Česko a Evropa se nachází v revolučním roce 1848. Je tu revolta generace Z?

To, co dnes ve Francii a Itálii vidíme, je v jádru důsledek desítky let odkládaných strukturálních reforem a neschopnosti politiků přizpůsobit státní systém měnícímu se světu. Zatímco světová ekonomika se za posledních 20–30 let zásadně proměnila, tyto země spoléhaly na model, který fungoval v 80. a 90. letech.

Ve stejné pasti je Německo a Česko, které je se západním sousedem propojeno „pupeční šňůrou“. Kulturní války současné vlády Andreje Babiše jen zakrývají hlubokou propast, kterou vykopal i český premiér tím, že politický program hnutí ANO postavil na seniorech z generace Baby boomers, tedy lidé narození v letech 1946 až 1965.

Dnešní krize tak není náhodná – je to přirozený účet za to, že se reformy sociálního a ekonomického systému 20 let odkládaly, zatímco demografie i globální trh se nemilosrdně měnily.

Zatímco Francie a Itálie bojují s vysokým dluhem a sociálními nepokoji, Německo – tradiční „motor“ celé evropské ekonomiky – prochází svou nejhlubší strukturální krizí za desítky let. Zatímco jižní státy trápí hlavně dluhy, německá krize zasahuje samotné základy jeho hospodářského modelu.

V minulosti dokázalo silné Německo táhnout zbytek Evropy z problémů, dnes samo stagnuje (vykazuje po letech poklesu nebo nulového růstu jen velmi slabé oživení o desetiny procenta). Pro Česko je to obrovská rána, protože český průmysl je na německé ekonomice (zejména na německém automobilovém sektoru) extrémně závislý. Když kašle Německo, česká ekonomika dostává rýmu hned vzápětí. Německo tak dnes není řešením evropských problémů, ale dalším velkým „nemocným mužem“ Evropy.

Místo toho Andrej Babiš, Tomio Okamura, Petr Macinka se „utápí“ v kulturních válkách, místo, aby řešili transformaci české ekonomiky.

Abychom pochopili, co se odehrává, stačí se podívat na dva historické milníky. Rok 1968 a především rok 1848.

Když si uvědomíme v českém kontextu, že v roce 2029 to bude 40 let od sametové revoluce 1989 a vidíme, že současný ekonomický model Česka se vyčerpává - čekají pravděpodobně Česko a Evropu následující roky plné otřesů. Je to dáno i nastupující generací Z, lidé narození v letech 1997 až 2012, která se již ve Francii a Itálii chová podobně jako generace v roce 1848.

Komentář Alexe Švamberka z webu Novinky.cz je v kontextu toho, co se děje v západní Evropě, velmi relevantní, protože přenáší globální a západoevropské strukturální problémy (sociální nejistotu, frustraci mladých, nedůvěru v politiky) do českého prostředí.

To je to, co Andrej Babiš podcenil a nechal se vlákat do politické pasti svými koaličními partnery. Tomio Okamura a Petr Macinka využívají „politické slabosti“ Andreje Babiše, který opět se snaží plnit program pro seniory, ale zapomněl na Husákovy děti (generace X) a mileniály.

Komentář trefně upozorňuje na to, že „sud střelného prachu“ v podobě sociální nespokojenosti není jen francouzským nebo italským specifikem. Pokud vlády podceňují propojení ekonomického tlaku (bydlení, životní náklady) s necitlivou politickou komunikací, riskují nárůst občanského napětí i v domovském regionu.

Alex Švamberk přirovnává současné události k roku 1968, upozorňuje tak na několik klíčových mechanismů, které platí napříč dějinami.

Rok 1968 nebyl jen o pražském jaru v Československu, ale o celosvětové vlně studentských a občanských revolt (Paříž, USA, Mexiko, Západní Německo). Tyto protesty tehdy radikálně proměnily kulturu a hodnoty. Oslabily tradiční autority (církev, stát, rigidní společenské struktury), přinesly emancipaci menšin, zrod moderního ekologického hnutí a daly mladé generaci silný, slyšitelný hlas.

Zároveň měly dlouhodobý dopad. Svět po roce 1968 už nebyl stejný jako svět před ním. Změnil se styl politiky, školství i mezilidských vztahů.

Z radikalizace části tehdejší mladé levice a studentských hnutí vzešly i extrémní a militantní skupiny (například Frakce Red Army / Baader-Meinhofová v Německu nebo Rudé brigády v Itálii).

S tím souvisí i historický kontext podpory některých radikálních proudů, včetně napojení na radikální palestinské organizace v 70. letech, což v západní Evropě vytvořilo bezpečnostní a názorové podhoubí, jehož ozvěny (či strukturální paralely v rétorice radikálních křídel) lze v jistých formách vidět na některých protestech i dnes.

Tímto srovnáním autor varuje před dvěma věcmi. Především před tím, že podcenění situace se nevyplácí. Hněv mladých lidí a nespokojenost s ekonomickou situací (bydlení, budoucnost) nejsou jen „chvilkovým rozmarem“, ale mohou zásadně a na desítky let přepsat politickou mapu.

A pak je tu riziko radikalizace. Pokud se mainstreamová politika uzavře do sebe a nebude řešit reálné problémy, protesty mohou vygenerovat nejen konstruktivní politický tlak, ale i nebezpečné extrémy a radikální ideologie, které se pak společnosti a demokracii vrací jen velmi těžko pod kontrolu.

Autor komentáře tak skrze historickou analogii říká: Dnešní ulice a nespokojenost mladých nejsou marginální. Jsou lakmusovým papírkem toho, jak bude vypadat politická a kulturní podoba Evropy (či Česka) za 10 nebo 20 let.

Pojďme ještě dál do historie. Srovnání s rokem 1848 – často označovaným jako „jaro národů“ – je v kontextu dnešní nespokojenosti a protestů v Evropě ještě trefnější a hlubší než rok 1968.

Zatímco rok 1968 byl primárně kulturní, generační a ideovou revoltou, rok 1848 byl přímou reakcí na hlubokou ekonomickou krizi, sociální bídu a zkostnatělý politický systém, což má s dneškem obrovské paralelní rysy.

Nemusíme být odborníci v historii, ale pokud si vedle sebe postavíme klíčové body, v nichž se rok 1848 nápadně podobá dnešní situaci, máme tu varování.

Rok 1848 předcházela jedna z nejhorších hospodářských krizí 19. století (tzv. hladová čtyřicátá léta). Neúroda vedla k dramatickému zdražení potravin (chleba), lidé hladověli, rostla nezaměstnanost a chudoba ve městech i na venkově. Do toho se naplno rozjížděla průmyslová revoluce, která měnila trh práce a drtila tradiční řemeslníky.

Dnes Evropa má za sebou vlnu rekordní inflace, energetickou krizi, obrovský tlak na životní náklady a krizi dostupnosti bydlení. Lidé sice nehladovějí doslovně jako v roce 1848, ale široké vrstvy střední a mladé generace mají pocit, že si vlastní prací nedokážou zajistit důstojný život (vlastní bydlení, zabezpečení rodiny), což vyvolává stejný druh hluboké existenční frustrace.

Tehdy Evropě vládne Metternichovský systém – konzervativní absolutistické monarchie, které odmítaly jakékoliv politické reformy, potlačovaly svobodu slova a ignorovaly volání po ústavách a občanských právech. Elity žily v odtržené bublině a myslely si, že starý pořádek udrží policií a cenzurou.

Část veřejnosti vnímá současné politické elity (jak vládní, tak opoziční) jako odtržené od reality, zabývající se vlastními mocenskými boji, zatímco reálné problémy obyčejných lidí neřeší. Výsledkem je masivní odcizení a ztráta důvěry v demokratické instituce.

V roce 1848 protesty začaly jako sociální bouře (v Paříži, ve Vídni, v německých státech i v Praze), ale bleskově se zpolitizovaly. Lidé požadovali změnu režimu, práva pro dělníky, svobodu tisku a národní sebeurčení.

Podobně jako tehdy se i dnes ekonomická nespokojenost rychle mění v politický protest. Ve Francii a Itálii to nahrává radikálním a antisystémovým stranám. Nespokojenost v ulicích už není jen o cenách energií nebo bydlení, ale o systémové nedůvěře v to, „kam ten stát směřuje“.

Revoluce roku 1848 sice v 19. století v mnoha ohledech skončily neúspěchem – staré pořádky (nebo jejich tvrdší formy) se po počátečním šoku vrátily k moci a následovala vlna reakce a zklamání. Přesto rok 1848 navždy změnil Evropu. Ukázal, že absolutismus je mrtvý, přinesl zrušení poddanství, nastartoval moderní politické strany, nacionalismus a definitivně vtáhl masy lidí do politického dění.

Srovnání s rokem 1848 je varováním. Ukazuje, že když ekonomický tlak dosáhne bodu, kdy lidé ztrácejí perspektivu a elity selhávají v komunikaci, systém se může zhroutit nečekaně rychle.

Zatímco rok 1968 změnil kulturu a myšlení mladých, rok 1848 přerodil celou politickou mapu kontinentu. Pokud současní politici ignorují fakt, že velká část mladé a pracující generace ztrácí víru v ekonomický systém, riskují, že tlak v „evropském sudu střelného prachu“ neprošumí, ale skončí politickým otřesem historických rozměrů.

Označení „revolta generace Z“ vystihuje podstatnou část dnešní dynamiky, i když nepokrývá celou realitu. Zatímco starší generace X (Husákovy děti) trápí spíše inflace a zachování kupní síly, u generace Z a mileniálů přerostl ekonomický tlak v komplexní pocity bezmoci a hněvu vůči systémovému uspořádání.

V dalším rozboru si vysvětlíme situaci v Německu, v jak svízelné situaci se nachází Česko, proč adorace Okamury, Macinky i Babiše opozičních sil ve Francii či Německu je pro Česko „špatná zpráva“. A proč Česko se nachází v roce 2026, jako kdyby bylo v roce 1985 a zbývalo jen pár let do nové „sametové revoluce“.

Každá předchozí generace v západní Evropě (a po roce 1989 i v Česku) žila v předpokladu, že když vystuduje, bude pracovat a snažit se, dosáhne vyšší životní úrovně než její rodiče. Pro generaci Z tento příslib přestává platit.

Získat vlastní byt nebo platit tržní nájemné ve velkých městech se pro mladé bez rodinného kapitálu stalo téměř nemožným. Nástup do prvních zaměstnání často provázejí nepružné úvazky, práce na dohodu nebo „švarcsystém“ bez sociálních jistot a odpovídajícího platového růstu.