Článek
Vystupování vlády v tématu cen potravin patří k nejvíce iritujícím a nejsměšnějším. Pravicovému voliči se chce brečet, když vidí ministra zemědělství, jak děkuje řetězci za mouku v akci, jeho nástupce, jak vytváří na řetězce měkký tlak, nebo premiéra, který se jel přesvědčit do Německa, že tam jsou potraviny levnější.
Vláda nemá co řešit, jaká je cena mléka nebo másla, ale vytvářet kvalitní tržní prostředí stimulující k efektivitě skrze férovou soutěž. Namísto nářků nad výsledkem řešit příčiny. A těmi opravdu nejsou marže výrobců nebo obchodníků, to je výsledek, ne příčina.
Problematické je už ono porovnávání cen se zahraničím. Zde narážíme na odlišnou DPH na potraviny uvalenou v jednotlivých státech. V Německu je to 7 %, v Polsku 5 % a u některých základních potravin dokonce 0 %, v Česku 15 % a od nového roku to bude 12 %. Proč tomu tak je – k tomu existují u každé země kulturně historické důvody a platí, že nízké zdanění potravin je buďto kompenzováno vyššími daněmi jinde nebo obecně menšími veřejnými službami, popřípadě deficitem, který bude muset být v budoucnu řešen. Chtít DPH na potraviny jako v Německu můžeme, ale pak si řekněme, které jiné daně navýšíme a zdvořile dodávám, že představa, že ty daně zaplatí někdo jiný za Vás je hodně naivní.
Druhé úskalí porovnávání cen je v extrémně vysokém podílu akčních cen na celkových prodejích, což byla vždy královská česká disciplína ještě před pandemií, kdy dosahoval prodej zboží ve slevách téměř 50%, v letošním roce to bylo více než 60 %. Málokdo platí ceníkové ceny a čím zbytnější produkt, tím větší podíl prodeje v akci. Kupovat cukrovinky mimo akce je ekonomický nesmysl. Pro výrobce je důležitá průměrná cena z reálného prodeje a pokud je velký podíl prodeje v akcích, dává větší smysl nasazovat vyšší ceníkové ceny. Reálný rozdíl tak bude o něco menší, než říká porovnání základních cen. V Německu se ve slevách prodá jen zhruba 16 % zboží.
Rozdíly dané zdaněním neodstraníme a nenaučíme Čechy nákupnímu chování Němců, takže nějaké rozdíly pro nás nepříznivé naměříme vždy. Soustřeďme se nyní na rozdíly v tržním prostředí.
Ve veřejném prostoru koluje pohádka o pohádkových ziscích obchodních řetězců, která ovšem kulhá na obě nohy. Reálně tu dobré ziskovosti dosahuje jednička a dvojka na trhu shodou okolností patřící do stejné skupiny, zatímco ostatní spíše paběrkují. Ve skutečnosti je český maloobchodní trh poměrně krvavá řežba o zákazníka, kterou už tu několik zahraničních řetězců bylo nuceno vzdát. Každé malé město má několik supermarketů v docházkové vzdálenosti, což umožní porovnávat ceny a chovat se tržně i těm důchodcům, kteří nemohou vyslat vnoučata na okružní jízdu podle několika akčních letáků. Maloobchod tedy z nefunkčního trhu nepodezřívám.
Při bližším pátrání po úspěchu oné jedničky a dvojky na trhu bychom zjistili, že na rozdíl od konkurentů mají vyšší podíl dovezeného zboží a také vyšší podíl privátních značek na svých prodejích. Privátní značku mohou nechat vyrobit v českém nebo německém závodě, každý rok jinde, podle toho, kdo nabídne lepší cenu. Zkrátka úspěch ziskových řetězců je založen na větším tlaku na výrobce, využití širšího okruhu konkurentů.
V Česku jsou místní potravináři poměrně silní a zdaleka to nesouvisí s tím, že ten největší se v uplynulém desetiletí podílel na vládnutí. Oligopolní strukturu ve výrobě potravin si tu systematicky pěstujeme od 90. let, kdy poskytujeme velkým zpracovatelům, často následníkům sjednocovaných státních podniků z doby komunismu a následně privatizovaným, štědré dotace do snížení energetické náročnosti, zavádění inovací či rozvoje venkova. Možná vám přijde až směšné, pod co všechno jde schovat transfer peněz od daňového poplatníka k velkým ziskovým podnikům, ale pokud bychom sečetli částky dohledatelné ve výročních zprávách potravinářů, asi bychom spíše plakali.
Zatímco tato tučná prasátka českého byznysu dotacemi vykrmujeme, aby byla ještě větší, malé se česká legislativa snaží ze světa vymazat. Tržní prostředí má tím blíže dokonalé konkurenci, čím menší jsou bariéry vstupu do odvětví. Je těžké vstoupit na trh telekomunikačních služeb například kvůli limitovanému počtu dostupných frekvencí a nutným vysokým investicím. Vstoupit na trh s potravinami by mělo být oproti tomu snadné, jenže v Česku není.
Hon potravinářské inspekce na maminky, které si k mateřské přivydělají několika krabičkami cukroví pro své známé, je jen špičkou ledovce. Opravdu je nutné, aby měl malý pekař stavebně oddělenou místnost pro vytloukání vajec? Máme na malé výrobce stejné nároky jako na ty velké, což se zdá skoro fér, ale nákladem je velká vstupní bariéra a oligopol.
Je-li smyslem hygienických předpisů ochrana zdraví obyvatel, pak je velký rozdíl, pokud nastane incident u velkého producenta, jehož výrobky se dostávají k milionům lidí, nebo u malého producenta, kde se potenciálně závadná výrobní várka dostane k nižším desítkám lidí. Legislativní požadavky by toto měly zohledňovat.
Jiné jsou i následky do prodejů a reputace, velký producent to svede na špatné skladování či jiné okolnosti a prodává vesele dál, v případě privátních značek to už je úplně jedno, však ani nevíte, kdo to vyrobil. Ovšem malý producent začíná budovat okruh zákazníků mezi přáteli a známými, na malé vesnici či malém městě. Smysl rozvolnění předpisů pro malé nespočívá v tom, aby byly potraviny méně hygienické a méně bezpečné, ale v tom, že není nutné, aby každý jejich krok sledoval dohledový orgán. Trh totiž dohlíží na takového producenta mnohem přísněji, než je tomu u anonymní velké korporace.
Vysoké ceny potravin nelze řešit skrze antimonopolní úřad, cenové kontroly, měření marží nebo povídání si s maloobchodníky a potravináři. Tuhle energii musí vláda věnovat tomu, aby rozbila stávající oligopolní strukturu, tedy odstranila překážky vstupu do odvětví tak, že z některých regulací a požadavků ty malé začínající producenty vynechá. Bude to mravenčí práce, nebudete to hned a bude čelit masivnímu odporu stávajících producentů, přesto je to jediné smysluplné řešení.
Druhý neméně významný krok je přestat za peníze daňových poplatníků včetně malých a středních podnikatelů vykrmovat stávající oligopolní strukturu. Dotováním velkých zpracovatelů nižších cen potravin nedocílíme, praktikovali jsme to tu ostatně několik desetiletí a kdyby to fungovalo, tak to dnes není téma.
Nižší ceny potravin umí přinášet jen lépe fungující trh, což znamená trh méně regulovaný a méně dotovaný. Stupňování regulace od malých k velkým má svůj smysl, a kromě jiného to vždy evropská legislativa umožňuje. Nikdy nevěřte úředníkovi, pokud Vám tvrdí, že tak to musí být podle EU. To legislativní křoví jsme si splácali sami a je v zájmu nás všech ho pořádně prořezat.
-------------------------
Zdroje:
Výroční zprávy největších maloobchodníků a potravinářů dostupných na portálu justice.cz
