Článek
Ve skutečnosti to nebyla žádná éterická modroočka, nýbrž praktická tmavovláska Frederika. Budiž ale Kollárovi odpuštěno, že své souputníky trochu oklamal. Vždyť příběh jeho lásky s Mínou – Frederikou by i po téměř dvou set letech určitě posloužil jako námět pro královnu červené knihovny Rosamunde Pilcherovou.
Kollár, jenž zásadně psal česky, pocházel geograficky z Uher (dal by se tedy nazvat Maďarem). Jeho otec chtěl, aby se vyučil řezníkem, což Jan s ohledem na svůj zájem o vědění odmítl. Neměl to snadné, protože se od okamžiku, kdy nad ním otec zlomil hůl, musel spoléhat sám na sebe. Tudíž po ukončení evangelicko filozoficko-teologického lycea dva roky pracoval jako vychovatel a posléze odešel studovat protestantskou teologii na univerzitu v německé Jeně, kde na něj čekalo osobně i literárně osudové setkání.
O jeho seznámení s budoucí manželkou se dochovalo několik teorií. Ta poetická tvrdí, že ji nejprve uviděl v kostele, a až pak s ní osobně promluvil v domě jejího otce, evangelického faráře Jiřího Bedřicha Schmidta. Pravděpodobně se s ní ale poznal až ve chvíli, kdy mu vzkázali, aby pana Schmidta navštívil, protože onemocněl a Kollár jej musel při kázání zastoupit. Schmidt měl velmi početnou rodinu a právě nejstarší z jeho dcer Frederika kupodivu padla Janovi do oka. On byl citový, přemýšlivý a spíše zamlklý muž. Poprvé a naposledy se opil v patnácti letech, tudíž nikdy nehýřil po nocích jako jeho spolužáci. Mnohem raději trávil čas v přírodě.
Frederika pocházela z typicky měšťanské domácnosti, kterou řídil vážený otec, což se odráželo i v její výchově. Tudíž dokonale ovládala ruční práce a mohla si přivydělávat vyšíváním. Otec však myslel i na vzdělání svých ratolestí, což Frederika později dobře zužitkovala. Nicméně v době, kdy Jan studoval v Jeně a ke Schmidtovým docházel, rozhodně pro něj nezahořela. Zdál se jí příliš vážný.
Kollár si rozdílnost jejich povah asi uvědomoval, protože časem po odchodu z Jeny jí navrhuje– můžeme zůstat přáteli.
Jakkoliv se totiž všude opakuje, že odchodu Frederiky z Jeny zabránila matka, která údajně nesouhlasila se sňatkem s Kollárem, nezakládá se to úplně na pravdě. Paní Schmidtová, v té době už vdova, o jejich sblížení totiž nic netušila. Zřejmě tedy Frederika poslala Kollára k šípku sama. Navíc už pravděpodobně přilnula k jistému lékaři a do Uher se jí vůbec nechtělo.
Kollár se totiž plánoval vrátit do své domoviny, kde se stal evangelickým pastorem. Nevybral si jednoduchou cestu, věděl to, ale nemohl se rozhodnout jinak. Frederika ho v této životní fázi zjevně nechápala. „Při loučení napsal na list kytice, své milence poslané, znělku. Dole přičinil poznámku : Více z Karlových Var, buď šťastna -— líbám Tě.“ Postupně to mezi nimi natolik ochladlo, že mu odmítla poslat i svou podobiznu. Přestože na ni nezapomněl, vzpomínku na Mínu už vlastně mohl promítnout pouze do svého slavného díla, které několikrát upravoval, až mu z něj vystoupil iluzorní portrét slovanského děvčete.
Frederika si mezitím prožívala zřejmě komplikovaný vztah s lékařem. Dokonce se s ním zasnoubila, ale po nějakých devíti letech vše skončilo. Její sestry se postupně vdávaly. Ale ona zůstávala s maminkou. Kontakt mezi ní a Kollárem byl přerušen do té míry, že se oba vzájemně považovali za mrtvé.
Frederice zemřela maminka a vypadalo to, že na prahu čtyřicítky zůstane navždy odsouzena k tomu stát se služkou v domácnosti svého bratra, což bylo údělem většiny neprovdaných žen.
Ovšem znovu si s ní a s Kollárem zahrál nevyzpytatelný osud. Do Jeny se vydal jeho kolega, který samozřejmě zjistil, že se stále ještě svobodná Frederika těší dobré pověsti i zdraví.
Zpráva o dávné lásce Kollára vzpružila. A proto ji zkusil po nějakých sedmnácti letech požádat o ruku a tentokrát uspěl. Takřka čtyřicetiletá Frederika měla za sebou nedobrou milostnou zkušenost, a už nemohla na nic čekat. Kollárova žádost přišla asi v tom nejlepším okamžiku. Snad konečně docenila hloubku jeho citů. Nabízí se otázka, do jaké míry je dokázala opětovat. Nicméně v jejich svatební den 22. září 1835 by se ve Výmaru nenašel blaženější muž. Jeho mlhavý sen o vztahu s dívčím ideálem se proměnil v realitu.
Spokojený novomanžel odvezl choť k sobě do Pešti. Mnohým lidem, jež na něj hleděli s nábožnou úctou, tím způsobil mírný otřes. Ta dokonalá Mína totiž nebyla ani Slovenka nebo Češka, nýbrž rázná Němka s přísnými rty a pichlavýma očima. Někteří mu ji pak vyčítali. Přitom se i mnozí jiní oženili s německými děvčaty. Mohu zmínit třeba Jana Evangelistu Helceleta, o němž jsem psala ve své poslední knize Andělem nikdo z nás není. Nejenže pojal za manželku brněnskou Němku, ale rovněž si prožil nelehký vztah s Karolinou Ottovou z Ottensteinu. A souběžně do něj byla ještě zamilovaná dcera Rakušana Johanna Pankla, Božena Němcová.
Frederika se však ke své cti snažila manžela podporovat. Kollár trpěl „očním neduhem“, tudíž mu dokázala pomáhat v roli šikovné zapisovatelky, tedy sekretářky, přičemž se vzorně starala o domácnost a společnou dceru Ludmilu narozenou dva roky po svatbě.
Jakkoliv by se Kollár mohl opájet slávou, zůstával „skromný, velice uctivý ke každému a přívětivý.“ Podobně se choval i ke svým nejbližším. “ K choti a milené dcerušce byl něžný a velice pozorný.“ Miloval květiny a rád je své manželce nosil jako překvapení. Závidíte? Inu, pocit štěstí mu dal křídla.
Frederika se ale příliš blaženě necítila. Stýskalo se jí po původním domově a lamentovala kvůli vysokým cenám v Pešti. Nevyhovovala jí také uherská kuchyně, tudíž zásadně připravovala saské speciality.
Jinak prý byla milá a příjemná, ale zároveň správně německy šetrná. Kollár obvykle nosil peníze roztroušené po kapsách. Proto se ujala rodinných financí. Neprotestoval, asi se rád této nepříjemné povinnosti zbavil.
Když později přijal místo profesora na vídeňské univerzitě, rodina ho následovala. Frederika v novém působišti viditelně pookřála. Přece jen se dostala do centra blízkého jazykového prostředí, byť byla rakouská metropole plná Slovanů. Kollárovi se zabydleli v Uherské ulici (Unger-Oasse) číslo 364, kam se do totožně velkého bytu přestěhoval profesor Šembera. V dopise J. E. Helceletovi o tom poznamenává – „nájmu budu platiti 220 zl.“ Za to by se v té době dalo pořídit zhruba deset kabátů.
Dva vzdělaní sousedé v sobě brzy našli přátelské porozumění, stejně tak Šemberovic Zdeňka v Ludmile Kollárové, na jejíž adresu ve svých vzpomínkách poznamenala: „Byla ve všem šetrná jako její matka, opatrná a nadaná bystrým rozumem .“ S Ludmilou je spojovalo celoživotní přátelství, přesto jí slečna Kollárová nesvěřila své city k budoucímu choti, což se Zdenka dozvěděla až po jejich zasnoubení. A nejenom v tomto bodě dostává celý ten krásný pohádkový příběh trhliny.
Sám Kollár pravdě moc nepřispěl, protože nikdy ty zkazky o odvěké mýtické lásce nevyvrátil. Přitom z pohledu jeho ženy by se o nich dalo hodně spekulovat. Navíc si ji všichni představovali jako zasněnou Slovanku a ona to byla hlavně rozumně střízlivá a rázná Germánka. Nic proti tomu, zřejmě se díky tomu vzácně doplňovali, přesto obrázek rodinné pohody a oddané manželky měl určité rezervy.
Rozepsala se o nich Teréza Nováková ve svém románu Drašar o Josefu Václavu Justinu Michlovi, prvním životopisci K. H. Máchy. Samozřejmě jde o beletristické zpracování života vzdělaného muže s vášnivou povahou. Nováková se na tuto rozsáhlou práci velmi pečlivě připravovala, tudíž nemohla takzvaně vařit z vody. Navíc díky členství v Americkém klubu dam se musela dostat i ke zprostředkovaným informacím od lidí, jež se s Kollárem i jeho ženou osobně setkali. To vše pak zjevně promítla do kapitoly, v níž Michl navštíví Kollára v Pešti. „Když otevřely se dvéře, vzhlédla chladně a v šití ustala; Kollár oslovil ji po německu jako Friederiku a představoval jí Michla, jmenuje jej českým učencem a literátem, zároveň profesorem na školách normálních.“
Michl se ocitl poprvé tváří v tvář dámy, jíž všichni obrozenci znali a zbožňovali. Řekl jí německy, že považuje za čest se s ní seznámit. Paní Frederika nereagovala tak, jak si asi představoval, „skoro pohrdlivě se usmála.“
Když se jí zeptal, „zdali se jí nestýská v cizí zemi, zdali již si zvykla,“ okamžitě si začala stěžovat, „že jí Uhry připadají stále jako cizina, a že by se mnohem raději s chotěm a dceruškou přestěhovala někam blíže domova svého, aneb alespoň do města, kde se více po německu mluví.“ Nováková dále fabuluje, že se Michlovi líbila malá Ludmila, protože zdědila po otci jeho „pronikající oči“. Paní Kollárová ho nerozehřála, protože „hledí přísně a nikterak není obrazem děvy, vylíčené ve Slávy dcery.“ A podle další poznámky v textu ten rozporuplný dojem nezanechala pouze v Michlovi.
Utkvěla mi také trochu sarkastická zmínka v jiné publikaci, kde se pravilo, že Kollár sice svou ženu zbožňuje a líčí jí všem téměř jako světici, ale řada lidí její společnost raději nevyhledává.
„Paní Kollárová,“ píše slečna Zdeňka Šemberová, „byla pravá severní Němka, nadaná jasným rozumem a uzavřenou povahou. Nesmrtelný básník byl vtělený jemnocit, Slovan přítulný a tyto protivy žily svorně.“ A ty „protivy“ to neměly opravdu jednoduché. Kollár patřil k velkým zastáncům panslavismu. Jestli ho i v tomto ohledu uměla Frederika pochopit, o tom bych trochu zapochybovala. Mohlo jí být celé to slovanské pinožení ukradené.
Nemyslím si, že musíme do detailu rozplétat, co paní Kollárová ke svému muži opravdu cítila. Jemu samotnému to spojení a následné otcovství přineslo opravdové štěstí a dost radostí. Nejdůležitější se to spojení ukázalo pro literaturu. Mladická láska k Míně inspirovala k dílu, jež významně ovlivnilo několik generací čtenářů.
Zdroje:
Ptáček Václav, Když se připozdívá, Praha 1898
Kvapil František, Ženy a milenky slovanských básníků, Praha 1893
Bredler František, Jan Kollár, Praha 1923
Kabelík Jan, Rodina pěvce Slávy dcery, Praha 1928
Jan Neruda, Dopisy II., Praha 1954
Kollár Jan, Slávy dcera, Třebíč 1911
Nováková Teréza, Drašar, Praha 1914
Sborník statí o životě, působení a literární činnosti pěvce „Slávy dcery“ , Vídeň 1893
Máj, 1905, číslo 20
Zvon, 1913, číslo 7
Osvěta, 1893, číslo 11
Ženské listy, 1894, čísla 6 a 12
