Článek
Reklama na Severotoulky se mi na sociálních sítích objevuje tak často, až mě to přimělo zařadit jejich autora mezi osobnosti tohoto seriálu.
Co vás přivedlo ke psaní? Pamatujete si, co jste jako první v životě vytvořil?
Někdy v osmi letech jsem viděl film Malý Velký Muž s Dustinem Hoffmanem, což mě uchvátilo natolik, že jsem druhý den napsal svůj první a zároveň poslední román, který se jmenoval Krvavý Jack. Šlo o poctivou ruční práci voskovkami na linkovaném sešitu A6 – včetně ilustrací. Byla to taková naivní dětská pitomina. Možná ji mám doma ještě někde schovanou.
Jaký vztah máte k Ústeckému kraji. Hledáte v něm inspiraci? A v čem konkrétně?
Do Ústeckého kraje jsem se zamiloval hned, jakmile jsem ho poprvé navštívil. Doslova mi učaroval. Zalíbila se mi jeho industriálně dekadentní romantika, divoká příroda, neuvěřitelná rozmanitost, architektonické památky, drobné bizarnosti i jeho pohnutá historie. Je to pro mě Divoký severozápad se vším všudy, tedy ráj pro nenapravitelného romantika, který ve mně dřímá. Rád přitom mám celé severozápadní Čechy, nikoliv pouze Ústecký kraj. Už tři desítky let mě inspirují k podivuhodným dobrodružstvím, jež se od roku 2021 snažím zprostředkovat čtenářům svých Severotoulek.
Co vám tady v kraji z pohledu autora chybí?
Na Divokém severozápadě toho sice chybí hodně, podobně jako v časech Jacka Londona na Aljašce, zároveň je to ale kraj nekonečných příležitostí, které stačí chytit za pačesy. Ve všem, co tady člověk udělá, může být první, a tudíž nejlepší. Stačí jen chtít, vytrvat a zvládnout trochu nepohodlí. Průkopníci ostatně nikdy neměli na růžích ustláno, a pokud ano, ráno se probouzeli s popíchanými zády.
Jaké téma se ve vaší tvorbě opakuje?
Mým hlavním tématem je dobrodružství: z části jako nostalgie po dobách, kdy ještě neexistovaly satelity, počítače a mobilní telefony, z části jako hledání romantiky a tajemství ve světě, který zdánlivě romantiku a tajemství vylučuje. Snažím se ukázat, že dobrodružství nikam nezmizelo a že se za ním nemusí cestovat tisíce kilometrů. Číhá hned za humny: např. v severozápadních Čechách, jež jsou plné skvostů a unikátů, na které by se jinde v Evropě stály fronty, avšak tady o nich ví jen hrstka zasvěcených. Chce to jen správně koukat, a hlavně nebát se trochu popustit uzdu svojí fantazie.
Jak vypadá váš tvůrčí proces. Máte své rituály, nebo píšete spontánně?
Nejsem grafoman. S každým textem zápasím: různě ho přepisuji, krátím a upravuji tak, aby šel dobře do pusy. Vše, co napíšu, si totiž čtu nahlas. S výsledkem bývám spokojen teprve v momentě, kdy se mi slova přestanou šmodrchat na jazyku.
Na čem právě pracujete? Na co se můžou čtenáři těšit?
Na konci listopadu 2025 mi vyšly „Severotoulky: znáš svůj kraj?“, což je taková interaktivní, trochu experimentální knížka, tedy karetní vědomostní hra, tipy na výlety a turistická online soutěž týmů v jednom, respektive v elegantní plechové krabičce. Zároveň pracují na třetím díle klasických Severotoulek, které bych chtěl vydat příští rok na podzim. Opět by měly obsahovat 26 výletů po celých severozápadních Čechách. Zavést čtenáře tentokrát chci např. k chomutovským Experimentům, k vousaté Starostě u Zahrádek nebo k Rudé věži smrti u Vykmanova.
Kterou svou knihu byste doporučil čtenářům?
Hrdý jsem zvláště na poslední knížku, tedy „Severotoulky: znáš svůj kraj?“ Jednak proto, že je to zatím můj nejoriginálnější nápad, který se mi podařilo zrealizovat, byť to nakonec bylo komplikovanější než stěhovat piano přes Chilkootský průsmyk. A jednak proto, že jsem si dal záležet na tom, aby můj hravý průvodce po severozápadních Čechách vypadal co nejvýpravněji.
Účastníte se rád autorských čtení a literárních programů? Nebo dáváte přednost spíše zákulisí a klidné práci?
Spíše než klasická autorská čtení mám radši přednášky, na jejichž konci přečtu krátkou ukázku ze svých knížek. Stále se tak ve mně ozývá učitel, který deset let přednášel politologii na ústecké univerzitě.
