Dopišme to - Legion (2017)

Z mainstreamového pohledu je Legion něco téměř jedinečného. Pokud existují jiná podobná díla, uvítám doporučení. Tento text je samozřejmě subjektivní — jsem si jistý, že tvůrci, v absolutním a mně neznámém kontextu vzniku seriálu, odvedli tu nejlepší práci, jakou mohli.

Tento článek je jeden obrovský spoiler. Udělejte si laskavost a nejdřív se na Legion podívejte, než budete číst dál - ideálně těsně před přečtením. Budu také předpokládat, že jste viděli všechny tři série a že znáte děj — ale protože jsme občas prokletí pamětí akvarijní rybičky, přece jen ho krátce shrnu.

Brilantní obrazové vyprávění, flashbacky, trefně zvolená hudba, masivní kreativita, celkově dobré (a místy naprosto dokonalé — zdravím Farouka) obsazení nejsou tím, čemu se chci věnovat. Forma dělá z Legionu nezapomenutelný zážitek, ale my se chceme dostat k jádru. Ochutnat víno, ne obdivovat (pravda, ohromující) etiketu.

David, supermutant a syn Charlese Xaviera, začíná příběh zavřený na psychiatrii, přesvědčený, že trpí schizofrenií. To přesvědčení mu rozhodně neusnadňuje Shadow King (Amahl Farouk), další omega mutant, který byl po prohrané bitvě s Profesorem X už od Davidova dětství vyhnán do jeho podvědomí. Většina 1. série se odehrává uvnitř Davidovy roztříštěné mysli: svět ho považuje za cvoka, zatímco ostatní mutanti tvrdí, že má hlavu v pořádku. Opuštěn rodiči, uprostřed post-drogové deprese, mlhy antidepresiv a probíhající války mezi Divizí 3 a mutanty se David upíná k jednomu jedinému důležitému bodu — k mutantce Syd a jejich vzájemné lásce. Na konci 1. série Farouk konečně opouští Davidovu hlavu.

Rychlý posun do 2. série: David — a později i Sydney, nyní pracující pro D3 — se vydávají na cestu pomsty a svou lásku opouštějí. Farouk hledá své fyzické tělo. David zase hledá Farouka, zatímco mu po nějakou dobu tajně pomáhá, protože ho o to požádala budoucí Sydney. Nad tím vším visí varování před blížící se apokalypsou. Obecně právě S02 představuje místo, kde se seriál potácí — více o tom v části Injekce. Sydney a zbytek Davidových bývalých přátel z D3 se proti němu obrací, vidí v něm budoucí hrozbu pro lidstvo, ale jemu se podaří uniknout.

Další posun do 3. série: všichni loví Davida. Začíná cestovat časem nejen proto, aby unikl smrti, ale i proto, aby změnil svou minulost — a tím i přítomnost. Všechno se to destiluje do naprosto brilantního konce. David se setká se svým otcem, Profesorem X, a chvíli to vypadá, že společně Farouka zabijí. Jenže Farouk, Král Lží (koho vám to připomíná?), se postaví svému mladšímu já — plnému nenávisti — a ukáže mu jinou cestu. Sydney projde druhým dětstvím a objeví se jako maják lásky a naděje. Žádná závěrečná bitva! A to je na tom to krásné. Namísto pomsty přichází vykoupení. Pomsta přináší jen další utrpení: mrtvý nepřítel je k ničemu, další čeká hned za rohem. Vykoupení přináší mír. Nepřátelé nejsou zničeni, stávají se přáteli. Rány se hojí. Vstupuje naděje. Rodí se nový začátek.

Legion hrozil, že skončí v začarovaném kruhu — David by zabil Farouka a příběh by se doslova vrátil na úplný začátek. To by byla sice strhující, ale také řádně depresivní časová smyčka. Místo toho jsme dostali skutečné poselství, nesmírně aktuální v našem válkou poznamenaném světě. Tvůrci si opravdu zaslouží potlesk, zvlášť když si uvědomíme, jak moc stále uctíváme dominanci, násilí, vítězství a podrobení. Tolik našich příběhů — odrazů našeho vnitřního přesvědčení — je tím bohužel prosáklých. Legion se odvážil skončit jinak.

Série 2 by obzvlášť potřebovala trochu léčby. Když příběh plyne, hraje hudba. Když ne, slyším falešné tóny v orchestru. Je to všechno hodně instinktivní. Abych řekl pravdu, falešných tónů bylo v polovině S02 tolik, že jsem málem přestal sledovat úplně. Jsem rád, že jsem to neudělal — právě ta frustrace mě inspirovala k napsání tohoto článku. A nepřipravil jsem se o ono zmíněné finále.

Jedenáct epizod druhou sérii opravdu poškodilo. Příliš mnoho prostoru, příliš málo dějově podstatného obsahu. Bludná realita vytvořená mnichem Mi-Go působila zbytečně. Místo toho se měla série destilovat do přípravy na brilantní S03.

Chyby dělá každý. David tají věci před svými přáteli, je čím dál násilnější, zneužívá své schopnosti, mučí Olivera kvůli informacím a čím dál víc ctí motto „účel světí prostředky“. Ale zároveň jsou všechny jeho interakce se Sydney — jeho stabilizační láskou — překvapivě upřímné, poctivé a přesvědčivé. Říká jí o budoucí Sydney. Vysvětluje, proč pomáhá Faroukovi najít jeho tělo. A přesto to působí jako mluvení do zdi: Sydney je už předem rozhodnutá mu nedůvěřovat. Působí chladně a vzdáleně. Proč? Až dosud mu věřila. Zachránil je všechny, byl sice fragilní, ale i upřímný, přátelský a milující.

Tohle se může stát, když máte předem daný cíl (rozvod Sydney a Divize 3 s Davidem) a ohýbáte k němu příběh. Když David odstraní její vzpomínky a mentální dominancí si vynutí její důvěru (za daných okolností pochopitelné — právě se ho pokusila zastřelit), je to poslední kapka do už plného poháru. Pak přichází náhlý obrat: všichni Davidovi přátelé se proti němu otočí. Proč? Nemají vlastní rozum? Jejich změna postoje působí uměle.

A ještě hůř: Divize 3 přijme Farouka do svého středu! Toho samého padoucha, kterého se celou dobu snažili dopadnout, jehož moci se báli, jehož zlomyslnost poznali na vlastní kůži ve falešné nemocnici v první sérii. Bytost, která je všechny mohla snadno ovládnout. S02 tuhle možnost vůbec nezmiňuje.

Takhle se to mohlo odehrát, stále na pozadí Faroukova hledání těla a kryptických zpráv z budoucnosti:

Davidova progresivní identifikace s jeho démonickou stránkou (nadále „Dark David“) by měla zůstat - ale David by o ní měl víc lhát. Ne z důvodu zmatení (jako v seriálu), ale záměrně. Na začátku jen trochu a s narůstajícími krutostmi víc a víc. Pokud Syd a Divize 3 byli skutečně konsternováni jeho pozvolnou proměnou v druhého Farouka, měli ho nejdřív přátelsky konfrontovat, vysvětlovat, pokoušet se trend zvrátit. Dark David by těmto snahám odolával a pomalu by zavíral své srdce, vedl by svou privátní válku a izoloval se od přátel. Farouk tak nějak lhal absolutně o všem v S01 a mělo to důvod: žádný hřích na sebe nechce nechat pohlédnout, je to začátek jeho konce. A také se za něj vždycky stydíme.

Pouze až si Syd uvědomí, že snahy o obnovení Davidovy důvěry jsou pryč a jeho kruté chování víc a víc vystupuje na povrch, její srdce se zavře také. To je samozřejmě chyba, ale nikdo nedokáže utéct svým vlastním traumatům. To zavření je třeba provést s lítostí, ne chladem. Láska proklamovaná ale nenaplnění, neopětovaná a prázdná bolí nejvíc - zvlášť když je to láska, která v S01 fungovala jako jejich vzájemná kotva. Pak bude řada na Sydne,y aby dělala chyby, zvlášť poté, co ji David zneužije.

Je třeba nechat Syd interagovat s ostatními, aby i oni byli svědky Davidovy přeměny. Jejich starost musí být budována pozvolně, aby obrat proti Davidovi dával smysl a nepůsobil jako obrátka o 180 stupňů. V S02 by na to byl prostor, přestože jsou to sekundární hrdinové, kteří nemají moc prostoru na obrazovce.

David musí bojovat o svou nevinnost („Good David“) - ten David, kterého jsme poznali v S01 - ale pomalu prohrává. Scénu po scéně, vraždu po vraždě, vždy ospravedlněné dopadením Farouka. Salám se krájí kolečko po kolečku. Jeho občasné světlé momenty, jeho „křik o pomoc“… zděšení, když zjistí, že se všichni obrátili proti němu - pak budou více srozumitelné a strhující. Ani na to není potřeba legie „těch druhých Davidů“ z astrální sféry, stačí dobré herectví (nebo oboje).

V S03 je třeba trošku změnit onoho hippie Davida, který sice jede na vlně umělé lásky, ale zároveň s posměšným úšklebkem vraždí vojáky D3, jako by se nechumelilo. To nejde dohromady. Nemůžete relaxovat a zabíjet zároveň. Stejně jako v původním příběhu, David a Switch se budou snažit dosáhnout jeho dětství, ale David se nadále musí snažit dopadnout Farouka a působit u toho podstatné kolaterální škody - přidá to jeho rostoucí izolaci. Každé zabití ospravedlňuje („Dark David“), ale zároveň doufá v rekonciliaci se Syd („Good David“).

Toto schizma potřebuje svůj horizont událostí. V jednom z bojů proti Divizi 3, kdy se David nestihne včas evakuovat, připraví Syd o paži a případně někoho ze svých bývalých přátel o život (třeba Ptonoma). Toto nejen uzavře oblouk s budoucí Sydney (která také neměla paži), ale zároveň půjde o Davidovo mentální dno. Od této chvíle je zdánlivě veškeré mírové soužití s jeho bývalými přáteli nemožné. Mosty jsou spáleny.

Switch celou dobu působí trochu jako (ne)zaujatý svědek. Je nástrojem k cestování v čase, ale teď dostane více váhy. Všechno to utrpení, kterého je svědkem jí vnukne zajímavý nápad. Switch zároveň nemůže Davida vrátit před poslední osudový souboj, protože by to znamenalo jeho smrt.

Ode dna, na kterém se David nachází (ublížil ženě, kterou miluje - nebo miloval - sám si už není jistý a způsobil smrt kamaráda), se už dá „rozumně“ odrazit jen jedním směrem. K dokonání pomsty na Faroukovi. On za to přece může, kdyby nebylo jeho intervencí, nic z toho by se nestalo. David se tedy vrací do svého dětství, potkává svého otce a zbytek proběhne tak, jak to známe.

Oba, David i Sydney teď kráčí cestou pomsty - Syd i více než David, protože je pevně rozhodnutá ho zabít (zatímco David se všem jejich střetům více méně snažil vyhnout). Když se dostane do minulosti, je konfrontována Oliverem a Melanie a zažije druhé dětství (s trochou externí pomoci, čtěte dále). Po geniální „rap battle“ se Syd stává majákem lásky a naděje - teď už zároveň ví, co musí udělat.

Celé to geniální finále zůstává nedotčené, jen události k němu vedoucí nyní dávají větší smysl. Až na jednu možnou změnu - ono osudové Davidovo rozhodnutí nezabít původního Farouka nemusí být způsobeno pouze naléháním jeho otce, ale Syd samotné. Může mu ukázat, co pro ně oba znamenala jejich láska, ještě nedávno - ve špitále. Jen takové malé připomenutí, že nenávist nikam nevede. Ohlédnutí za láskou, která nic nepožaduje a ničeho se nevzdává. Spolu s vlivem Profesora X a zjištěním, že zabití Farouka by jen celý příběh odstartovalo nanovo, David na poslední chvíli zastaví svou ruku a všechno se odehraje dle původního scénáře.

Druhá možnost je nechat vše původně, ale důrazněji poukázat na to, že Davidovo trauma pochází i z matčiny nevšímavosti. Tohle nebylo zcela jasné, jeho matka v příběhu působí sice jako traumatizovaná prožitými děsy v koncentračním táboře, ale zároveň se ze všech sil snaží předat Davidovi všechnu lásku a něhu, jakou má k dispozici. Víc bych zdůraznil její neschopnost se o něj postarat tak, jak dítě potřebuje. V tom případě můžeme zachovat i onu monumentální scénu s písní „Mother“ od Pink Floyd.

Farouk nesmí být součástí Divize 3. Nic nedokáže ospravedlnit i opatrnou důvěru, která by k jeho přijetí musela vést. Místo toho nechme Farouka hrát jeho vlastní hru.

Problém s Faroukem je jeho náhlá a nepochopitelná transformace ze záštiplného, krutého monstra v S01 do elegantního a až rozumného macchiavellisty v S02+. To nedává moc smysl. Buď je jedno, nebo druhé - a tady se kloním k druhému. Zaprvé, pracovat se zatvrzelým netvorem je velmi těžké - toho můžete jen s lítostí zabít. Zadruhé, střet Farouk vs. Farouk na konci S03 je absolutně skvělý, to je třeba zachovat, jen tomu dát pevnější podvozek. Také bych nezmiňoval, že Farouk je 2000 let starý - z celých století naprosté identifikace s egem už se nikdo jen tak nevyhrabe, rozhodně ne za pár desítek let.

Je jen jedna věc, která může starému Faroukovi, trýzniteli dětí a chovateli královských opic poskytnout novou životní perspektivu, a tím je - voilá! - 33 let strávených v Davidově mysli. Někdo jako Farouk už viděla a udělal v životě úplně všechno. Přirozeně se musí cítit od života naprosto izolovaný. Je to pro něj jen hra. Nicméně prožít dětství a dospívání v mysli někoho jiného je i pro Farouka zcela nový zážitek. Znovu prochází lidskými strachy, nadějemi, láskami, odvahou, slabostí a tak dále. Je to de facto Faroukovo druhé zrození. A přestože nepřestává být monstrem, něco uvnitř něj se pohnulo - něco, o čem si myslel, že je to dávno po smrti.

S tímhle tématem je nutné hrát už od S01, jinak nebude validní. Hodně tomu nahrává Faroukova prazvláštní neochota všechny pozabíjet v jeho „mentální nemocnici“ na konci S01. Mohl, ale neudělal to (jako s Walterem), jen s nimi hrál psychiky.

Zatímco se náš David tedy pomalu potápí do bažiny nenávisti, Farouk má opačný problém. Zjišťuje, že tu a tam z ní vytáhl končetinu, což nečekal. Zejména se to může dít ve chvílích, kdy mu někdo jiný promlouvá do duše, nebo ho konfrontuje s láskou, upřímností a starostí. Dobře by to fungovalo v rozšířených rozhovorech s Oliverem, který byl vždy starostlivý. Farouk je tedy ke svému překvapení (a mnohdy i odporu) z bažiny postrkován na pevnou zemi.

Samozřejmě nikdo se nemění přes noc (nebo v tak krátkém rozsahu dvou sérií), takže Farouk je stále tím monstrem, co známe - a tak při svých ojedinělých střetech s Davidem v astrální sféře se ho nadále pokouší svést k vládě nad světem. Nicméně už i Faroukovi jeho argumentace začíná přicházet poněkud vyčpělá. On už světu vládl, a to po dlouhou dobu. Přineslo mu to věčnou blaženost? Nebo nudu? Možná i znechucení? Nikdo nedokáže dojit své fantazie navěky, mléko jednou dojde. Oliver to chápe a podle toho jeho rozhovory s Faroukem vypadají - Farouka i naapadne, že zůstávat v Oliverově těle byla chyba. Toto i poskytne Oliverovi další rozměr a větší váhu.

A jako poslední věc, spojení oblouků: bude to Farouk - v něčem, co sám nazve záchvatem šílenství - kdo navede Switch k Oliverovi a Melanie v astrální sféře a poradí jí, ať Sydney zprostředkují nové dětství. Tím se vše uzavře - proměna Sydney katalyzuje proměnu Davidovu, takže David v oné temné budoucnosti nezničí celý svět. Proroctví je null and void.

Zbytek zůstává stejný. Farouk se potkává se starým Faroukem, poznamenává, že působí směšně a půjčuje mu své brýle. Teď už víme, jaká zpráva vedla starého Farouka ke změně osobnosti.

Tématicky podobný příběh jako s Faroukem se odehrával v Baldur's Gate 2 - proto byl Irenicus nejzajímavější postavou celé série. A až mód Redemption, napsaný jedním člověkem, jeho oblouk uzavřel s dotáhl k dokonalosti. Doporučuji se s tím seznámit.

Tak, jste na konci docela vyčerpávajícího článku. Pokud jste se dočetli až sem, gratuluji. Navržené změny by šly udělat i jinak. Nicméně z patra bych to viděl tak, jak je popsáno - pokud tomu někdo věnuje i více než dvě, tři hodiny, co zabraly psaní tohoto článku, určitě dosáhne lepších výsledků. Pak se to celé musí přeleštit, vytrhat plevel a jemněji pozavírat dějové linie.

Po bitvě je každý generál, že? Nicméně tak složitý příběh, jakým je Legion se nedá stavět od začátku, je nutné začít od konce. V tom také leží jedna ze „spisovatelských“ lekcí. Tvůrci zajisté věděli, jak to celé skončí, než vůbec natočili první scénu. Jednak měli předlohu (kterou jsem nečetl) a také do ní pravděpodobně provedli mnoho zásahů. Všimněte si také, že epizody jsou číslovány 1 až 27, napříč třemi sériemi.

Rozhodně tvůrcům patří obrovský kredit. Legion je jedním z děl, které kromě příběhu nesou i poselství. Takových moc není. A je to poselství, které bychom si raději měli připomínat každý den. Mám dojem, že je to potřeba.

All glory to God.