Článek
Mnichov nás nikdy neopustí. To byla finální slova jedné diskuze k tomuto tématu, kterou jsem s kamarádem vedl před pár lety. Je to prostě a jednoduše téma příliš spojené s emocemi, které Češi zbožňují. Máme tu sami sebe jako ony nevinné oběti, jež byly předhozeny nacistům proti své vůli. A jako viníky si prosím vložte, koho chcete. Sudetští Němci jsou starým favoritem, stejně jako západní mocnosti, které nás bezdůvodně obětovaly. V posledních letech je však mezi kandidáty na zrádce i Eduard Beneš, figura vždy daleko méně oblíbená než milovaný otec zakladatel Masaryk. Všechno to musela být jeho chyba!
Zrádci všude kolem!
Je až fascinující, jak moc věcí je házeno na Eduarda Beneše. I jeho největší fanoušci jsou rychle ochotni přiznat mu jakékoliv problémy, které probíhaly za první republiky. Z části jde samozřejmě o fakt, že byl skutečně za některé z nich zodpovědný a třeba na naší zahraniční politice napáchal mnoho chyb. Často se však zapomíná, že to nebyl Beneš, kdo patnáct let odmítal větší autonomii pro Slováky, Němce a další menšiny. Na této chybě měli velký podíl jak tehdejší politické strany, tak také Tomáš Masaryk, který se vší svou autoritou zůstal u občasných řečí o větších právech a Švýcarském řešení.
Této realitě se nedá moc divit. Politické strany mají mnoho důležitých členů a Češi vždy preferovali, když mohli za všechny triumfy poděkovat jednomu člověku. A na to máme Masaryka, který jako ideální zakladatel musí samozřejmě být zbaven jakéhokoliv podílu na tom, že se jeho velký projekt zhroutil jen 20 let po založení. Navíc to byla tak šlechetná a reprezentativní figura na rozdíl od nepěkného intrikána, který po něm nastoupil na trůn. Lepší, když všechny problémy hodíme na někoho jiného než na našeho tatíčka, pak bychom si mohli dovolit říci, že to nebyla perfektní lidská bytost. A Češi milují své perfektní hrdiny.
A podobné problémy jsme si vyvinuli i se všemi ostatními možnými viníky. Západní mocnosti nemohou být párem států, které udělaly strategickou chybu a špatně odhadly nacistické ambice. Musí to být podlí zrádci, kteří nám zabránili bojovat! Ignorujme fakt, že jsme už roku 1919 dali mocnostem právo změnit naše hranice v případě etnické krize či neexistenci aliance mezi Británií a Prahou. Sudetští Němci už vůbec nesmějí být blíže zkoumáni. Pak bychom si mohli všimnout, jak podobné bylo jejich volání po národním sebe-určení a Masarykova kampaň za zničení Rakouska. Ano, Sudetští Němci byli částečně zmanipulováni a částečně dobrovolní spojenci Hitlera, ale volání po rovných právech uvnitř státu či spojení se svými etnickými příbuznými bylo založené na stejném nacionalismu, na kterém vznikalo Československo.
Ach ten Beneš
Co tedy měla být Benešova vlastizrada? Většinou je přednášeno hned několik bodů. Máme zde samotné odevzdání pohraničí v září a říjnu 1938, které bylo prezidentem a vládou provedeno ve sporu s ústavou, jež právo na odevzdání území dávala pouze parlamentu. Problém byl, že parlament už rok nefungoval a poslední vláda sestavená stranickými politiky, tedy reprezentanty parlamentu, 22. září sama abdikovala a de-facto předala všechnu moc do rukou Beneše a jeho loutkové Syrového vlády. Samozřejmě se dá říci, že dle ústavy se jednalo o hrubé porušení, ale realitou je, že pro přesné naplnění jejích požadavků prostě a jednoduše neexistovala metoda.
Pak je tu Nečasova mise. To už je daleko vážnější případ, a to ze dvou důvodů. Tato akce byla v podstatě přiznáním od Beneše, že je ochoten odevzdat část našeho území Hitlerovi, a dle některých pamětníků a historiků měla podíl na následném rozhodnutí mocností odsouhlasit nacistické požadavky. Obzvlášť ve Francii začal touto misí propad ve vládních náladách a pomohl k demoralizaci, která neskončila s Mnichovem, ale následně přímo vedla k mnoha chybám na začátku války.
A pak je tu fakt, že prezident následně shodil veškerou vinu za krizi na premiéra Hodžu, jehož dřívější snahy o zlepšení diplomatické a etnické situace sám pomohl porazit. Jeho věrný novinář Ripka dokonce premiéra pasoval do role zrádce za to, že jako první navrhl odevzdání území západu, což je dosti ironické vzhledem k tomu, kdo skutečně tento krok učinil. Na druhou stranu je absurdní tvrdit, že tato jedna Benešova akce určila osud Mnichova. Měla určitě vliv a jeho následné obrácení situace bylo aktem zasluhujícím odsouzení, ale Francie by dost pravděpodobně přistoupila kvůli tlaku Británie a skutečně se horšící situaci v Sudetách nakonec Mnichov přijala i bez ní.
Edvard Beneš měl na krizi roku 1938 velký podíl, ale většinou spíše proto, že byl až moc loajální vizi Masarykova Československa. A to včetně hroutící-se zahraniční orientace, kterou sám vybudoval, neochoty usmířit se s menšinami a také dlouhodobého podceňování nacistické hrozby.
Za více hanebnou bych považoval jeho pozdější politiku v exilu, vůči SSSR a v otázce českých Němců, což zaslouží vlastní texty. Udělal chybu, když odmítl bojovat? Podle mne ano, ale je těžké říci, že na tuto volbu neměl právo. Už proto, že se všichni ostatní obyvatelé Československa rozhodli zbavit sami sebe zodpovědnosti.
Smutná realita
Tak, kdo byl tedy oním skutečným zrádcem? Sudetští Němci se bouřili dle stejného práva, jaké o dvacet let dříve použili Češi. Západní mocnosti k nám buď závazky neměly vůbec, či se cítily, že jim Československo dalo dostatečný důvod je odmítnout. Nemohl by to tedy přeci jen být ten Beneš?
Jeho akce se rozhodně dají hodnotit jako nečestné, obzvlášť vzhledem k tomu, jak je později použil proti Milanu Hodžovi. A hanbu mu přináší i jeho rozhodnutí obvinit roku 1945 všechny své oponenty z podpory Mnichova, aby je mohl zakázat, i když měl ve skutečnosti sám daleko větší podíl na celém problému. Už vůbec nemluvme o jeho katastrofální etnické politice vůči Němcům a Slovákům.
Ale to je všechno tak trochu nedostačující. Edvard Beneš nebyl diktátor a rozhodně nedržel totální moc ve státě. Byl daleko mocnější, než by parlamentní prezident být měl, a rozhodně se často pouštěl do intrikánství, ale stále to byl jen jeden muž, který navíc držel daleko menší respekt než Masaryk. Kde byl prosím zbytek Československa? Parlament byl roku 1938 kvůli vnitřním neshodám a vlivu extrémistů sice vyřazen z fungování, ale to rozhodně neodstraňovalo politické strany, z nichž většina měla s Hradem přinejlepším neutrální vztahy. Ty byly plně zastoupeny v Hodžově vládě, jež teoreticky držela daleko větší legitimitu od voličů než parlamentem volený prezident.
Přes všechny nespravedlnosti, které na Hodžu po Mnichovu padly, se však nedá odmítnout fakt, že kapituloval také a už 22. září byl připraven odevzdat pohraničí. Proti tomu přišly veřejné demonstrace a někteří politici zformovali Výbor na obranu republiky. Následně jmenovaná Syrového vláda se vezla na reputaci svého předsedy, ale de-facto sloužila jako nástroj pro definitivní likvidaci státu. Politici před-mnichovské garnitury a hrdinové první války zcela selhali. Ale podobného selhání se dopustili tak trochu všichni občané Československa.
„Chtěli jsme bojovat!“ To je často šířené heslo opět ukazující na to, že vinu nese někdo jiný. Českoslovenští občané byli ochotni se dát do boje, ale někdo jiný způsobil, že nemohli. Krásná pohádka, která však nedává moc smysl. 22. září znamenala vidina odevzdání demonstrace, ale skutečné zničení územní celistvosti zemí koruny České bylo přivítáno jen s pláčem. A to prosím proč? Hodža musel od válu, ale kapitulace schválená Benešem je najednou v pořádku? Národ už zbraně měl. Vojáci byli v liniích. Ale všechna ta ochota bránit území najednou vyprchala s podepsáním Mnichovské smlouvy.
To něco bohužel říká o celé společnosti. Hlavním argumentem vždy bylo, že ztráta spojenců znamenala ztrátu naděje. Jaký stát se však vzdá cizí agresi jen kvůli rozhodnutí z ciziny? Haile Selassie a Etiopané byli přes stovky slibů opuštěni celým světem, ale proti obrovské italské přesile bojovali bez ohledu na šance. Poláci poměrně dobře chápali, že západní záruky nic moc neznamenají, ale své pohraničí Hitlerovi odmítli a následně měsíc vedli statečný odpor. A podívejme se na vlastní historii. Když sousedé i spojenci zradili své přísahy roku 1740, Marie Terezie odmítla jakékoliv kapitulace a za územní celistvost svých držav a obzvlášť Čech byla ochotná vést tři války.
Opuštění spojenci je smutná věc, ale stát, který kvůli tomu kapituluje, musel být sám velmi chabou silou. To vidíme dnes i na Ukrajině, kterou všechny západní mocnosti, které podobně jako nás Francie dříve zaručily její hranice, dvakrát přenechaly ruské agresi. Kde je odevzdání zbraní? Jak to, že lid poslušně neuposlechl příkaz ke kapitulaci? Moment, on tam žádný ani nebyl? Tak jak se mohli odvážit bojovat?
Hledání mnichovských zrádců má především jednu roli. Má odvést pozornost od toho, že nejvíce tehdy Češi zradili především sami sebe. Ať už šlo o politiky, vojáky či obyčejné občany. A to je příliš bolestná realita na to, aby si ji jakýkoliv národ přiznal.
Zdroje a další četba:
Kosatík, Pavel. O tom Benešovi. Vydání první. Praha: Euromedia Group, 2026. 414 stran. Universum. ISBN 978-80-284-1327-9.
Shirer, William L. The Collapse of the Third Republic: An Inquiry into the Fall of France in 1940. 2. Print. New York: Simon and Schuster, 1969. 1082 s.
Pekník, Miroslav, ed. Milan Hodža: politik a žurnalista. 1. vyd. Bratislava: Veda, 2008. 268 s. Monografie a štúdie / Slovenská národná knižnica Zv. 15. ISBN 978-80-224-1011-3.
Kuklík, Jan a Němeček, Jan. Proti Benešovi!: česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně 1939-1945. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2004. 485 s. ISBN 80-246-0777-8.
