Článek
🎣Mrzí mě, že jsem o pár dní nestihli Mistrovství světa v chytání tresek, které se každoročně koná v lofotském Svolvaeru poslední víkend v březnu. Prošvihnutí této akce tak řadím hned vedle legendárních islandských autokrosových závodů v Akuryeri, které nám zrušili den předem kvůli Covidu, nebo vedle výročního setkání historických traktorů a jiných farmářských strojů ve Wisconsinu, kam jsme dorazili s denním zpožděním.
🐟Z fotek to asi cítit není, ale rybí zápach je na Lofotech aktuálně všudypřítomný. Za každou vsí zde mají dřevěné konstrukce, na nichž se suší tisíce ryb. Nejsem znalec rybolovných sezon, ale tuším, že zde právě probíhají posklizňové práce. Záhadou mi je, jaké dohody domorodci uzavírají s mořskými ptáky, kteří volně dostupnou stravu v podobě všude visících ryb zcela ignorují.

Sušení ryb
🍣Jako typický suchozemec mám k pojídání ryb mírně negativní vztah vybudovaný už v dětství díky české tradici štědrovečerních kaprů. Až mnohem později jsem si dokázal takto nabytý odpor k rybám racionalizovat, neboť mě Jan Werich poučil, že kapr je u vyspělých rybolovných národů považován za nečistou bahenní rybu nehodnou konzumace.
🐋Nicméně, pohybuji se po rybářském kraji, a tak se snažím se svými fóbiemi bojovat. Obden si dávám fish&chips, v Henningsværu jsem dokonce včera poprvé v životě pozřel i rybí polévku. Dnes jsem měl další premiéru - k večeři jsem měl steak z velryby. Jelikož se v současnosti mohou velryby lovit jen pro vědecké účely, jsem rád, že jsem přispěl svou troškou k rozvoji vědění všeho lidstva. Pro mě osobně pak bylo poznáním to, že jelikož velryba je savec, její maso se chuťově podobá spíš hovězímu a já tak do sebe nemusel soukat další odpornou dávku rybího masa.

Reinefjorden




