Jak lidé rozluštili jazyky, kterým nerozuměli?

Jazyk není pouze nástroj komunikace. Je to hranice, za níž začíná cizí svět a zároveň zbraň, kterou lze ovládat. Kmen, který jako jediný rozuměl smlouvě, měl navrch. Kněz schopný číst posvátné texty disponoval mocí, které se žádný meč nevyrovnal. Jazyková propast tak nebyla v dějinách jen nepříjemností, byla otázkou přežití, obchodu a dominance.

Přesto se tato propast překonávala znovu a znovu. Jak je to možné, když neexistovaly školy, slovníky ani překladatelské aplikace? Odpověď spočívá v kombinaci šťastných nálezů a pozoruhodné plasticity lidského mozku.

Při prvním setkání dvou kultur - ať šlo o fénicko-egyptské obchodní kontakty, střety řeckých kolonistů s místními obyvateli Černomoří, nebo příchod španělských conquistadorů do Ameriky - jazyk jednoduše nefungoval. Nastoupilo něco staršího a hlubšího.

Ukazování na předměty, napodobování zvuků zvířat, kresby do písku či hlíny, mimika strachu a radosti tvořily základ toho, čemu lze říkat primitivní tlumočení. Bylo to překvapivě efektivní. Obchodníci na Hedvábné stezce si navzájem nerozuměli ani slovem, přesto dokázali uzavírat dohody a budovat vztahy trvající generace.

Tento způsob komunikace nebyl primitivní ve smyslu méněcenný, ale byl pragmatický. Fungoval proto, že komunikace se nikdy neodehrává pouze v jazyce. Odehrává se v kontextu, emocích, situaci a sdílené lidské zkušenosti.

Náhodné nálezy dvoujazyčných textů proměnily dějiny lingvistiky. Nejslavnějším příkladem zůstává Rosettská deska, objevená roku 1799 během Napoleonovy egyptské výpravy. Na kameni vytesaném roku 196 před naším letopočtem byl tentýž dekret vyhlášen ve třech verzích, a sice v egyptských hieroglyfech, démotickém písmu a řečtině.

Řečtinu badatelé znali dokonale. To jim dalo pevný bod, od nějž mohli srovnávat. Thomas Young identifikoval v hieroglyfickém textu kartušemi ohraničená jména, vlastní jména se totiž ve fonetickém přepisu skrývají i v neznámém písmu. Jean-François Champollion šel dál a roku 1822 rozluštil hieroglyfický systém jako celek, když pochopil, že hieroglyfy nejsou jen symbolické obrazy, ale i fonetické znaky. Klíčem bylo právě porovnávání: opakující se sekvence znaků naproti opakujícím se slovům v řeckém textu postupně odhalovaly strukturu.

Podobnou roli sehrály i klínopisné nápisy z Persepole, kde se vedle sebe vyskytovaly elamštinská, babylónská a staroperská verze téhož textu a staroperštinu bylo možné rekonstruovat z živých íránských jazyků.

Dřív než vznikly systémy, existovali jedinci. Tlumočníci a překladatelé patřili k nejcennějším lidem každé epochy a o jejich existenci se historické prameny zmiňují s překvapivou pravidelností.

Ve starověkém Egyptě existoval zvláštní úřednický titul pro „překladatele cizích zemí“. Řecké kolonie v Egyptě a na Blízkém východě produkovaly generaci vícejazyčných obchodníků, kteří plynně přecházeli mezi aramejštinou, řečtinou a místními dialekty. V době conquisty sehrálo zásadní roli několik jedinců - nejznámější je Malinche, žena, která se naučila španělsky a stala se nepostradatelnou tlumočnicí Hernána Cortése. Bez ní by dobytí aztécké říše vypadalo jinak.

Profese překladatele nevznikla najednou. Rodila se z nutnosti v přístavních městech, na tržištích a v diplomatických delegacích. Církev zase potřebovala převádět posvátné texty do jazyků nově obrácených národů, a tak latinsko-gotický, latinsko-koptský nebo latinsko-staroslověnský překlad Bible patří k nejstarším systematickým překladatelským projektům v dějinách.

Pochopení neznámého jazyka z kontextu je proces, který lingvisté i kognitivní vědci studují dodnes a jehož zákonitosti jsou překvapivě univerzální.

Klíčovým mechanismem je statistické učení. Mozek si registruje, které zvuky se vyskytují společně, jaké sekvence se opakují, co se vyslovuje při pohledu na konkrétní předmět. Dítě se nenaučí slovo „pes“ tak, že mu rodič podá slovník, ale naučí se ho tím, že slyší zvuk „pes“ opakovaně ve chvílích, kdy se pes fyzicky vyskytuje v blízkosti. Emoce toto učení urychlují, protože výraz strachu, radosti, varování nebo otázky je v hlase čitelný i bez znalosti jazyka.

Totéž platilo pro obchodníky na středověkých tržištích, misionáře v Amazonii nebo námořníky přistávající na neznámých ostrovech. Opakování, situace a emoce tvoří přirozený učební korpus. Moderní jazykové modely, včetně umělé inteligence, fungují na podobném principu: hledají vzory v obrovském množství dat, odhadují pravděpodobné vztahy mezi slovy a struktury bez toho, aby jim kdokoliv explicitně vysvětloval gramatiku.

Systematické zachycení jazyků je relativně mladou disciplínou. První pokusy o sepsání gramatik a slovníků cizích jazyků pocházejí z antiky, kdy alexandrijští filologové sestavovali slovníky nářečí. Paniniho staroindická gramatika sanskrtu z přibližně 4. století před naším letopočtem je dodnes obdivovaným dílem analytické přesnosti, ale velký nástup systematické dokumentace jazyků přišel s expanzí evropských mocností od 15. století.

Španělští misionáři v Mexiku, Peru a na Filipínách sepisovali první gramatiky nahuatlu, kečuánštiny nebo tagalštiny, nikoliv ze sentimentu, ale z misijní nutnosti. Chcete-li šířit křesťanství, musíte mu nejprve rozumět v místním jazyce. Jezuité v Číně se naučili čínsky natolik precizně, že se zapojili do akademické debaty na císařském dvoře. Tyto dokumenty, ač motivované evangelizací, se staly základem moderní lingvistiky.

Wilhelm von Humboldt, Franz Bopp a další badatelé 19. století z tohoto materiálu vybudovali srovnávací jazykovědu jako vědeckou disciplínu. Ukázali, že jazyky se vyvíjejí podle pravidelných zákonů, že sanskrt, řečtina, latina a germánské jazyky mají společného předka a tím otevřeli dveře k celé historii lidské migrace a kultury.

Lidský mozek se dorozumívání přizpůsobuje s pozoruhodnou houževnatostí. Neurověda hovoří o kritických obdobích jazykového vývoje v dětství, ale zároveň dokumentuje, že dospělý mozek zůstává schopný budovat nové jazykové okruhy v průběhu celého života, byť s větší námahou.

Co tuto schopnost pohání, je touha po vzorech. Mozek hledá struktury v chaosu, to je jeho evoluční specializace. Jazyk je systém fonologických, morfologických i syntaktických vzorů a jakmile mozek zachytí dostatečné množství vstupů, začne tyto vzory rozpoznávat a generalizovat - proto lze například po třech měsících pobytu v cizí zemi začít snít v jejím jazyce.

Kreativita v dorozumívání pak doplňuje to, co vzory nestačí pokrýt. Jazyk je živý systém přesně proto, že ho permanentně dotvářejí ti, kdo jím mluví. Dnes jsou jazykové bariéry technicky překonatelné způsobem, který by každý historický překladatel považoval za zázrak. Algoritmy přeloží text za zlomek sekundy, aplikace v reálném čase tlumočí mluvené slovo, a přesto jazykové bariéry dál přežívají tam, kde překlad nestačí. V nuancích humoru, v právních textech plných kulturně podmíněných pojmů nebo v diplomatické řeči, kde jedno slovo může vyvolat krizi. Přežívají také v přístupu ke vzdělání, protože stále existují jazyky, pro něž neexistují učebnice ani digitální zdroje a přežívají v mocenských asymetriích, přičemž angličtina jako globální lingua franca zvýhodňuje ty, kdo se v ní narodili a znevýhodňuje ty, kdo ji musí pracně dobývat.

Cesta od Rosettské desky k překladači v telefonu je příběhem o tom, že lidská zvídavost nakonec vždy najde způsob, jak propast překlenout. Ale jazyk nebyl nikdy jen kód k dešifrování, byl zároveň vždy i zrcadlem kultury, moci a identity.