Článek
Poněkud předčasně jsme opustili lehce depresivní švédské Laponsko, jehož průjezd jsme završili půldenním pobytem v polorozbořené Kiruně. Významná část města se postupně propadá do největšího podzemní dolu na železnou rudu na světě, který je vykután pod městem a z něhož pochází legendární švédská ocel. Krásný výhled na haldy z dolu je z horní stanice lanovky příměstského lyžařského střediska, kde se dá zcela bez front lyžovat na šedé směsi sněhu, prachu a železné rudy.
🏔️Nemaje již žádné dlouhodobě naplánované cíle, takřka náhodným výběrem jsme si vylosovali jako další cíl přímořské městečko Skutvik a vyrazili jsme do něj na celodenní autovýlet. Projeli jsme několik fjordů s výhledem na zasněžené vrcholky hor, plavili se na dvou trajektech a navštívili několik umalovaných vsí a městeček. Náhodně jsme se přitom ocitli v jedněch z nejhezčích míst, která jsme kdy v Norsku (i na světě) viděli. Přitom můj boomerovský pětisetstránkový knižní průvodce o této oblasti zcela mlčí a ignorují ji i instagramové reely o Norsku, které se na mě v posledních týdnech valí.
💧Koresponduje to s naší zkušeností s vodopádem Valnesfossen, který se nachází kousek za Bodo a jež by byl se svou výškou i množstvím vody největším vodopádem ve většině zemí Evropy včetně Česka. V Norsku Valnesfossen nikoho nevzrušuje, průvodce i propagační materiály o Bodo o něm mlčí a nevede k němu žádná stezka či cesta (o parkovišti nebo stánku s občerstvením ani nemluvě). Pro Nory je to zjevně jen jeden z dalších nudných přírodních úkazů, kterým se netřeba vzrušovat.





