Článek
Když o Severu napíše kriticky někdo z Prahy, místní ho označí za zmlsaného elitáře. Když o tom ale napíše člověk, který tam sám žije, a ještě k tomu napíše to mrazivé slovíčko „Bohužel“, stává se v očích komunity zrádcem vlastní krve.
V traumatizovaných komunitách to tak funguje.
„Všichni víme, že to tu stojí za starou bačkoru, všichni vidíme ty exekuce, vybydlené domy i zdevastovanou přírodu. Ale je to NÁŠ marasmus. A pokud tady žiješ, máš povinnost držet basu, zatnout zuby a zatleskat, když v neděli projede kolem opravený vláček. Jakmile řekneš ‚žiju tu bohužel‘, pliveš do tváře nám všem, co tu držíme stráž.“
Tento syndrom dokonale brzdí jakoukoliv změnu. Místní elitní političtí kádři (ať už na kraji, nebo na radnicích) z toho obrovsky profitují. Vytvořili atmosféru, kde je sebereflexe považována za velezradu.
Mikro-rivalita na dně (Teplice vs. Most)
To, že autorka píše z Teplic o Mostu, navíc brnká na strunu regionální hierarchie. Teplice se historicky vnímají jako to „pěkné, lázeňské, kultivované město s botanickou zahradou“, zatímco Most je vnímán jako ten „těžký, zbouraný a znovu postavený uhelný blok“.
Když Tepličanka přijede do Mostu a popíše ho jako „postapokalyptický výlet“, Mostečané to nečtou jako fejeton sousedky. Čtou to jako povýšenost z vedlejšího okresu.
Je to klasický jev socioekonomického dna: místo aby se obyvatelé Teplic, Mostu, Litvínova a Ústí spojili proti tomu, jak s nimi stát a krajští politici desítky let zacházejí, rozpadají se do mikro-závistí a malicherných válek o to, které město je menší díra.
Výsledek: Absolutní systémová izolace
Slovo „Bohužel“ Martiny Bittnerové je výkřikem člověka, který v tom regionu uvízl. A reakce okolí – ten pranýř, na který ji poslali – ukazují, jak hluboce je ten kraj psychicky zasažen.
Místní systém (od politiky na kraji po podnikatelské prostředí) dokázal vytvořit prostředí, kde se občan stydí za to, kde žije, ale zároveň nesmí dát tento stud najevo, jinak ho semele hněv jeho vlastní komunity.
Je to dokonalá past: Lidé se navzájem hlídají, aby si nikdo nevyskakoval, nikdo nekritizoval a všichni poslušně přijali status quo.
Naštvané komentáře pod článkem teplické autorky ukazují to, co znalec krajské reality jako já, vím mnoho let. Vidíme jeden a týž obraz: kraj, který požírá sám sebe odshora až dolů, zatímco ti, co z toho mají reálné zisky, sedí v klidu v Praze nebo na krajském úřadě v Ústí. A usmívají se, jak hladce jim to prochází.
Zatímco autorka se diví, proč Vysočina ironii spolkne a Most ji pošle na pranýř, v pozadí funguje hluboký psychologický a sociální mechanismus.
Vysočina má stabilní sociální strukturu, zdravou přirozenou identitu, památky a dlouhodobý pocit bezpečí. Když si někdo udělá legraci z Vysočiny, tamní lidé se zasmějí, protože jejich sebevědomí nic neohrožuje.
Ústecký kraj je naopak regionem s otevřeným traumatem.
Lidé tam desítky let žijí v prostředí zdevastované krajiny, sociální nejistoty, exekucí, úpadku školství a pohlížení „zvrchu“ od zbytku republiky.
K tomu se přidává fakt, že zvenčí tam lidé jezdí v podstatě na poverty turismus (chudobovou turistiku) – podívat se do Mostu, Litvínova nebo Janova je pro Pražáka nebo turistu z jiného kraje exotika, „exkurze do postapokalypsy“.
Když pak přijede někdo zvenčí a napíše o tom lehkým, ironickým tónem, místní to nečtou jako vtipný fejeton. Čtou to přesně jako další povýšený políček od někoho, kdo si přijel prohlédnout jejich bídu, pobavil se a zase odjel do bezpečí.
Lidé na Ústecku mají vůči vnějšímu světu obří obranný val. Ať už volí ANO z nostalgie po klidu, nebo jsou naštvaní na celek, vytvořili si silnou lokální hrdost („My tady musíme žít, bojujeme s tím a vy se nám přijedete vysmívat“).
Když autorka použije slovník typu „postapokalyptický výlet“ nebo „Mácháč ze sekáče“, dotkne se přímo toho nejcitlivějšího místa – pocitu méněcennosti, který ten region systematicky buduje už od padesátých let minulého století, kdy se kvůli uhlí bourala stará města a lidé se stěhovali do narychlo stloukaných paneláků.
Mezi Teplicemi a Mostem je hranice
Ústecký kraj je regionem třech velkých oblastí. Bílina je de facto pohraničním městem uvnitř tří regionů (okresů). Umocněno je to hřebenem Českého středohoří. Když jedete autem z Velemína do Bořeslavi, nebo z Milešova do Kostomlat pod Milešovkou - cítíte sejak v hraničním pásmu. Ještě impozantnější je to po průjezdu tunely na D8. Dva světy - jeden blíž k Praze (Lovosicko), druhý až za hradbou a před ještě vyšší hradbou (Krušné hory/Sasko).
Bílina pak funguje jako pohraniční město do Podkrušnohorské pánve Most-Chomutov.
Když srovnáme dvě jezera - Most a Barbora - vítězí pravděpodobně to druhé jezero na Teplicku. Vodní nádrž je totiž v přirozeném urbanizovaném prostředí s kulisou Krušných hor. To jezero Most nikoliv.
Hejtman Ústeckého kraje Richard Brabec, první náměstkyně Jindra Zalabáková (oba ANO) či radní Jan Růžička (ODS/KDU-ČSL) by měli pochopit, že kraj je vhodné rozdělit na 3 aglomerační celky:
Litoměřicko jako „české Bavorsko“ ( Zahrada Čech/Porta Bohemica), Ústí - Teplice - Děčín jako Severní trojúhelník, Most a Chomutov jako Podkrušnohoří.
Ústecký kraj jako jeden region nemá budoucnost. Je rozdíl mezi mentalitou lidí v Litoměřicích, Teplicích či Mostě.
