Článek
Realita? No … řekněme, že kdyby se naše rozchodová situace přenesla do filmu, kritici by napsali: „Chaotické, dramatické, nevěrohodné.“
Po dvaceti letech jsem čekala, že aspoň ten finální závěr bude trochu důstojný. Místo toho jsem dostala scénář, kde já jsem ta potvora, on ten chudáček, a zbytek osazenstva obsadil stranu podle nejbližšího přátelství…nebo nejhlasitější verze příběhu.
Bývalý? Ten podal největší výkon. Zvládl v rekordním čase rozeslat do éteru celý balík polopravd, výmyslů a dojemných verzí typu „ona mě zničila“ a „já jsem jen chtěl rodinu a klid“. Kdyby se za sebelítost dávaly body, má doma pohár vedle televizního ovladače.
Přátelé? Odstoupili jako při požáru. Vybrali si stranu. A nebyla to ta moje. Někteří se přestali i zdravit. Pravděpodobně z obavy, že by na ně můj rozchod mohl přeskočit jako virus…"Bacha, je nakažená! Samostatnost, emoce, vlastní názor - pryč od ní!"
Jeho rodina? Přepnula na tichý režim. Pak se ke mě otočili zády s takovou synchronizací, že by je mohl zaměstnat Národní balet. Najednou jsem byla ta, o které se nemluví, případně ta, co zlomila jeho srdce, duši a možná i televizní anténu.
A veřejnost? Ach, pohledy! Ty výrazy, jako bych přišla o všechny hygienické návyky. Kdykoliv jsem se objevila na veřejnosti, cítila jsem se jako prašivý pes na procházce mezi perskými kočkami.
Nikdo se nezeptal, jak se mám. Jak to zvládám. Jestli vůbec dýchám. Možná jsem vypadala až moc v klidu. A v dnešní době, pokud žena po rozchodu netrpí dostatečně viditelně, lidé se prostě rozhodnou, že vina je na její straně.
Já se ale nechtěla snížit. Nechtěla jsem odhalit jeho přešlapy, jeho nálady, jeho pasivně-agresivní ticho. Mlčela jsem. A to, milí čtenáři, je v dnešní době ta největší drzost.
A víte co? Nelituju. Ano, nebudou z nás už asi ani přátelé. Ani spolucestující na dovolené do Tater. A je to v pořádku. Zachovala jsem si důstojnost. Nelezla jsem po kolenou.
Takže hlavu vzhůru! Život jde dál!
