Článek
Podle mého soudu byl lidsky mnohem problematičtější a patří pro mě k několika málo umělcům, u nichž se příliš nedokážu povznést nad osobní stránku.
V mnoha zdrojích se totiž uvádí, že v rodných Cerhonicích se proslavil jako trýznitel zvířat. Zaměřoval se hlavně na veverky a králíky, kterým kupříkladu řezal uši, což je pro mě něco naprosto odporného a zavrženíhodného. Bohužel toto jeho sadistické řádění zůstalo pochopitelně v paměti lidí a také si o něm vyprávěli.
A jako by mu to kruté zacházení se živými tvory chtěl osud vrátit, tak i on sám skončil těžce fyzicky poznamenaný. Mohla za to jeho vášeň k toulkám s puškou na rameni. Během jedné noci „zahlédl na jetelišti záhadnou postavu, jak tam seče, a prchlivý mládenec prokládaje ji za škůdce na cizím majetku na ni vystřelil“. Nešlo však o zloděje, nýbrž o hajného Charváta, jenž vypomáhal pacholkům „síci jetel“ a po Stroupežnického zásahu se okamžitě skácel na zem. Když mladík poznal, koho zasáhl, tak v panice obrátil zbraň proti sobě. Střela mu projela bradou, roztříštila čelist a ustřelila bradu. Když ho tento pokus nezabil, snažil se uškrtit se, ale ani to se mu nepovedlo. Tudíž se v naprostém zoufalství vrhl do rybníka, kde ale uvízl v bahně. Celou tu noční hrůzu přežil, nicméně dlouhou dobu strávil v rekonvalescenci.
Přestože ho operoval ve své době špičkový a uznávaný lékař dr. Vilém Weiss, výsledek byl zdrcující. Stroupežnický měl navždy v ústech zasazené zlaté patro a místo nosu vyfasoval voskovou repliku. Díky tomu mluvil hodně nesrozumitelně, v podstatě huhňal. A takto poznamenaný se vydal do Prahy, kde se živil původně jako úředník, ale pochopitelně se tu velmi rychle začal literárně realizovat. Měl nesporný talent, což ve svých vzpomínkách zachytil i doyen české umělecké scény Jaroslav Kvapil: „v těch letech sedmdesátých byl už Ladislav Stroupežnický přes všechno své mladé utrpení humoristou, byl čtenářstvem oblíben, ba i divadla počal dobývati.“
Zároveň se Stroupežnický potýkal s následky svého ničivého zranění a s opovržením, protože jeho zohyzděná tvář budila odpor a mnohdy také posměch. Přesto oplýval jednou důležitou vlastností, a to urputností, a tak se ze židle nezámožného pražského magistrátního písaře vyšvihl až do funkce dramaturga činohry Národního divadla. Měl přitom za sebou jen pár divadelních dramatických pokusů a zkušenost redaktora Humoristických listů, tudíž umělecký provoz znal, možná tak z rychlíku. K zajímavému místu mu zřejmě dopomohl politik F. L. Rieger, který si ho kupodivu oblíbil. Tato okolnost ukazuje starou pravdu, že se zkrátka vyplatí přátelit se s mocnými lidmi. Stroupežnický se i přes všechnu svou jízlivost nakonec osvědčil jako schopný pracovník. Mnozí časem začali trochu jedovatě dodávat, že je bohužel schopný všeho. Řada lidí ho totiž nemusela a on sám mnohé autory snášel se skřípěním zubů, tudíž před ním neobstál ani Vrchlický či Zeyer.
Stroupežnický podle názoru Jaroslava Kvapila by býval nejraději vymýtil poezii z jeviště, a když o něčem rozhodoval, rozhodně si nebral servítky. Jeho dramaturgické a dramatické působení proto zanechalo rozpolcený dojem. Podobně rozpolcený pohled otevírá i jeho soukromí. Profesor Josef Thomayer na něj vzpomínal jako na velkého taškáře, který na Žofíně plašil Podskalákům ryby, jiní se ho spíše báli.
Po odchodu rodičů na věčnost se Stroupežnický oženil s členkou Národního divadla, Annou Turkovou, která přešla z operety k činohře, díky čemuž se mimo jiné role stala také přihlouplou Kristýnkou v Našich furiantech. Můžeme přemýšlet nad tím, co mohla poměrně pohledná Anna vidět na fyzicky poznamenaném muži, u něhož se v mládí projevovaly dost podivné sklony. Každopádně novomanžel se cítil šťastný: „byly doby, kdy velká hořkost mučila moje nitro. A najednou nastal obrat — našel jsem družku, dobrou, zlatou duši — a proto se těším domů, z divadla, kde člověku nervy praskají; pospíchám do svého zátiší…“
Anna skutečně prozářila Stroupežnickému poslední roky života, ačkoliv se jinak ženám úzkostlivě vyhýbal. A zřejmě si ho nakonec i manželka zamilovala, protože po jeho předčasné smrti se utápěla v žalu a herectví se raději vzdala.
V souvislosti se Stroupežnického soukromím se občas objevují zmínky i o jeho homosexuálních sklonech, v nichž figuruje údajné mladické okouzlení Ladislavem Alšem, bratrem slavného malíře. Osobně nejsem příznivkyní podobných teorií, protože se nedají ničím dokázat. Co mi však připadá na pováženou, je Stroupežnického vztah ke zvířatům a jeho obecně zvláštní chování, které jeho přehnaně pečující rodiče bohužel omlouvali už od malička.
Zdroje:
Štolba Josef, Z mých pamětí, Praha 1906 - 1907
Novák Ladislav, Stará garda Národního divadla, činohra - opera – balet, Praha 1944
Kolektiv autorů, Národní divadlo a jeho předchůdci, Praha 1988
Kvapil Jaroslav, O čem vím, Praha 1932
Teichman Josef, Postavy českého divadla a hudby, Praha 1944
Thomayer Josef, Viděné a slyšené, Praha 1920
