veřejné finance, budou to právě důchodci a další slabší skupiny obyvatel, které to odnesou nejtvrději.
