Článek
Mám přitom praxi a příslušné certifikáty, tudíž jsem si naivně myslela, že by to bylo skvělé odreagování po náročném jaru.
Na podzim mi bude pade, nicméně se pořád učím nové věci a v životě ode mě nikdo neslyšel – mlč, nemáš zkušenosti. Naopak s mladými lidmi spolupracuji velice ráda. Neskromně si troufám tvrdit, že jim také mohu něco předat. Nicméně ti, kteří nabírají zájemce, mají jasnou představu o věku kandidáta. A z jejich pohledu bych si zřejmě mohla rovnou podat přihlášku do domova důchodců.
Hned první zamítavá odpověď přišla s upozorněním na to, kolik studentů o tu pozici projevilo zájem, takže - bábo stará, zalez. Ano, odpověděla jsem, že s nimi souhlasím, neboť mám určitý věk a fakt mi to tam naskákalo, ani nevím jak.
Druhá organizace, kde jsem absolvovala online pohovor, šla na to rafinovaněji. V odmítavé odpovědi jsem se dozvěděla, že to, co potřebují, nedělám a neodpustili si narážku na psaní (asi nějakých podivných) knih o obrozencích. Tím ale jednoznačně popřeli to, co jsem uváděla – dlouholetou organizaci novinářských táborů pro děti, přičemž existují hmatatelné důkazy, a to třeba časopisy účastníků a taky reportáž v České televizi. Ale chápu, tato výmluva se nabízela krásně a snadno, protože ano, aktuálně (od covidu) už tyto tábory nepořádám. Tudíž to vlastně nedělám a minulost jsem si zřejmě vybájila. Dál jsem už štěstí nepokoušela, protože bych se třeba mohla taky dozvědět, že už nevlastním pružnou a štíhlou postavičku, na obličeji mi svítí vrásky a někdy mě bolí kolena.
Pokud ale máme pracovat do sedmdesáti, bylo by užitečné vysvětlit personalistům, že v padesáti se člověk stále ještě nachází uprostřed pracovního procesu, navíc nemusí mít nutně zkostnatělé myšlení, a naopak může nabídnout zodpovědnost a praxi. Ale o to dnes zjevně nikdo nestojí. Tudíž je asi lepší pedofil na táboře než nějaká obstarožní paní.
Proto se letos a ani v příštích letech už bohužel k práci k dětem spíše nevrátím, což mě mrzí, ale o narážky na věk, který mě samotnou štve, vážně nestojím.
