Článek
Mácha byl v prvé řadě snílek stejně jako racionální poutník s mošničkou. I když opravdový tulák by nechodil ve vysokých kožených botách, ve světlém plášti s rudou podšívkou a čapkou na hlavě. Odíval se vlastně výstředně a v tomto ustrojení všude budil rozruch. On ale vždycky toužil po obdivu druhých, byl rád středem pozornosti.
A tuláctví? To u něj mělo až destruktivní charakter. Jeho spolužáci ze studií vzpomínali, jak třeba v šest večer vyběhl z Prahy na Bezděz, vrátil se nad ránem, aby dopoledne místo odpočinku seděl opět v posluchárně a všem o svém výletu vyprávěl.
Stal se také hercem, dnešními slovy ochotnickým, ale o to více nadšeným, kdy rozšířil soubor Kajetánského divadla. Pečlivě si posléze zaznamenal pod heslem „Hrál jsem na divadle českém“ všechny ztvárněné role. Měl prý příjemný hlas i charisma, ale kritika mu vyčítala nepřirozenost a přílišný patos.
S principálem Tylem se přátelil, ačkoliv se někdy názorově rozcházeli. Poctivý vlastenec s údajně kozím hlasem se stavěl k Máchovi v mnoha směrech dost kriticky. Hlavně mu vadilo jeho chování vůči Lori Šomkové, Máchově milé. Po básníkově smrti vydal povídku s názvem „Rozervanec“, jež básníka nešetřila. Tyl jejím prostřednictvím poukázal na Máchovo mnohdy kruté a nepředvídatelné jednání.
Když například Tyl angažoval do svého divadla krejčovského tovaryše Jana Kašku, měl Mácha ponižující poznámky na kolegovu adresu. Prostě se Máchovi nelíbilo, že si má stoupnout na jeviště s nevzdělaným člověkem. Kupodivu, když ale Mácha Kašku a jeho herecké umění lépe poznal, omluvil se mu a Kaška mu ušil onen slavný plášť. Tyl se pak proti Máchovi ale provinil i tím, že zkritizoval Máj pro jeho chybějící vlastenecký náboj. Mácha přitom literárně přeskočil své vrstevníky. Je ale asi poučné, že většina z nich svorně zemřela ve velkém finančním nedostatku.
Sám Tyl zmíněnou Lori Šomkovou znal dříve než Mácha. Přátelila se s jeho nevěstou, herečkou Magdalenou Forchheimovou. Tyl zřejmě poznal v Lori prostou, ale velmi hodnou a obětavou dívku. Mácha ji poté, co se do ní zamiloval, nekriticky zbožňoval, pak se kvůli ní stejně intenzivně trápil. Vybudoval si v ní nereálnou představu o ideální ženě. Když začal procitat, když střízlivým zrakem uviděl Lori takovou, jaká je, cítil se podveden a zhrzen. Lori se přitom nezměnila, jen Máchovi víc a víc ustupovala.
Mácha zakazoval Lori chodit samotné kamkoliv, stále ji hlídal, určoval, co bude nosit na sobě, a vášnivě na ni žárlil. A ona se vždy podvolila. Fyzická láska byla pro něj samozřejmá a také ji na Lori vyžadoval. Bohužel tím rostlo riziko nechtěného mateřství. Své prožitky si zapisoval šifrou do deníku. Dnes se bohužel zbytečně skandalizují. Navíc Mácha vedle toho žil a dnes bychom asi řekli, že skutečně naplno. Velmi slušně maloval, uměl hrát na kytaru a asi i rád zpíval, k tomu byl velmi inteligentní a sečtělý. Uměl se chovat, když chtěl, velmi mile. Diskutovat s ním muselo každého obohatit.
On sám si však k sobě málokoho pustil. Otevřel se skutečně pouze několika lidem, z nichž na prvním místě nutno jmenovat Eduarda Hindla, který později žil a pracoval v Doksech a zůstal Máchovi trpělivým a oddaným přítelem. K Máchovým přátelům ze studií také patřil Jan Beneš z Radimi. Bohužel ale brzy zemřel, čehož Mácha posléze velmi želel. Smrt tohoto přítele s ním dosti citově pohnula a nikdy na něj nezapomněl.
Tím se dostávám k další poloze Máchovy osobnosti. Mácha dokázal opravdu být jak krutý, tak nesmírně hodný a citlivý. Měl třeba rád svého bratra Michala. A když už pracoval v Litoměřicích jako praktikant u notáře a vrchnostenského právního úředníka Josefa Filipa Durase, často kvůli finanční nouzi nejedl. Občas ho někdo pozval v neděli na oběd, dostal se i na posvícení, odkud si přinesl koláče. A protože čekal zrovna bratrovu návštěvu, on, skoro stále hladový, mu koláče schoval, aby mu udělal radost. Bratr za ním nepřijel, a o této příhodě se dozvídáme z dopisu, který pak Michalovi napsal.
Do Litoměřic Mácha uprchl ve svízelné chvíli. Lori čekala nemanželské dítě a on měl tím pádem z ostudy kabát. I nekonvenční a nespoutaný Mácha se vyděsil nad stavem své dívky a připadalo mu rozumnější uklidit se mimo Prahu, kde ho nikdo neznal a odkud hodlal zorganizovat sňatek s Lori a vyřešit tím onu společensky neúnosnou situaci.
Svému zaměstnavateli Durasovi přitom nalhal, že je už ženatý. Záleželo mu zjevně na tom, co si o něm lidé myslí, a proto chtěl vystupovat jako seriózní muž i za cenu nepravdy. A aby Lořin stav v Praze ututlal, zakázal jí vycházet ven. V té době už Lori nemiloval. Ale chtěl se o ni a o dítě postarat. V podivné předtuše se několikrát před narozením syna zmiňoval, že to bude jeho jediné dítě.
Ludvíček se narodil 1. 10. 1836 a Mácha s radostí očekával a připravoval se na to, až se spolu s Lori za Máchou přistěhuje. Ludvíček ale bohužel stonal už od narození s očima. Mácha s obavou o jeho zdraví psal do Prahy vyčítavé dopisy, kde si stěžoval, že ani netuší, jak se synkovi daří, zda vůbec ještě žije. Mácha by skutečně asi byl dobrým otcem, sice trochu autoritativním, ale na druhé straně milujícím a starostlivým.
Ale neúprosný osud si pro něj připravil něco jiného. Určité zdravotní potíže pociťoval už před oním rozhodujícím požárem. Léčil je vinnou polévkou, lidovým prostředkem na střevní potíže, a nepřikládal tomu žádnou větší váhu. A proto, když zaplály střechy litoměřických domů, neváhal ani vteřinu a vyrazil do zápasu s ohněm. Přesně v duchu romantického hrdiny bojujícího se zlými živly. Poté se jeho zdravotní stav ale rychle zhoršoval. Začal trpět vysokými horečkami, ale pro doktora si nechal poslat, až když už pro něj bylo pozdě. A tak Mácha jako největší romantický hrdina, větší než postavy jeho děl, měl pohřeb v den své plánované svatby.
Zdroj:
Martina Bittnerová, Utajené životy slavných Čechů, Praha 2012
