Článek
Scény z ulice: maminka řve do telefonu na dceru tak, že i kolemjdoucí si zkontrolují, jestli jim náhodou nehoří kočárek. O pár bloků dál jiná matka křičí na tříletého syna kvůli tomu, že si hraje se samootevíracími dveřmi a velice se tím baví. Chlapec nehne brvou. Evidentně je to veterán z fronty každodenních výbuchů.
Řvaní na děti je národní sport. Přitom víme, že hulákání je asi stejně účinné jako přesvědčovat kaktus, aby se stal mazlivým. Začnete ječet, dítě přepne do módu „mentální dovolená“. Rodič má pocit, že vítězí, protože v tu chvíli je ticho. Jenže to ticho je většinou jen důsledek toho, že mozek dítěte si zabalil kufry a odjel někam, kde se na něj neřve.
Často slyším obhajobu: „Aspoň se mě bojí, tak poslouchá.“ Ano, přesně tak, bojí se vás. Ale to není respekt, to je něco mezi úzkostí a strategií přežití. V lepším případě z něj vyroste nervózní dospělý, co se třese jak drahý pes, když mu v obchodě pípne pokladna. V horším sígr, co zjistí, že řvaním si člověk prosadí svoje a půjde to zkusit na ostatní.
Jistě, ani já nemám svatozář. Taky mi občas ujedou nervy. Ale dělat z dětí cvičené vojáky s podmínkou, že musejí stát v pozoru pokaždé, když máma zvedne hlas? To raději ne. Protože až jednou budou rozhodovat, jestli nás dají do domova důchodců s wellness nebo do toho bez teplé vody, mohlo by se stát, že ten hlasitý styl východy nezapomenou. A tam, věřte mi, budou dveře na klíč…a nebudou se otvírat samy.
