Článek
K Josefovi i Karlovi obecně mám dost komplikovaný vztah. Do určité míry jej ovlivnila jejich korespondence, S. K. Neumann a vzpomínky Olgy Scheinpflugové. Nicméně kniha S odvahou k pravdě svým obsahem přesahuje rámec běžných vzpomínek. Jde o niterný pohled Marty Procházkové- Kastnerové, která na téměř čtyři sta stranách líčí dopodrobna rodinnou historii.
Ústřední postavou zůstává však její matka, Helena Koželuhová – Procházková, statečná a vzdělaná doktorka práv. Narodila se podnikatelsky šikovnému otci, advokátu Františku Koželuhovi, tudíž vyrůstala v dostatku. Dá se říci, že v kontextu doby byla poněkud finančně rozmazlená. Formovalo ji však prostředí, kde se odjakživa dbalo hlavně na výkon. A v tom také tkví klíč k pochopení jejího osudu. Díky svému zázemí totiž mohla vystudovat vysokou školu, stát se členkou Československé strany lidové i respektovanou žurnalistkou. Zároveň se podstatnou část svého života opírala o armádu pomocníků.
Válka jí však uštědřila tvrdou lekci, která ji přivedla k myšlence – užívejme všeho, co máme, protože zítra o to můžeme přijít. Podobných ztrát zažila Koželuhová poměrně dost, přesto jim čelila s velkým odhodláním.
Je příznačné, že ona sama se na oko dobře vdala za advokáta a pozdějšího ministra Adolfa Procházku. Ale skutečně jen na oko. Kastnerová neúprosně popisuje rozdílnost osobností rodičů, přičemž otce líčí jako zřejmě hodného, ale příliš poddajného muže, jenž válku tráví v exilu. A jeho žena si musí se vším poradit sama. Svou kuráží zachrání nejen sebe, ale i své dcery.
Pomůže jí v tom muž – Jiří Wild, po jehož boku celé období stráví. Zcela nepochopitelně však tohoto rytíře opouští v okamžiku, kdy se její první manžel vrací domů. Následně se svazek s Procházkou definitivně rozpadá. A v pozadí těchto domácích dramat se rýsuje poválečné uspořádání Československa, které tvoří významnou kapitolu publikace. Neúprosně ukazuje, proč to u nás nemohlo vyústit v nic jiného než v socialistické uspořádání. Tím se z biografie mění v jakousi neformální učebnicí dějepisu, jež bez milosti odhaluje osobní ambice i selhání klíčových aktérů. Mimochodem Koželuhová, zapřisáhlá antikomunistka, byla v roce 1946 volená poslankyní Ústavodárného Národního shromáždění. Mandát však kvůli vnitrostranickým sporům a nesouhlasu s vedením ČSL nepřevzala.
Co nám to připomíná? Ano, v politice se to principiálně nemění, takže ta chuť jít k dalším volbám ve čtenáři nutně oslabí.
Pozornost rovněž oslabuje, nebo spíše chaotizuje četný výskyt křestního jména Helena u několika členek rodu. V tom mumraji dochází k znepřehlednění, kdy se pak musíme vracet o pár stránek dál a také hodně přemýšlet nad tím, o jakou Helenu se jedná.
Jasně, Koželuhová nebyla žádná domácí puťka, přesto se mezi řádky odhaluje její limitované mateřství. Když to rozklíčujete, uvědomíte si úsměvnost skutečnosti, v níž neustále řeší nevhodně malé byty, protože se spolu s dcerami vejde asi jen do vily. A navíc tu mladší Helenku, po závažné nemoci oslabenou, posílá někam daleko k chůvě. Bohužel tato dívka vlastně většinu času tráví odložená a odtržená od své rodiny. Přitom by potřebovala hlavně přítomnost své matky.
Nemohla jsem si nevzpomenout na Boženu Němcovou, jež ve víru převratných událostí doby a svých zájmů, psala dětem, ať si nestýskají, protože, když je doma, také s nimi večer nemluví.
Ostatně v dospělosti to u zmíněné Helenky vyvrcholí smutným činem, kdy své prvorozené dítě dá do adopce. Protože se podle její sestry Kastnerové o ně nedokáže postarat. Autorka to však napíše natolik lakonicky, jako když jdeme nakupovat do obchodu housky. Pro ni jde o faktum a tečka.
Přitom u své babičky, sestry bratří Čapků, si těch emocí dovolí víc. Nazývá ji bábou Palivcovou a nešetří vůči ní souběžně kritikou i uznáním. Možná ten počátek jistého chladu najdeme už u komplikované matky Josefa a Karla, Boženy Čapkové.
Kastnerová rovněž hojně cituje z archiválií, tedy i z dopisů, v nichž třeba Koželuhová píše svému manželovi Adolfovi, že jeho představy o manželství se neshodují s jejími. Přitom v období, kdy celá rodina postupně a složitě odejde do emigrace, se jí pár dolarů od něj hodí. V Čechách patřila k elitě národa, ale v cizině musela začínat od nuly. Nikdy se ale nevzdává. Což považuji za nejvýraznější poselství jejího příběhu.
Přestože je kniha doslova nabitá informacemi, dojmy zanechává dost rozporuplné. Pořád balancuje na hraně podivné dvojznačnosti. Vydal ji Ústav pro studium totalitních režimů, proto v ní zůstala záměrně silná témata politická, zároveň v té druhé vrstvě se jedná o místy až nemilosrdné vyrovnávání účtů. Které prosakuje nad zdánlivě červánkovými obláčky domácí pohody. Tyhle linie do sebe naráží, až čtenář zapomíná na to, jestli v tom složitém propletenci vlastně někomu vůbec fandí
Ale ono u všech lidí vždycky platilo a platí - každý žije, jak umí. A Helena Koželuhová to uměla pozoruhodně. Možná právě proto stojí za to si její příběh přečíst, ne však kvůli jejím oslavovaným příbuzným, ale kvůli ní samotné.
