Článek
Pamatuji si doby, kdy jsem jim věřila, pomáhala a čekala, až jednou uznají mou existenci. Nedočkala jsem se, dávno vím proč, neboť to je, jako bych čekala, že Jožka Černý, král lidové muziky, začne rapovat.
Dnes to vše vidím jinak. Dnes už chápu princip, v němž takoví rodiče fungují. A proto se chci podělit o svou zkušenost. Protože jde o další tabu v naší společnosti, o němž se nemluví. Trpíme totiž stále syndromem, že všichni rodiče automaticky milují své děti a chtějí pro ně to nejlepší.
Identifikovat narcistu ve vlastní matce či otci považuji za dost obtížné. Vždyť znají každou vaši slabinu. Ale nezoufejte, jde to rozpoznat. A když se to podařilo takové bláhové důvěřivce jako mně, povede se vám to rovněž.
Pokud však v následujících řádcích poznáte svého stvořitele, rychle zatáhněte za záchrannou brzdu. Mně to totiž trvalo až do mých třiačtyřiceti let.
Narcisté totiž oplývají zásadní vlastností a to, že nejsou schopni pražádné sebereflexe, strašně lžou a nezvládají se často postarat ani o vlastní děti, což bohužel platí pro oba mé rodiče.
Matka ve svém vlastním sebeobraze vidí přesto dokonalou ženu, která přitom vždy dělala jen věci pro sebe a podle sebe, k čemuž se časem přidalo i urputné hromadění majetku. Otce nikdy ani nenapadlo, že by se měl o své vlastní potomstvo starat a zajímat. Přesto oba cítí celoživotní potřebu nás se sestrou kárat, komentovat a hodnotit, místo toho, aby po tom všem, co předvedli, zalezli někam do kouta a modlili se, aby si pro ně na Mikuláše nepřišel čert. Mohla bych citovat z vlastní knihy, kde píšu, jak jsem se musela starat o osm let mladší sestru, jež mi říkala, mami. Až v jeslích jí soudružky vysvětlily, proč nejsem žádná maminka. Škoda, že nezavolaly rovnou sociálku.
Mohla bych vytáhnout tisíc dalších historií, za něž by se každý normální člověk styděl. Mohla bych barvitě popisovat, jak nás rodiče zanedbávali a psychicky ničili, což otec vylepšil tím, že okolo mé puberty začal silně laškovat s alkoholem. A slovo laškovat považujte za něžné označení pro jeho věčné vysedávání po hospodách, kam jsem ho já nebo později sestra na příkaz matky musela chodit „vyzvednout“. Navíc mě osobně mlátil. Detaily si nechám pro sebe. Fackovat mě přestal, až když jsem onemocněla zápalem mozkových blan. Protože hrozilo, že bych se prořekla u doktorky a tím by naše “ na pohled slušná rodina“ měla špatné renomé. Mimochodem matka u toho mlácení s oblibou asistovala a zakrývala si oči. Někdy mi i dopředu říkala, abych se připravila na to, až otec přijde z práce… Upřímně, dodnes nechápu, za co jsem byla tak bitá. Ale záminka se najde vždycky a oba v tomto ohledu nešetřili vynalézavostí. Ostatně, kdyby hledali macechu do nové verze Sněhurky, mohla by se matka směle přihlásit do castingu. A tatík by jistě zvládl úlohu sadisty v nějakém mysteriózním dramatu. Škoda, že jejich schopnosti více nevyužil film.
Jestli vás teď obtížila myšlenka na nějaké svědomí. Tak bych ráda podotkla, že u narcistů jde o zbytnou čili neexistující položku. Každopádně podobně kvalitní dětství si skutečně na vizitku nedáte. Ale to dětství mě formovalo, tudíž mi paradoxně vložilo do duše obrovský balík empatie a upřímnosti. Protože to věčné lhaní by mě jinak zničilo. Bohužel to lhaní ale rostlo obludně dál až do podoby biblického Goliáše. Ne nadarmo se totiž říká, že kdo lže, ten krade. A naší matce se obé povedlo dokonale.
Tady bych důrazně všechny varovala. Pokud se vyskytnou nějaké machinace, které jdou na váš úkor, nenechte se od těch narcistů ušlapat a ukřičet, ale řešte to. Jasně, peníze vám lásku nenahradí, ale není nic horšího, než když vás někdo roky mrzačí a pak ještě okrade. A zároveň vás pak pomlouvá u příbuzných, že vám nikdo ani pomalu ruku nepodá. Narcista si totiž dokáže vymyslet neuvěřitelné příběhy.
Při té příležitosti vytáhnu jednu z nejzábavnějších. Moje matka kromě jiného vypráví, že jsem za stacionář, kde jsem ve skutečnosti řešila právě dětství, utratila neuvěřitelnou částku a ještě mne tam podle její nemoudré úvahy zkazili. Umím si představit, jak sugestivně to všude vykládá a kolik lidí tomu věří. Skutečnost je přitom nudná jako pondělní ráno v korporátu. Já jsem totiž zdarma (a na své zdravotní pojištění) docházela do stacionáře Horní Palata (spadající pod VFN), tudíž se jednalo o renomované státní zařízení plné zkušených odborníků. Ona si však svou zaručenou verzi v modelové variantě – slepice u kafíčka nenechá vzít.
Otec je taky velký expert. V poslední smsce pohaněl mou inteligenci, ač sám na veřejném fóru se starostou města prokázal bídnou znalost rodného jazyka, a zároveň mě nazval obyčejnou grafomankou, a to jen proto, že jsme ho slušně se sestrou požádaly o informaci, za jakých okolností převedl dům po dědovi na svou přítelkyni z mokré čtvrti a zapomněl nám to oznámit. Určitě mu fandím, že má aspoň někoho rád. U vlastních dcer se mu to nepodařilo. V posledních letech mě však neustále zásoboval dojemnými historkami o těžkém životě své vyvolené princezny. Bohužel nepřekvapivě téměř ve všem lhal.
Když čtete dlouhé vyprávěnky o tom, že jeho přítelkyně své syny skvěle vychovala, přitom ve skutečnosti běhala po hospodách, kde se ostatně s otcem seznámila, cítíte se tak trochu divně. Ale ten nejlepší špek přichází na závěr. Tiráda na téma, že se o ty synky jejich biologický táta nestaral, přitom zjistíte pravý opak, vám navodí atmosféru sci-fi, v němž hrajete hlavní úlohu trubky. Když jsem se už tehdy proti těmto nesmyslům slušně ohradila, vyletěl na mě otec jako rytíř gentleman s tím, že na nebožačku nasazuji. A tak tati, dodatečně slibuji, že si teď povinně vytahuju kapesník… A příště napíšu pohádku ve stylu Boženy Němcové s názvem Ubohá k baráku přišla. Přísahám.
Co k tomu dodat. Všechny zmíněné role jsem dávno zahodila a do toho jejich falešného cirkusu si už holt musí hledat jinou cvičenou opici. Což se jim ne úplně líbí. Pro narcistu je přece nejhorší, když jejich oběť přetne okovy.
Naštěstí otec si mě v zásadě nevšímá, což u něj oproti dětství není žádná změna. Matka mě však stalkuje, a přestože jsem ji všude zablokovala, veškeré informace z mého webu a blogů přenáší dál do světa obohacené o svou osobní interpretaci, z níž samozřejmě vyjdu coby ničitel světa. Občas se na sebe dívám pátravě do zrcadla a kladu si otázku, jestli mi nezačíná růst černý knírek… a pravačka nezačíná bolestivě cukat. Uznávám, tohle už zavání hodně černým humorem.
Každopádně českému divadlu prý chybí kvalitní autoři, a hle – v mé matce by měli nadanou dramatickou tvůrkyni. Škoda, že zůstává na tomto poli zcela nevyužita.
Po těch všech eskapádách mám nepochybně jasno. Pokud mě někdy úřady budou stran mých stárnoucích rodičů kontaktovat a nabádat k zodpovědnosti, ráda jim předložím všechny ty milé zprávy, vzkazy a maily, které jsem od svých stvořitelů v průběhu let dostala. Bohužel udělali vše, abych nebyla jejich dcerou.
Takže milí rodiče, přeji hodně štěstí. Diskotéka fakt skončila.
