Článek
Zvolily jsme vísku Moravec, už kvůli tomu, že jsem do její blízkosti jezdila celé dospívání. Tudíž se zamluvil penzion a mohly jsme se těšit. Nějak jsme ale úplně zapomněly na známé úsloví – nechval dne před večerem. Týden před akcí totiž na sociální síti kapely zasvítilo: zábava zrušena.
A co teď? Necháme propadnout zálohu na ubytování, nebo vyrazíme? Hodně jsme o tom diskutovaly na sítích, až jsem napsala: „Hospody jsou všude.“ A řekly jsme si, že si to zkrátka zkusíme užít po svém.
Optimismus, že v cíli najdeme alespoň otevřenou putyku, mě přešel okamžitě u zastávky autobusu. Moravecká hospoda hrdě na dveřích hlásala: Do 31. 5. zavřeno. Hance mezitím ve Velké Bíteši ujel přípoj a musela dvě hodiny strávit čekáním. Navíc si vyslechla moje SOS: „Tady je všechno zavřené, sežeň mi něco k jídlu!“ Hanka zachránila situaci, v Bíteši se najedla a mně pořídila něco do žaludku.
Přitom si to všechno pamatuju jinak. Dlouhá léta na Moravci fungovala restaurace v nádherné historické budově u zámku. Dneska můžu na vychlazený mok tam i ve vedlejším Pikárci jen tiše vzpomínat. Zřejmě tomu poslední ránu daly ceny energií. Venkovské páteční večery už zkrátka nikdy nebudou jako dřív.
Původní hospoda - Moravec
Když Hanka konečně dorazila, vyvstala otázka, co budeme dělat na místě, kde lišky zápasí se slepicemi o to, kdo půjde dřív spát. Otázka, proč jsme jely zrovna sem, na místo, které na první pohled nedává smysl, nám zněla v uších. Na druhou stranu tento risk přinesl procházku udržovanou zámeckou zahradou, velmi příjemný penzion U Výletů zasazený na pěkném místě, mně po letech palčivou chuť konzervy čočky s párkem, a hlavně idylický večer pod hvězdami.
Nakonec nás totiž zachránilo místní hřiště, u něhož se ve stánku čepovalo pivo. Seděly jsme tam s výhledem do zeleně do jedenácti a probraly u toho nejméně půlku života. A tyhle půlky života zkrátka u internetu nevyřešíte.
Druhý den ráno jsem trochu bojkotovala myšlenku opustit penzion v osm. Usmlouvala jsem to na půl devátou. Cíl jsme si stanovily celkem poetický - dojet do blízkého Strážku a tam vystoupat ke zřícenině gotického hradu Mitrov. Bohužel hrad potkal klasický osud. Byl opuštěn už v patnáctém století a následující věky udělaly své. Vždycky si představuju, jak takové místo vypadalo v době největší slávy, protože dnes tam, kde lidé žili, roste jen tráva a křoví.
Zřícenina
Od zříceniny, kterou dnes tvoří torzo jedné budovy, jsme se vydaly směrem k restauraci Mitrovský Angus. Ta nabízí hovězí a vepřové z farmy a na internetu měla skvělé recenze. Shodly jsme se, že se holt praštíme přes kapsu a dáme si něco dobrého. Kousek od podniku se nachází domov seniorů v areálu zámečku, který po přestavbě získal novogotickou podobu. Ten jsme si také prošly, včetně jezírka s mrskajícími se rybami, a pak už se jaly utišit hlad.
Upřímně řečeno, to se ukázalo jako nejslabší místo celého výletu. Za ty peníze jsme čekaly větší porce, lepší kvalitu i prezentaci na talíři. Takže po pořádku: pljeskavica neměla žádný šmrnc, guláš byla v zásadě česneková polévka se čtyřmi kostkami masa a podávaný chléb sice hezky vypadal, ale dobře nechutnal. Žádné gastronomické nebe se nekonalo. Jak Hanka bystře poznamenala, šlo o kvalitu závodní jídelny. Bohužel ovšem za úplně jiné ceny.
Nutno ale zmínit, že v širém okolí nenajdete jiné místo, kde dostanete něco k snědku. Náladu nám spravila alespoň dvě telátka v ohradě a také to, že dešťová přeháňka nás zastihla pod střechou. Ale důvod se sem vracet rozhodně nevidíme.
Spokojené telátko
Pak už se naše cesty s Hankou rozešly. Ona odjela domů a já pokračovala do rodného Nového Města na Moravě. Tam jsem se jako divák zúčastnila recesistické sportovní akce Novoměstský moták, kde tentokrát 22 mužů soutěžilo v sedmiboji. Nechyběl hod oštěpem či běh na 300 metrů. Mimochodem, všichni známe bowling, ale stáli jste někdy v klasické kuželně? To je opravdu jiná a mnohem těžší disciplína.
Když se dobojovalo ve všech věkových kategoriích, konalo se předání cen a afterparty. Zahájila jsem ji s kamarádem tím, že jsme osazenstvo ohromili Pearl Jam. Na konci však jiní pouštěli do éteru Backstreet Boys. Sport k sobě vážně umí navázat naprosto odlišné lidi, což je na něm krásné. Jeden pán se mě zeptal, jestli chodím tancovat, a pak mi povyprávěl o situaci oldies podniků v Olomouci. Hudba vážně sbližuje, ale v dnešní době na to trochu zapomínáme.
Každopádně zábava skončila hodně pozdě a mnozí sportovci už byli společensky velmi unavení. Naštěstí se akce konala přímo v místě mého noclehu, v hotelu Musil. Vyšla jsem jen pár schodů do nově zrekonstruovaného pokoje. Tohle ubytování mohu vřele doporučit. Zároveň si ale musím opět postesknout, kousek odtud stojí můj rodný dům i byt, ale klíče od něj dnes vlastní velmi zvláštní příbuzná…
Odbočka
V neděli ráno jsem po probuzení přemýšlela, kam ještě vyrazím. Nové Město a jeho okolí mám samozřejmě prochozené křížem krážem. Napadlo mě jet do Ledče nad Sázavou a navštívit expozici věnovanou Jaroslavu Foglarovi, protože Záhadu hlavolamu jednoduše miluju. Spojení se však ukázalo jako velice komplikované, tudíž jsem nakonec vyrazila do Světlé nad Sázavou navštívit tamní zámek.
Úplně jsem nepochopila místní systém, protože těsně před začátkem pokladní změnila typ prohlídky, tudíž se šlo trasou se zařízením z první republiky. Zámek přitom pro veřejnost funguje teprve dvanáct let. Mě osobně na něm zaujaly hlavně dvě věci: šlechtický majitel ho v minulosti prohrál v kartách (proto si ho musel koupit bohatý průmyslník) a pak mě zcela uchvátil fakt, že jedno křídlo bylo v minulosti zbouráno a místo něj vznikla oranžérie, tedy velký skleník. Roste v něm kromě jiného obří fík a banánovník. Snad ty hojné plody letos dozrají!
Moravecký zámek
Současný majitel navíc očividně miluje zvířata. V oranžérii vám nad hlavami poletuje ptactvo a před návštěvníky raději prchají nedávno vylíhnutá kuřátka. Ostatně na nádvoří jsem ve stínu objevila i voliéru s načechranými hedvábničkami. Špatné počasí mě bohužel nakonec vyhnalo předčasně na vlak, ale slíbila jsem si, že se sem ještě vrátím. Chci si totiž více projít přilehlý park a vyzkoušet jiný prohlídkový okruh. V rámci této prohlídky jsem sice mohla obdivovat krásné stropy, ale upřímně řečeno, měšťanská domácnost z počátku 20. století pro mě není tak neznámá. Ale pochopitelně mě těší další zámecká čárka do sbírky.
Každopádně na to, jak zvláštně naše dobrodružství začalo, skončilo skvěle. Ono totiž něco neobvyklého a povznášejícího najdeme v každé hezké krajině, kterou navíc šikovná fotografka Hanka úžasně zachytila. Vážně je občas potřeba jít bláznivě proti proudu a vyjet někam, kam by to člověka na první dobrou vůbec nenapadlo. Nicméně jsme si s Hankou slíbily jednu věc – tu metalovou zábavu dřív nebo později zrealizujeme. Snad budeme mít příště a jinde větší kliku!
Fotografie publikuji se souhlasem autorky - Hany Krumlové, která byla součástí našeho výletu. A dokumentovala jej.
