Článek
Tito jedinci totiž zatím nepochopili, že odvaha žít si po svém je jediná cesta ke spokojenosti.
Znám tři muže. Prvního rodiče odložili kvůli kariéře k prarodičům. Matka chladně kalkuluje, otec řeší problémy celého světa. U nich se tvrdě pracuje a nemiluje. Jejich syn se zasekl ve fázi mladého kluka. Nechce řešit složité problémy, chce se jen radovat. Jeho vztahy v dospělosti? Z partnerky si dělá něco mezi chůvou a organizační ředitelkou. A přitom zapomíná, že ta zodpovědnost by taky měla ležet na něm.
Druhého muže vychoval nenormálně kontrolující otec. V osmnácti nesměl ani večer do kina. Zatímco se jeho kamarádi ráno vraceli z diskotéky, on čekal ve čtyři na nádraží, protože jel s otcem na povinný výlet. Výsledek? V reálu se dokáže přiblížit k ženě, ale na dálku absolutně komunikačně kolabuje. Nad každým krokem přemýšlí sto let a bojí se cokoliv udělat. Ano, otec, který nemá rád ženy, ho citově amputoval. A když si uvědomím, že je skoro můj soused, mám osypky…
Třetí muž vyrostl pod přísným dohledem dominantní babičky. Jeho matka zůstala ve fázi dcery, otec se v tom prostředí ztrácel. Nemohl dýchat. Tudíž začal utíkat a nakonec utekl definitivně. Jeho syn si z toho odnesl silný pocit nejistoty, kterou řeší zvláštně. Přisaje se vždy na velmi dominantní partnerku, naprosto se jí oddá, avšak po čase zjistí, že ho to dusí a utíká stejně jako táta.
Ano, tito muži žijí přesně podle scénáře, který dostali v dětství. Neuvědomují si, že jejich reakce, strachy a rozhodnutí nejsou jejich, ale odrážejí rodinné vzorce, jež nikdy nepřepsali. A zatím nenašli odvahu s tím něco udělat.
Emoční trpaslíci
Teď si představte, že jim do toho nemocného programu vpadne partnerka, nebo alespoň pokus o nějaký vztah. Aniž by byli ve skutečnosti zlí, právě kvůli tomu, co skrývají v sobě, ubližují druhým a taky sobě. Nechápou pocity druhé strany a očekávají, že se jim žena plně přizpůsobí. Protože oni to nijak neumí, oni zůstali zaseklí v tom, co si odnesli z domu. Vůbec nechápou princip dospělých vztahů. Nechápou, že jsou o zdravé komunikaci, opravdové blízkosti, kompromisech a respektu.
Samozřejmě, na pohled přitom fungují normálně, chodí do práce, stýkají se s přáteli a věnují se koníčkům. Ale pokud potkají ženu, dospělou, emočně vyzrálou, nedokážou vůbec vstoupit do jejího světa. Jen trapně přešlapují na jeho okraji. Ano, ono je to sice láká jako světlo můru, ale jejich obavy vítězí. A oni setrvávají v té své upatlané jistotě, jež jim sice uřezala křídla, ale drží se jí jako klíště. Tak procházejí světem coby emoční trpaslíci absolutně neschopní nastoupit na svou loď a vydat se směrem, kterým by ve skutečnosti chtěli plout. Možná si v rámci toho namlouvají, že jsou vlastně hrozně šťastní. Jistě, ale svobodu nechali v šatně mateřské školy.
Žádná rodina je lepší než špatná rodina
Já tomu vlastně rozumím, protože i já jsem se narodila v nefunkční rodině. A už patnáct let pracuji na tom, abych se z toho vymanila, abych v sobě opustila všechno to nemocné, co ve mně zanechala. Letošní rok mě jen ujistil v tom, že moje cesta je správná.
V lednu mi přišla od matčina právníka předžalobní výzva, od otce několik velmi sprostých esemesek a sestra mi jen potvrdila, že ona, aby to zvládla, převzala matčiny manipulační techniky. V naší rodině se mnou jednali vždy jako s nejslabším kusem, přitom jsem musela projevit hodně síly, abych v ní vůbec přežila. Už jsem o tom na blogu psala, nebudu se opakovat.
Chci jen říct, letošek mi potvrdil správnost mého rozhodnutí a pomohl mi dočistit si věci, které zůstaly v meziprostoru. Přivedlo mě to ještě víc k sobě samé. Mám právo na své pocity a nikdo naopak nemůže chtít, abych hrála nějaké hry, abych hrála hry podle scénáře zaseté jeho nefunkční rodinou.
Jasně, i mí rodiče nosí v sobě zakleté programy ze svého původního prostředí. I oni je nezvládli v sobě změnit, proto nám připravili vlastně tak příšerné dětství. Nikdy je ani nenapadlo, že by s tím něco mohli dělat. A na tom se už vůbec nic nezmění.
Ale já dnes vím – žádná rodina je lepší než špatná. Někdy právě to, aby se člověk vydal svým směrem, znamená opustit ty, jež zasévají jen nenávist, nelásku a toxicitu. Protože vedle toho a s tím se existovat nedá.
Mít kuráž
Přála bych proto všem, aby našli v sobě odvahu a začali něco měnit. Aby se vydali na tu těžkou túru za vlastním sebeurčením. Ta obrovská dřina za to stojí.
Měla jsem totiž obrovskou výhodu ve své povaze. Nikdy mi nechyběla kuráž, vzdor a obrovská svobodomyslnost. Ano, bez toho bych dnes pravděpodobně zůstala nejistou a bojácnou ženou, která se vyhýbá problémům a tráví čas jen po barech. Já jsem se proto chytila před patnácti lety šance, jež mi otevřela dveře, z nichž jsem utekla z toho rodinného pekla k sobě.
O to víc mě děsí, kolik lidí stále opakuje staré vzorce. Kolik lidí nepřeťalo uzel, který jim svírá krk.
Netvrdím, že na té cestě musí člověk zůstat sám. Nemusí čekat dvacet let na vztah, než si vše dořeší. Ale pokud se poctivě neponoří do své duše, bude se zmítat mezi tím, co mu určuje rodičovská autorita, a tím, co chce on sám.
Každému bych přála najít odvahu změnit staré rodinné programy. A hlavně těm třem mužům, o nichž jsem psala. Zasloužili by si to a hlavně ti, kterým na nich záleželo.
