Článek
1. Obecná motivace
Než vůbec začnete, zeptejte se sami sebe, proč chcete psát. Teď mluvíme o ucelených příbězích — ne o terapeutickém psaní, poezii a dalších stylech, protože psát se dá cokoli.
Na škále motivací se ocitnete někde mezi těmito dvěma body:
A. Píšu pro peníze (ať už si to přiznám, nebo ne).
V takovém případě vás pravděpodobně budou zajímat věci jako:
- jak dostat svou knihu k co největšímu počtu čtenářů
- studium marketingových strategií
- rozbor cílových skupin podle věku, návyků, aktivity na sociálních sítích a co preferují k snídani
- nuance přesné cenotvorby
- zakládání účtů na všech možných platformách, které zvýší vaši viditelnost
- studium úspěšných autorů
- hltání všemožných knih o sebepropagaci
- prezentace vašeho titulu na každém fóru, kde to moderátoři dovolí
- zkoumání, jak se stát spisovatelem na plný úvazek
- rozesílání automatických newsletterů
Zkrátka budete dělat všechno proto, aby vaše kniha působila atraktivně pro co nejširší publikum. A to nejen vizuálně (protože ano, obálka prodává — aspoň určité skupině lidí), ale i - a to je extrémně důležité - obsahem samotným.
A v tom je problém. McDonald’s nikdy nevyrobil poživatelné jídlo.
Můžete být zatraceně talentovaní, ale dokud se vaše motivace bude příliš blížit tomuto extrému, budete trpět vy i vaše okolí. Možná vyděláte peníze, ale na své knihy nebudete hrdí — pokud se jim tak vůbec dá říkat. S takovým mindsetem napíšete cokoli, jen když to bude mít odbyt. I pokud jste tomuto mindsetu jen nebezpečně blízko, budete v pokušení ohýbat příběh, používat laciné triky, klišé a výplně a vůbec se budete „prodávat lacino“.
Jinými slovy: jestliže už před první napsanou větou analyzujete, pro kterou skupinu lidí máte psát, berete to od toho špatného konce.
Moje doporučení: Zastavte se. Položte si jiný okruh otázek — třeba ty, o kterých bude řeč v příští kapitole. Motivace se dá změnit.
Z. Prostě to musím dělat (a ani nevím proč).
Cítíte silné nutkání k této časově náročné činnosti. Něco vyššího vás nutí psát (snad i čitelné) příběhy. Prostě to musíte dělat — nejspíš už od dětství nebo puberty — a nekladete si otázky proč. Tak to prostě je. Všechno ostatní záleží na vašem volném čase, dovednostech, ochotě učit se, sociálních možnostech a podobně.
Měli byste si položit otázky typu:
- Mám opravdu nějaký příběh (nebo více příběhů), který chci vyprávět?
- Píšu jen pro sebe, nebo by to měli číst i ostatní?
- Co mé knihy dají čtenáři? (velmi důležitá otázka)
Může moje psaní udělat svět aspoň o kousek lepším, byť jen na chvilku? (Jak řekl Jim Carrey, volná citace: každý úsměv, který mohl někomu vykouzlit na tváři, stál za všechna úskalí jeho kariéry)
A teď nejdůležitější otázka:
- Je psaní něco, co bych dělal naplno a zadarmo?
Pokud ano — skvělé. Pokud ne, chcete opravdu psát? Možná vaše poslání leží jinde.
Začínat z tohoto nastavení je mnohem lepší. A i když se můžete potýkat s nekonzistencí, neschopností cokoliv dokončit nebo jinými „éterickými“ stavy mysli, dá se s tím pracovat.
Nezapomínejte, že i když je bod A ve své podstatě destruktivní, výzkum je stále nezbytný. Proto je řada aktivit z bodu A úplně v pořádku — pokud se dělají ze srdce, ne z chamtivosti. Je pořád nutné vědět, jak funguje nakladatelský svět, kam posílat texty na smysluplnou kritiku, jak ji strávit (přijmout, nebo odmítnout?), jak se psaní učit (škola/kurz nebo zkušenost), kde a jak získat kvalitní obálku a mnoho dalšího.
Vaše knihy mohou být skvělé, ale pokud o nich nikdo neví, píšete jen sami pro sebe.
Ve skutečnosti se většina z nás ocitne někde mezi těmito dvěma body. Přesto je zásadní projít si touto „očistou motivace.“ Přinejmenším nelžete sami sobě — zanechá to stopu na všem, co vytvoříte.
PAMATUJTE: Pokud je vaše kniha poctivě postavená, najde si své čtenáře a nejspíš vydělá i nějaké peníze — možná dokonce tolik, kolik vám bude vyhovovat. Vaše vlastní tvrdá práce a rozumný průzkum jsou stále součástí této rovnice.
2. Konkrétní motivace
Dobrá, už víme, že psaní je naše cesta. Další krok je stejně důležitý: soustředit se na ten konkrétní příběh, který chcete vytvořit.
- Proč chcete napsat zrovna tento příběh a ne jiný?
- Píšete ho jen proto, že jste zvyklí psát takové příběhy?
- Dokážete překročit své domnělé limity a komfortní zónu a tentokrát vytvořit něco lepšího, vyššího?
- Proč vás motivuje vložit do tohoto příběhu právě tyto věci, události nebo postavy?
Když uvažujete o tom, z čeho se bude příběh skládat, existuje zásadní rozdíl mezi tím psát to, co vy chcete, a psát to, co příběh potřebuje. Tohle se nedá dostatečně zdůraznit.
Pokud se ty dvě věci potkají, skvělé — ale ne vždy to tak bývá.
Je to jako přijít do konzervativní italské restaurace a objednat si cappuccino po druhé odpolední — nedostanete ho. Číšník ví, že potřebujete espresso. Nebo jako když vaříte nedělní večeři ze zbytků: možná chcete použít tu starou cuketu, ale recept jasně vyžaduje dvě mrkve.
Příběh můžete na sílu přetvořit dle svých vlastních představ, ale knihu tím zničíte prakticky okamžitě.
Někteří lidé tímto procesem neprocházejí slovně (analýzou pomocí slov), ale instinktivně. A to je naprosto v pořádku. Tedy — pokud hluboko uvnitř cítíte, že byste něco dělat neměli, poslechněte to. Vždycky se to vyplatí. Jen si nespleťte ten vnitřní hlas (potřebu) s hlasem své osobnosti (chtění). To není vždy snadný úkol.
Příklad z praxe
Pokud jde o obecnou motivaci, začínal jsem od bodu Z. Prostě jsem věděl, že musím psát. Bylo mi patnáct a kromě tohoto jsem věděl houby, jako každý puberťák. Hlavní motivací bylo vyrábět příběhy, které mi chyběly — v knihovně jsem už zhltal všechno zajímavé a měl jsem absťák. Samozřejmě, podle mých dnešních měřítek byly první pokusy hrozné. Zbytek přišel skoro sám: soutěže, nakladatel, první romány a nedávno tedy i román v angličtině.
Pokud jde o konkrétní motivaci k jedné knize, jako příklad poslouží Železné srdce. Příběh se odehrává v Paříži 10. století — v alternativní historii, kde funguje magie. Vybral jsem historické prostředí, protože jsem miloval dějiny a nechtěl jsem vytvářet vlastní svět (ano, byla za tím i lenost). Notivace vypadala v pořádku… jenže problém byl, že jsem dějiny miloval až příliš a tak jsem chtěl čtenáři sdělit úplně všechno. Své monstrum jsem nakrmil „úchvatnými“ detaily z Evropy 10. století — detaily, které fascinovaly hlavně mě.
Výsledkem byla sice velmi dobrá kostra (příběh), ale pohřbená pod vrstvami páchnoucího tuku (nadbytečné informace o středověké Paříži). Nakladatel mě právem poslal někam, s poznámkou, že to mám celé zhubnout o pár set stran — což jsem po zhruba deseti letech skutečně udělal. Konkrétně řekl: „Věřím, že uvnitř je dobrý příběh, ale ta kniha se nedá číst.“ Ukázalo se, že to byla nejlepší věc, která se tomu příběhu mohla stát. Jsem upřímně rád, že původní verze nikdy nevyšla.
Po přepisu příběh zůstal — ale teď ho všechno ostatní (pozadí, prostředí, historické detaily) jen lehce doplňuje. Před deseti lety by nikdy nedostal uznání, kterého se mu dostalo nyní.
A tady ještě jednou ocituji slova mého nakladatele — slova, která by si zasloužila být vytesána do zlata pro další generace:
„Martine, ta kniha je o tom, co do ní nenapíšeš.“
O tomto principu více v příštím článku.
