Článek
Tentokrát jsem se vydala s kamarádkou hlavně obhlédnout onen slavný přesunutý kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Miluju punkové výlety na místa, kde neuděláte rozkošnou fotku na sociální síť. Miluju místa, které si na první dobrou nevyberete. Nedávno jsem o jednom takovém putování sem psala a teď přicházím s dalším podobným tipem.
V Mostě nás přivítalo naprosto rozbombardované okolí nádraží, dokonce ani plánovaná tramvaj ten den nejela, aby nás přiblížila k cíli. Systém místní dopravy jsem doposud nepochopila. Řada autobusů tu jezdí zvláštně okružně a můžete v nich tím pádem rotovat ulicemi jako Gagarin v kosmu. Od vlakáče jsou to naštěstí ke kostelu necelé dva kiláky, tudíž jsme se vydaly pěšky. Cestou nás klasicky vyrušil místní bezďák, potkaly jsme dva občany obědvající na lavičce. Zkrátka nás uvítal takový ten typický severský kolorit. Navíc jsme kopírovaly frekventovanou silnici, což určitě nepovažuji za prostředí k příjemné procházce. Změnilo se to až po zdolání lávky, pod níž vedou koleje.
Areál kostela a kostel sám působí impozantně. Vůbec se do dnešního Mostu nehodí. Za necelé čtyři stovky jsme získaly dva vstupy a mohly si tu krásu prohlédnout i zevnitř. Samozřejmě, za svůj život jsem viděla stovky kostelů, ale tenhle se vymyká svou rozlehlostí a světlem. Dětství mám totiž spojené s mrznutím v novoměstském katolickém kostele, kde panovalo permanentní příšeří. V tom mosteckém horní část propojuje patro. Samozřejmě se to nějak speciálně architektonicky jmenuje, ale to jsem zapomněla.
Nejprve jsme si ale musely vyslechnout výklad průvodce, který sice oplýval hlubokými znalostmi, ale kulantně řečeno, je neuměl úplně ideálně předat. Obě jsme z něj málem usnuly, což se mi vůbec nestává. Ale o to radostněji jsme pak prolezly celý interiér, přičemž nahoře jsme potkaly několikery varhany a vitráže z devatenáctého a dvacátého století s obrázky svatých.
Značka, která stála v mosteckých ulicích.
Závěrem nás čekala asi ta úplně nejnapínavější část v podobě dokumentu o přesunu kostela. Utkvělo mi, že ho po kolejích posunovaly 28 dnů, navíc museli rozebrat věž a vystěhovat interiér. Vše se pečlivě dokumentovalo, aby se po přesunu kostel opravil a vrátily se do něj všechny předměty zpátky. Upřímně řečeno, ten přesun je starý jako já, a když uvážím, že v té době se nepoužívaly ty technologie, jako dnes, musím se hluboce sklonit před schopnostmi tehdejších inženýrů. A i přesto mi to připadalo vlastně neuvěřitelné. Ale povedlo se, kostel díky Bohu stojí.
Když jsem se s ním pohledem loučila, vzpomněla jsem si na soudružku třídní Krejčovou, která nám o tom vyprávěla v zeměpise. Dokazovala nám tím schopnosti socialistických odborníků. Jasně, ale tu práci neudělala politika, nýbrž úsilí konkrétních lidí. A proto prohlídku tohoto místa považuji i za hold jejich umu.
Kostel ve vyprahlé krajině
Poté, co si kamarádka nakoupila suvenýry pro příbuzné, pokračovaly jsme k jezeru Most, které získává v online světě skvělé recenze. Všichni ho chválí a jezdí se k němu koupat. Přiznám se, že jsem vždycky k podobným chválám trochu skeptická. Obzvlášť, pokud se rekreační zóna vybuduje v původně těžební oblasti. Kráčely jsme zcela vyprahlou krajinou, a když se před námi zaleskla hladina s dýmajícími věžemi v pozadí, začala jsem se smát. To opravdu našinec chce odpočívat s výhledem na průmyslové objekty? Jasně, část plochy obklopuje sice zeleň, ale část vypadá jak z apokalyptického filmu. Před vámi se cachtají dětičky a na horizontu se tyčí ty pruhované hrůzy. Ale rekreantů se tu přesto sešlo dost.
Břeh je vyřešen terasami, kdy přicházíte na tu nejvyšší, a k vodě se sestupuje po schůdcích. V dolní části stojí rákosové slunečníky, jež mají asi evokovat přímořská letoviska. Bohužel si ale o písku můžete nechat zdát, tady klopýtáte přes kamínky jak na Istrii.
Neplánovala jsem se koupat. Ale představovala jsem si, že si dáme ledovou kávu a budeme pozorovat lesklou hladinu. Tato představa vzala rychle za své. U pár stánků se vlnily dlouhé fronty. Lidé se pletli vzájemně pod nohama a řev ty citlivější vyháněl pryč. Ani párek v rohlíku za 60 Kč to nezachránil. Proběhlo to přesně ve stylu „Tak si to pěkně prohlédneme a zase pomažeme pryč.“ Obdivuji všechny, jež tu dobrovolně tráví léto.
Jasně, reklamní tiskoviny hlásají, že jezero Most je větší než Mácháč a poskytuje kvalitnější koupel, ale přesto se atmosférou a přírodou nemůže staršímu konkurentovi vyrovnat. Jestli bych mostecký klenot nějak výstižně charakterizovala, napadá mě– Mácháč ze sekáče.
Naštěstí jsem nepocítila žádné zklamání. Potvrdilo se mi jen to, co jsem nějak podvědomě tušila. Ale zároveň nezpochybňuji, že tu někdo nemůže být šťasten a spokojen. Jenom já miluju lesy, a ne stavby vysílající kouřové signály.
Žiju ve městě a tahle kulisa mi prostě neevokuje odpočinek a odreagování. Lužická jezera z Mostecka, obávám se, asi vážně nikdy nebudou.
Každopádně cestou zpátky jsme v blízkosti kostela hodlaly zaparkovat v příjemné kavárně. Bohužel obsluha byla tak neskutečně pomalá, že jsme to vzdaly a v nádražce jsme to zazdily vychlazeným a o dost levnějším pitím. Na půldenní výlet se toho událo až moc.
Pokud byste ale vyráželi z dálek, můžete Most spojit s návštěvou Teplic. V sobotu večer si zajděte na nějakou muziku, kterých se tu v létě děje milion, v neděli ráno do termálního bazénu a po obědě do botanické zahrady. Něco podobného, až na ten bazén, jsme udělaly my s tím, že já tu ale bydlím. Bohužel.
Asi jsem to vyfasovala jako trest poté, co jsem na střední mučila profesora češtiny referáty sci-fi knížek, které on upřímně nesnášel. Tudíž dnes ten apokalyptický příběh nečtu, ale já ho žiju.
Autorský text i fotografie.
