Článek
Cesta pokroku je lemována nehodami, leckdy smrtelnými. To platí i o jaderné energetice. Zatímco v podstatě tři velké havárie, nehody na Three Mile Island, v Černobylu nebo poslední ve Fukušimě, jsou ve všeobecné známosti, existují co do velikosti srovnatelné průšvihy, o nichž se dnes nemluví. Jaderné průšvihy jsou tu od samotného začátku, Němcům se roztavil jejich první reaktor, a rychle vražený šroubovák do plutoniové koule v Americké laboratoři zabránil nejhoršímu. Sověti od začátku vypouštěli chladící vodu rovnou do řeky Teča, ostatně v tom jenom kopírovali přístup Američanů. Ale to nebylo to nejhorší, co se v Hanfordu událo. Ale podívejme se do našich luhů a hájů, na Slovensko, které bylo dříve součástí společného státu a kde se udála třetí nejhorší jaderná nehoda ve Východním bloku.
Reaktor A1
Sovětský svaz v jaderném závodu se spojenými státy ze začátku tahal za kratší konec. Ale díky dobré špionáži brzo tuto ztrátu začal dohánět a začal také šířit tuto technologii mezi své satelity. Jako první byla v roce 1955 vybrána lokalita Jaslovské Bohunice na území Slovenska. Tehdejší Československo bylo v padesátých letech nejvěrnějším spojencem SSSR, navíc s technicky a technologicky vyspělým průmyslem. V Řeži už běžel výzkumný reaktor, který produkoval jaderné inženýry (tedy výzkum kolem toho reaktoru, ne reaktor samotný) a v Jáchymově nebo v Dolní Rožínce se rubal uran ve velkém. A Sověti potřebovali ukázat před světem, že se nebojí delegovat na své vazaly i důležité výzkumné úkoly. Jako byl třeba experimentální reaktor KS-150, který Chruščov svěřil jako stranický úkol soudruhům v Praze.
V té době už měli Sověti v rutinním provozu reaktory typu VVER, tedy tlakovodní a potom i RDMK - s grafitovým moderátorem pro produkci zbraňového plutonia. KS-150 byl koncept, který měl ověřit výhody a nevýhody reaktoru s přírodním uranem, moderovaným těžkou vodou a chlazeným oxidem uhličitým. Tedy něco podobného, jako byl Mangox ve Velké Británii. A podobně jako v Británii, i zde zřejmě mělo být vedlejším produktem zbraňové plutonium.
Stavět se začalo v srpnu roku 1958 a do komerčního provozu byl reaktor uveden v prosinci 1972. Dostal označení A1 a původně měl mít i bratříčka, A2, ale od jeho výstavby sešlo. V podstatě vše důležité v reaktoru a aktivní zóně, kromě samotného paliva, vyrobila Škoda Plzeň. Palivové elementy byly vyrobeny z přírodního kovového uranu, zalitého do pseudoslitiny hořčíku a berylia. Reaktor byl 20,1 m vysoký a 5,1 široký válec se stěnou od 150 do 600 mm tlustou. Samotná aktivní zóna byla 4m na výšku a 3,56 na šířku, obsahovala celkem 148 palivových tyčí o celkové hmotnosti 24,6 tun uranu. Výkon reaktoru byl 143 MW.
Smrtelná nehoda 5. ledna 1976
Konstrukce reaktoru umožňovala výměnu paliva za chodu bez nutnosti odstávky. Sloužil k tomu speciální „nabíjecí“ stroj. Ten se seshora připojil na palivový kanál a natlačil do něj novou palivovou tyč. Zároveň s tím vytlačil původní článek dolů, do vychládací nádrže. Právě 5. ledna ale došlo k nehodě, vinou špatného zasunutí paliva. Jistící čepy na palivové zátce nebyly dobře zacvaknuty a tak tlak plynu (6,5MPa) doslova vystřelil palivový článek ven z reaktoru.
Takto popisuje nehodu její přímý účastník Milan Antolík, který s kolegou Viliamem Pačesem tehdy zabránili nejhoršímu:
„Pri výmene jedného článku došlo k poruche. Článok vystrelil do výšky, trafil žeriav a rozbil sa. Do reaktorovej sály začal unikať chladiaci plyn – oxid uhličitý. Kolegovia, ktorí článok vymieňali, museli zo sály okamžite utiecť, pretože by sa zadusili. Pri vystrelení článku zostal technologický kanál otvorený a unikal ním do ovzdušia oxid uhličitý. Ozýval sa hukot ako z lodnej sirény, objekt sa triasol. Hneď sme vedeli, že je zle. Keby sa kanál nepodarilo utesniť, za pol hodinu alebo hodinu by všetok plyn unikol do vzduchu a nebolo by čím chladiť reaktor.“
Přes to všechno zareagovali oba technici chladnokrevně. V protichemických oděvech (po česku atombordelu) s dýchacími přístroji se vrátili do reaktorové haly a otvor zavážecím přístrojem opět utěsnili. Celé to popisují zde. Bylo velkým štěstím, že se nehoda stala v době oběda, o chvíli předtím se byly na reaktor podívat soudružky ze Svazu žen. Přes to všechno stála tato nehoda život dvou techniků, kteří pracovali v podzemí pod reaktorem. Záplavě CO2, který je těžší než vzduch bohužel nestačili uniknout a udusili se. Je třeba připomenout, že už jenom pár vdechnutí kysličníku uhličitého způsobí bezvědomí.
Samotná kontaminace radiací byla jenom velmi malá. I když se nová palivová tyč nárazem o jeřáb roztříštila, nebyla skoro vůbec radioaktivní a ani samotný CO2 neměl v sobě mnoho radiace.
Roztavení jádra 22. února 1977
Tady na této nehodě je jasně vidět, jak důležité je dbát na každou maličkost. Tou maličkostí byl v tomto případě sáček se silikagelem, který se do článků vkládal jako pohlcovač vlhkosti při jejich uskladnění. Známe podobné sáčky, jsou prakticky v každé krabici bot a mnohde jinde. No a právě tento sáček se protrhl. Technici si toho samozřejmě všimli a snažili se všechny silikagelové kuličky vysát. Povedlo se jim to. Skoro.
Výsledek byl ten, že pár zbylých kuliček ucpalo chladící kanálky a tím došlo roztavení palivového článku a také článků okolo. Na konci došlo k propálení kesonové roury nádoby na těžkou vodu a k průniku vody do primárního okruhu. Jenom připomenu, na rozdíl od VVER reaktorů, které známe třeba z Temelína nebo Dukovan, zde primární okruh tvořil oxid uhličitý. Ta vlhkost vedla k dalšímu poškození pokrytí paliva a v důsledku toho i silnou kontaminaci primárního okruhu. Radiace skrze netěsnosti pronikla i do sekundárního okruhu. Celkově na stupnici závažnosti nehod jaderných zařízení INES byl tento incident na úrovni 4, suverénně třetí nejhorší z celého Východního bloku. Po revizi následků bylo rozhodnuto o odstavení reaktoru a jeho následné likvidaci. Ta je naplánována do roku 2050.
Elektrárna v Jaslovských Bohunicích později přešla na osvědčené reaktory VVER, z nichž dva o výkonu 500 MW běží dodnes.
