Článek
V dobrém slova smyslu patřila ke generaci, jež svou tvorbu začala publikovat na internetu a díky tomu se stala fenoménem serveru Písmák.
S Rebeccou mě seznámil bývalý manžel, s nímž si docela intenzivně dopisovala. Při našem prvním setkání mi připadala až moc drsná. Nevím, proč si mě okamžitě zařadila do kategorie lepá dívka s poněkud limitovaným vnímáním. Na druhou stranu v tom nehledejme nic osobního. Ona obecně na ženy nahlížela trochu skepticky a víc si k sobě pouštěla muže. S těmi si asi víc rozuměla.
Každopádně patřila k té skupině lidí, jež jsem několik let potkávala v pražských literárních kavárnách a rovněž s nimi ledacos vypila. Ale nebudu se dnes tvářit, že jsme byly velké kamarádky. Rebecca se ostatně chovala tajemně, nikdy o sobě příliš nemluvila. Nejvíc mě proto překvapila prohlášením, že vlastní chalupu blízko mého rodného Nového Města na Moravě a pak si se mnou asi půl hodiny nadšeně vyměňovala dojmy z Vysočiny.
Vnímala jsem ji proto hlavně přes její texty. Pozvat si ji na nějakou akci, které jsem v Praze pořádala, byla zaručená sázka na jistotu. Měla nezpochybnitelné charisma. A ve svých básních šla až na dřeň. Uměla je také dost sugestivně interpretovat. Dokázala i sebenudnější čtení rozsvítit a mockrát jsem to zažila i v pozici diváka na cizím večírku, kde se mnozí brali příliš vážně. Tohle mě na ní bavilo asi nejvíc.
Protože jinak na virtuální scéně někdy řezala jako žiletka. A když jsem si teď z nostalgie zalistovala historií Písmáka, našla jsem si, že mi kupříkladu de facto vynadala poté, co jsem přitom její výstup pochválila. Vyhnětla z celého večera nějakou drobnost, jíž bych si ani nevšimla, ale ona se na ní s gustem třikrát otočila. To byla zkrátka Rebecca. Tak jsem ji brala a respektovala. Možná díky tomu mi někdy ukázala svou druhou tvář. Za těmi silnými rameny se totiž skrývala křehká nejistota.
Zažívala očividně propady. Vnímala jsem, že s něčím v sobě hodně bojuje. Trpěla bipolární poruchou a samozřejmě se to propisovalo v její duši.
Po její smrti mě napadlo, jak opuštěná se s tou potvorou v hlavě musela cítit.
Nakonec jsem se určitými okolnostmi nechtěně vytratila z pražské literární scény. Přestala jsem tím pádem nejen Rebeccu potkávat. Naposledy jsme si psaly někdy po smrti mého přítele.
Když jsem se pak dočetla o jejím tragickém odchodu, uvědomila jsem si, že se mi vždycky zdála dost statečná na to, aby všechny nesnáze překonala. V tom jsem se velice zmýlila.
Navíc, co zůstane po autorce, jejíž dílo prostupuje internetem, občas se z něj vynoří, ale pak zase zapadá v tom marasmu tisíců odkazů?
Naštěstí se našel překladatel, spisovatel a nakladatel Igor Indruch, který se rozhodl probrat její tvůrčí pozůstalost a vydat ji knižně. Pod názvem DETEKY & L’andeleau vyšla letos v lednu a je důstojným ohlédnutím za poezií i prózou jedné neobyčejné ženy.
Snad někdy najdu sílu na to, abych si ji opatřila. Snad někdy najdu odvahu nahlédnout tam, kam ona sama málokoho pustila.
