Naši furianti v regionu Českého středohoří aneb příběhy českého venkova

Tento fenomén je v podstatě moderní obdobou historického furiantství, ale s novými kulisami. Už se nesoutěží o to, kdo má větší výměru polí nebo kdo bude porybným jako v 19. století, ale o to, jaké vize rozvoje bude mít v obci navrch.

Vesnice, kde podnikatelé dokáží své zkušenosti a kapitál smysluplně propojit s potřebami starousedlíků, obvykle vzkvétají. Tam, kde převáží povýšenost nebo osobní ekonomické zájmy, vzniká hluboký společenský příkop.

Pokud tradiční starosta (často představitel starousedlíků nebo dlouholetý lokální politik) dokáže vystoupit ze své bubliny a vědomě propojí venkovskou tradici s novými moderními požadavky, stává se z něj ideální typ lídra pro venkov 21. století.

V sociologii a komunální politice se tomuto přístupu říká syntetické neboli integrační lídrovství. Takový starosta nepohlíží na nově příchozí obyvatele či podnikatele jako na „ohrožení“, ale jako na zdroj kapitálu, nápadů a příležitostí, aniž by přitom obětoval identitu obce.

Zároveň eliminuje „spekulativní lokální politiku“, která se může projevit v destrukci vztahů v obci.

Na českém venkově často vzniká napětí mezi starousedlíky a „naplaveninami“. Integrativní starosta působí jako mediátor, který umí využívat tradici jako spojovací článek.

Dokáže nově příchozím nabídnout tradici ne jako skanzen, ale jako zážitek a příležitost k začlenění (např. zapojí městské rodiny a podnikatele do organizace masopustu, stavění máje nebo hasičských závodů).

A zároveň starousedlíkům dává pocit, že na jejich kořenech a historii záleží, zatímco novým obyvatelům ukazuje, že jejich hlas a potřeby mají v obci stejnou váhu.

Takový starosta neosvojí moderní trendy slepě, ale vybírá z nich to, co má pro obec reálný přínos.

Chytré technologie v obci využije bez ztráty ducha. Zavedení mobilní rozhlasové aplikace, digitálního úřadu, solárních panelů na střeše školy či mateřské školky nebo obecní komunitní energetiky. Obec sice využívá technologie 21. století, ale centrum obce (náves, kaplička, hostinec) si zachovává svůj historický ráz.

Takový starosta zároveň pečuje o architekturu a veřejný prostor. Místo neregulované výstavby nebo betonových monolitů prosazuje takový územní plán, který vyžaduje moderní, ale urbanisticky citlivá řešení navazující na tradiční strukturu vsi.

Místo toho, aby se starosta obával vlivu místních podnikatelů z měst, udělá z nich partnery pro rozvoj obce. Využije jejich odborné znalosti (právní, dotační, manažerské, architektonické) v pracovních skupinách či komisích obce. Podnikatel se necítí jako „pouhý sponzor“, ale jako platný spolutvůrce.

Kombinuje tradiční obecní rozpočet s dotačními tituly (např. z programů Obnovy venkova či EU) a soukromými investicemi místních firem.

Naši furianti od Ladislava Stroupežnického jsou klasická česká realistická komedie z roku 1887. Hra zachycuje život a mentalitu na české vesnici v druhé polovině 19. století (konkrétně v jihočeské obci Honice). Dodnes je tato hra v repertoáru Národního divadla v Praze.

Ústředním motivem je sporná volba nového obecního porybného. O tuto placenou a váženou funkci mají zájem dva kandidáti: Marek, vysloužilý voják a vysloužilec, který má zkušenosti ze světa, ale nemá žádný majetek. Fiala, místní krejčí, který je pletichář a snaží se získat místo podplácením a přimlouváním.

Radní a sousedé na vsi se rozdělí na dva tábory a z původně bezvýznamné volby se stane prestižní boj plný tvrdosti, osobních zájmů a sousedské zášti.

Stroupežnický pod furiantství schoval ústřední vlastnosti postav. Označuje tím hrdost spojovanou s tvrdohlavostí, fáratelstvím a neschopností ustoupit nebo uznat chybu, i když to nedává smysl (vystihuje to přístup „když já jsem řekl, tak to tak bude“).

Dále vztah k majetku a společenskému statusu. Bohatší sedláci pohrdají chudšími, peníze a půda určují hodnotu člověka.

Nechybí tu ani milostná linie. Paralelou k hlavnímu sporu je láska mezi Václavem (synem starosty Filipa Dubského) a Verunkou (dcerou radního Jakuba Buška). Jejich sňatku rozzlobení otcové brání právě kvůli vzájemným sporům a furiantství.

Po řadě zápletek, intrik a anonymním dopise vyjde najevo pravda o Fialových podvodech a porybným se nakonec stává poctivý voják Marek. Otcové se udobří a mladá dvojice dostane požehnání ke svatbě.

Ladislav Stroupežnický ve své hře Naši furianti předložil na svou dobu revoluční a syrově realistický obraz české vesnice 19. století.

Místo tehdy běžného romantizujícího pohledu (který vesnici vykresloval jako idylické místo plné pobožných, obětavých a ryzích lidí) ukázal venkov bez příkras.

Vraťme se do současnosti, do regionu Českého středohoří. Zde je u Lovosic malebná obec Malé Žernoseky, která leží přímo v Chráněné krajinné oblasti a je výchozím bodem do Oparenského údolí u Lovoše, je také vinařskou obcí, součást Mikroregionu Porta Bohemica, je tu vlaková zastávka na páteřní železniční trati Praha - Děčín a nechybí tu ani školka a fotbalové hřiště s aktivním klubem.

Obec je ještě zajímává tím, že do loňského října starosta byl i poslancem za STAN v poslanecké sněmovně. Petr Liška je v regionu známou osobností, která působí velmi klidně, konsensuálně a na lidi z velkých měst možná až příliš klidně. Pro Malé Žernoseky a vnímání celého regionu ale je přesně tím člověkem, který jako rodák a pokračovatel ve vedení obce po svém otci zajišťuje kontinuitu.

„Mikroregion vznikl dříve, než se Malé Žernoseky staly jeho členem. Vznikal především na území obce s rozšířenou působností Litoměřice. My jsme se k němu připojili díky spolupráci a také díky vybudování přívozu na Labi, který nás propojil s druhým břehem. Do té doby spolu území na obou stranách řeky úplně nekomunikovala. Mikroregion vznikl z potřeby koordinovat rozvoj území. Cílem bylo, aby se investice, nápady a budoucí projekty neřešily izolovaně v každé obci zvlášť, ale aby se plánovaly společně a dávaly smysl v širším kontextu. Tehdy také stát zvýhodňoval projekty mikroregionů oproti samostatným projektům obcí. Pro nás dávalo smysl se připojit, protože jsme součástí Českého středohoří, Labského údolí a Brány Čech. Máme podobné problémy, potřeby i zájmy,“ vysvětlil Petr Liška v podcastu Stavař na cestách výhody mikroregionu.

A právě kolem roku 2000 Malé Žernoseky nastartovaly na tu dobu modernizaci obce, která i dnes vyniká malebností, která je vidět u moravských vinařských vesnic. A také platí, že obce a města na dopravních křižovatkách prosperují, zatímco místa na konci cest to mají složitější. Přívoz z Malých Žernosek vlastně udělal křižovatku — obec se najednou ocitla uprostřed propojeného regionu, ne na jeho okraji.

Tím byla nastartována atraktivita obce u Lovosic jako místa pro život mladých rodin, které se sem začaly stěhovat i ze sousedních Lovosic. V obci je mateřská škola postavená ve 20. letech 20. století, děti z Malých Žernosek pak chodí do základních škol i v Lovosicích.

Malé Žernoseky, Lhotka nad Labem a Lovosice vytvářejí určité souměstí. Obyvatelé Malých Žernosek Lovosice přirozeně vnímají jako centrum služeb, protože jsou tam obchody, pracovní příležitosti a další vybavenost. Před rokem 1989 byly Malé Žernoseky administrativně součástí Lovosic, podobně jako další okolní obce. Po sametové revoluci dostaly obce možnost se osamostatnit a většina z nich toho využila.

Dnes se někdy s nadsázkou říká „Lovosice u Malých Žernosek“. Vztah obou míst je tedy blízký, ale Malé Žernoseky si zachovávají vlastní identitu. Žernoseky byly vždy atraktivním místem pro bydlení a klidnější život. Nejde ale jen o satelit Lovosic. Obec má vlastní charakter a může být pro Lovosice i okolní region přínosem.

„Lovosice byly zpočátku opravdu izolované. Na jedné straně vznikala labská cyklotrasa a na druhém břehu se díky přívozu napojovala síť Greenway. V našem mikroregionu postupně vznikaly místní cyklostezky, které rozšiřovaly síť do okolního území. Lovosice tehdy nebyly dobře napojené ani na Litoměřice, ani směrem na Louny, Libochovice nebo Třebenice. Napojení přes Malé Žernoseky proto bylo logické,“ vysvětluje v podcastu Stavař na cestách Petr Liška.

„Pro turistu může být přívoz jednou z cest, jak se z labské trasy dostat do Lovosic. Není to ale jediná možnost. Snažíme se rozvíjet i cyklostezky uvnitř obce, které slouží nejen turistům, ale také místním obyvatelům. Vytvořili jsme další větev cyklostezky napříč zastavěným územím, která se napojuje směrem k části Lovosic pod Lovošem. Cyklostezka kolem Labe napojuje centrum obce na sportovní areály i průmyslovou část. Další větev, kterou jsme začali budovat, by mohla v budoucnu pokračovat přes Lhotku. Důležité je, aby cykloturista na labské trase dostal jasnou informaci, že se přes přívoz může dostat do Lovosic a dál do regionu,“ doplňuje starosta Malých Žernosek.

Podle Petra Lišky by jakákoliv forma spolupráce s Lovosicemi nebo dalšími obcemi by regionu pomohla. „Je to úloha destinačního managementu, který tady zatím není dotažený tak, jak by území potřebovalo. Nemůžeme všechno očekávat jen od Lovosic — i okolní obce musí spolupráci aktivně nabídnout. Mikroregion nebo jiný koordinátor musí být nositelem vize a umět ji představit navenek. Lovosice mohou těžit z okolního území, zatímco menší obce mohou využít služby, kapacity a infrastrukturu, které město nabízí. Pro nás je ideální příležitostí propojit nabídku ubytování, sportovních areálů, služeb a dalších možností, které nabízí Lovosice, Litoměřice nebo jiné větší obce. Základem je koordinace veřejné správy, podnikatelů a služeb, aby cestovní ruch fungoval jako celek,“ vysvětluje starosta Malých Žernosek.

Avšak Lovosice a Malé Žernoseky budou i pod tlakem demografické proměny v regionu. Obce získávají peníze z rozpočtového určení daní (RUD) a „bojují“ o obyvatele s trvalým pobytem v daném katastru obce.

Spolupráci obcí a hledání funkčního regionálního uspořádání na jedné straně a technologické transformaci, vzdělávání a práci s umělou inteligencí (AI) na straně druhé. Petr Liška upozornil v podcastu Energické Česko, že rozvoj kraje nebude stát jen na jednotlivých projektech, ale především na schopnosti propojit samosprávu, školy, inovace a společnou vizi.

„Malé obce nechtějí ztratit svou samostatnost, ale zároveň samy stále hůř zvládají narůstající administrativu a odborné povinnosti. Proto dává smysl model, kdy obce spolupracují a část odborné agendy sdílejí. Jenže skutečné vazby v území často neodpovídají administrativním hranicím. Mikroregiony vznikají přirozeně podle dopravy, služeb, škol, práce nebo cestovního ruchu, zatímco úřední členění bývá jiné. Přirozené regiony, jako je Porta Bohemica nebo Litoměřicko, fungují na základě společných zájmů a každodenních vazeb. Když se podaří tyto vazby podpořit i společnou značkou, koordinací služeb a lepší spoluprací měst a obcí, region tím získá navenek i uvnitř. Nejde jen o administrativu, ale o společnou vizi,“ říká Petr Liška. Tím je vznik platformy Region České středohoří.

Právě komunální volby v Lovosicích a Malých Žernosekách v říjnu 2026 ukáží, zda tyto myšlenky se zhmotní. Přestože v letech 2014 až 2022 v Lovosicích vládlo ANO, město působilo osamoceně. Je obklopeno obcemi s vlastními starosty, kteří často řídí obce už od konce 90. let a „nováčky“ z lovosické politiky, kteří přinesli „agresivní kampaňovitý styl z pražských kanceláří“ odmítali. Proto i bývalý starosta Milan Dian z ANO sice vládl v Lovosicích dvě funkční období, ale funkční systém spolupráce s dalšími starosty nenašel. Město také nepostavil na narativu brány do Českého středohoří, neproměnil image města na moderní centrum a Lovosice se stále potýkají s nálepkou města chemie. To ve druhé polovině 20. let 21. století spíše investory nových technologických oborů odrazuje, než by přitahovalo. Naopak Malé Žernoseky mohou potvrdit roli centra Českého středohoří a být sexy pro technologickou transformaci regionu „českého Bavorska“.

Proto letošní volby do zastupitelstva v Lovosicích a Malých Žernosekách budou historicky důležité. Buď vedení Lovosic pochopí, jaký přínos je spolupráce s Mikroregionem Porta Bohemica, nebo případně dá přednost izolované politice města bez využití přirozených vazeb v regionu Českého středohoří. Naopak v Malých Žernosekách může dojít k „politickému zemětřesení“ a vize Petra Lišky zůstanou jen na papíře.

„Útoky vůči mé osobě se v poslední době množí a sílí – jak intenzitou, tak hrubostí – a začínají dopadat i na mé okolí a kolegy z naší kandidátky. Protože se navíc u těchto zpráv dá dohledat zdroj, rozhodl jsem se podat trestní oznámení. Nečekám, že by se do komunálních voleb cokoli stihlo vyšetřit a usvědčit zdroj lží a pomluv, které se v obci šíří už delší dobu. Přesto volím i tuto cestu – abych se pokusil zabránit snaze diskreditovat mě a mé kolegy před volbami, nebo ji alespoň zpomalit,“ napsal starosta Malých Žernosek Petr Liška na Facebook obce.

Hlavní sdělení pro obyvatele je ale skryto v této pasáži: „Nejde mi o to, zda budu pokračovat jako starosta. Jde mi o dopad na naši obec, kterou tyto lži a pomluvy přivádějí do stavu vnitřního rozvratu vztahů a důvěry – stavu, který se nemusí podařit napravit po generace. Tomu, kdo je šíří, buď nedochází, co tím způsobí, nebo je mu to jedno, protože ho vede slepá nenávist a snaha za každou cenu tuto důvěru rozbít.“

Vraťme se k Našim furiantům od Ladislava Stroupežnického. Pokud se vrátíme k odkazu Stroupežnického, tradiční furiantství byla tvrdohlavá pýcha, která vedla ke sporům. Starosta, který zvládá výzvy moderní doby, toto furiantství transformuje do zdravé lokální hrdosti.

Pýcha se už neváže na to, „kdo má víc polí“ nebo „kdo komu neustoupí“, ale na to, jak je obec soběstačná, reprezentativní a dobrá pro život.

Z obce se stává značka (brand) – má vyhledávané akce, dobře fungující školku, obnovené památky i moderní infrastrukturu.

Pokud starosta dokáže tento balanc udržet, obec se vyhne dvěma extrémům:

Skanzenu / Sousedskému úpadku: Kde se zastavil čas, mladí lidé odcházejí a obec pomalu vymírá zchátráním.

Beztvaré noclehárně: Kde vyrostla anonymní satelitní městečka bez duchovního centra, spolků a sousedských vztahů.

Výsledkem je živý venkov – místo s silnou vlastní identitou a kořeny, které se však nebojí budoucnosti a dokáže nabídnout vysokou kvalitu života jak zemědělci, tak IT manažerovi.

V prostředí české vesnice jsou právě místní školka a fotbalový klub (spolu s dobrovolnými hasiči) těmi nejúčinnějšími „společenskými tmely“, které dokážou přemostit propast mezi starousedlíky, novými obyvateli i podnikateli z měst.

Tyto dvě instituce fungují jako přirozené generátory sociálního kapitálu – vytvářejí totiž situace, kde lidé odkládají svoje profese, majetkové poměry či společenský status a potkávají se na neutrální půdě.

Děti nerespektují sociální bubliny ani původ svých rodičů. Školka tak nedobrovolně, ale velmi účinně propojuje dospělé:

Na pískovišti nebo při vyzvedávání dětí řeší manažer z města i místní řemeslník úplně stejné věci. Tím se stírají bariéry a mizí vzájemné předsudky.

Školní besídky, brigády na zahradě, vánoční jarmarky nebo dny dětí vyžadují spolupráci. Podnikatel může dodat materiál nebo sponzorský dar, starousedlík zase zručnost při opravě průlezek.

Přátelství mezi dětmi se přirozeně přelévají do přátelství mezi rodinami (společné oslavy narozenin, sousedská výpomoc s hlídáním).

Sportovní klub je tradičním srdcem vesnického spolkového života a má obrovský integrační potenciál:

Na hřišti nebo na tribuně fandí všichni stejnému týmu. Vztah k obecnímu klubu vytváří lokální vlastenectví – nezáleží na tom, jestli hraje syn místního truhláře nebo nově přistěhovaného architekta, hlavně že dali gól.

V kabině a na trávníku platí stejná pravidla pro všechny. Městské děti se přes fotbal přirozeně včleňují do kolektivu venkovské mládeže.

Pro místního podnikatele je fotbalový klub nejčitelnější cestou, jak investovat peníze přímo do komunity (dresy pro mládež, údržba areálu). Pro starousedlíky je to zase příležitost udržovat tradici (správcovství, trénování, organizace zápasů).

Hospoda u hřiště nebo klobása po zápase je historicky nejsilnějším místem pro neformální výměnu názorů. Zde se často vyřeší více obecních věcí než na oficiálním zastupitelstvu.

Starosta, který rozumí této dynamice, tyto dvě instituce aktivně podporuje a využívá je jako strategický nástroj obecní politiky:

Investice do školky a sportovišť nebere jen jako „požadavek na infrastrukturu“, ale jako investici do sousedských vztahů a soudržnosti obce.

Propojuje světy: Nabídne podnikatelům z města možnost zasednout ve výboru fotbalového klubu nebo v radě rodičů při školce, čímž násobně zvýší jejich pocit odpovědnosti za obec.

Pořádá víceoborové akce: Využívá prostory hřiště či školky pro pořádání obecních slavností, kde se potkává fotbalový turnaj, vystoupení dětí ze školky i stánky místních spolků.

Pokud v obci funguje dobrá školka a živý fotbalový klub, vesnice nepřestává být komunitou a nehrozí jí, že se promění v anonymní sídliště rodinných domů.

Autor je hrdým patriotem regionu České středohoří.