Článek
Velice ráda jezdím na méně obvyklá místa, která se nelesknou na sociálních sítích. Baví mě objevovat krásu a zajímavé zážitky tam, kde by je nikdo nečekal. Proto i zdánlivě zpackaná cesta do Moravce, v důsledku dopadla výborně.
To jsem i uvedla ve svém příspěvku. Pochopitelně si ho přečetli někteří známí z dotčených vesnic a okolí. Vzali ho naprosto v pohodě. Naopak měli pocit, že je vlastně fajn ukázat – tady jsme a takhle žijeme. V kraji, kde někdy kvůli zimě nerostou pomalu ani brambory a teplé počasí se ohlásí na pár týdnů v srpnu.
Jenomže narodili se tam stejně jako jejich předci. Znají svou hodnotu, cítí sounáležitost a hlavně respekt jeden k druhému. A proto se umí přirozeně zasmát věcem, o nichž ví, že se zkrátka dějí a ne vždycky budí hrdost. Protože „nic lidského nám není cizí.“
Stejný princip jsem uplatnila ve chvíli, kdy jsem vymýšlela pro svou kamarádku méně typický výletní cíl. Volba padla na Most, který ve mně vzbuzuje hodně rozporuplné pocity. Přesně v tom duchu jsem svůj článek následně pojala.
Každý, kdo vnímal text jako celek, dokázal pochopit, že v něm líčím své osobní dojmy. Tím pádem mluvím o věcech pěkných i o těch méně výstavních. Samozřejmě, jak už se to tady stává, vyvolalo to u části lidí zvláštní hysterii. Většina kritiků dnes bohužel hodnotí pouze titulek a maximálně první odstavec, což to celé pak posouvá do absurdna.
Dostala jsem rovněž několik mailů. Cením si toho, že většina jejich pisatelů zvládla své postoje napsat slušně. Vznikla tím mezi námi zajímavá a obohacující debata. Samozřejmě se v jejich řadách vyskytl i jeden extrémně sprostý a agresivní člověk, jemuž tímto veřejně děkuji za námět na povídku.
Podepsal se mi sice včetně profesního titulu, avšak absolutně nedokázal polemizovat s obsahem blogu. Vrhnul se klasicky na hodnocení mé osobnosti. Stručně řečeno – obvinil mě z alkoholismu, hulení trávy a kavárenského povalečství, jež podle jeho fantazie provozuji v Praze. To, že v metropoli nebydlím, bylo pro jeho bujnou představivost zřejmě vedlejší.
Nejvíc mě na tom baví skutečnost, že zrovna zde na blogu jsem vydala seriál rozhovorů právě s literárními tvůrci Ústeckého kraje. Pan inženýr mě přesto bleskově zaškatulkoval jako osobu, která o severu nic neví a přijela se sem pošklebovat. Inu, výron nenávisti mu zcela zatemnil rozum.
Když se mu hned v prvním kole nepodařilo mě rozhodit, na druhý den mě obšťastnil další várkou urážek. Tentokrát se vysmíval mé práci. Zřejmě trpí přebytkem volného času a minul se povoláním. V nekonečných televizních seriálech by uplatnil svůj um fabulace mnohem lépe.
Mít doma takového nenávistného hulváta, co nechal slušné chování v posluchárně své alma mater, musí být nesmírně vysilující. Na druhou stranu se u jeho výlevů pobavilo několik mých přátel. Kromě smyslu pro drama se v jeho sdělení vyskytlo i hodně nechtěně komediálních prvků.
Myslím, že právě tohle překrásně ilustruje rozdíl mezi občany Vysočiny a zdejšího zjizveného kraje. Ty jizvy totiž obyvatelé Mostecka a Ústecka nesou především v sobě. Často v nich přežívá historická křivda a pocit, že na ně zbytek republiky zapomněl. Proto se snaží urputně vybudovat vztah k místu, kam se často přistěhovali s vědomím, že se sem turisté zkrátka nehrnou. Naopak, když jinde slyší názvy jako Litvínov či Ústí nad Labem, začnou se křižovat a plánovat raději víkend na Pálavě.
Jen si nejsem jistá, jestli se obraz jakéhokoli regionu vylepší tím, pokud si jeho patrioti budou svou očividnou frustraci vybíjet na autorech, kteří o realitě otevřeně napíší. Avšak své aktivity i pohled na svět si nenechám nikým kádrovat ani brát.
Primitivní agrese totiž zůstává obyčejnou primitivní agresí. Nezáleží na tom, jakým diplomem zrovna máváme do světa. Záleží hlavně na tom, jestli umíme kultivovaně diskutovat.
