Proč Němci přijali euro a jak si Helmut Kohl představoval Evropskou unii?

Kancléř sjednotitel, jak se nazývá Helmut Kohl, který byl spolkovým kancléřem Německa v letech 1982 - 1998, dokázal po roce 1990 vytvořit dojem, že on je ten hlavní, který dokázal rozbouřenou Evropu po roce 1989 stabilizovat a nastavit nový směr.

Tím bylo pohlcení Východního Německa do struktur Západního Německa, příprava na společnou měnu euro a rozšíření Evropské unie o další tři státy v roce 1996, které o to už usilovaly dlouhodobě, ale kvůli neutralitě mimo struktury NATO (Rakousko, Finsko, Švédsko) to do pádu Berlínské zdi v roce 1989 bylo politicky neprůchozí.

Helmut Kohl navazoval na politiku především dvou jeho předchůdců: Konrada Adenauera (kancléř v letech 1949 - 1963) a Willyho Brandta (kancléř v letech 1969 - 1974). Zatímco Konrad Adenauer stál u zrodu strategického vztahu Západního Německa s Francií a USA (a neusiloval o znovusjednocení Německa), Willy Brandt vytvořil politickou agendu Ostpolitik, která naopak hledala cestu Západního Německa k Východnímu Německu.

Adenauer si uvědomoval, že v 50. a 60. letech 20. století nejsou vhodné podmínky pro znovusjednocení Německa za cenu, že „nové“ Německo bude jakýsi neutrální stát mimo struktury NATO (v podstatě něco jako Rakousko po odchodu sovětských vojsk). Adenauer dokonce zvažoval, že by Západní Berlín vyměnil za Duryňsko a část Saska, které by získal od NDR. A následně by takto nový stát přimkl k Francii, což realizoval založením Evropského hospodářského společenství, předchůdce Evropské unie.

Brandt už to viděl jinak, neboť než se stal kancléřem, byl starostou Západního Berlína. Navíc tvrdá domácí opozice mu nedokázala realizovat podstatnou část politického programu a tak se orientoval na zahraniční politiku, kterou představovala Ostpolitik, což byl termín pro normalizaci vztahů s východoevropskými státy, především s NDR. Zatímco partnerem pro Adenauera byl Charles de Gaulle (smíření Západního Německa s Francií), pro Brandta to byl Willi Stoph z NDR.

Helmut Kohl se stal kancléřem v roce 1982 a jako rodák a předseda vlády spolkové země Porýní-Falc, která bývala nárazníkovým pásmem expanze Francie na Východ (až do 20. let 20. století) si za partnera „zapsání do historie“ vybral francouzského prezidenta Françoise Mitterranda. Ikonickou fotografií se stalo setkání dvou státníků držících se za ruce ve Verdunu, u památníku první světové války v roce 1984.

K tomuto partnerství se vážou dva historické výroky. Mitterand pravil: „Francie je naše vlast, Evropa je naše budoucnost.“ A Kohl prohlásil: „Sjednocení Německa a evropský integrační proces jsou dvě strany téže mince.“

Když padla Berlínská zeď 9. listopadu 1989, v Československu demonstrace na Národní třídě proběhla o 8 dní později. Už od září 1989 přitom vše propukovalo tím, že východoněmečtí uprchlíci překonávali plot velvyslanectví Západního Německa v Praze a v plném proudu byla - dnešním slovníkem bychom řekli - migrační vlna.

Na území velvyslanectví pobývalo přechodně až 4000 uprchlíků. Po zdlouhavých jednáních mohl tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher 30. září 1989 oznámit lidem čekajícím na zahradě Lobkovického paláce, že jejich vycestování do Spolkové republiky Německo je možné.

Když padla Berlínská zeď, byla to historická příležitost pro Helmuta Kohla. V Západním Německu vládl druhé volební období a další volby se už blížily, byly naplánovány na říjen 1990 a popularita kancléře měla spíše sestupnou tendenci.

Kohl tedy rozjel mnohostranná politická jednání, která vyústila ve skutečné znovusjednocení Německa a už ve společných volbách (západní i východní část) v říjnu 1990 se stal kancléřem potřetí.

Jak k tomu došlo? Kohl si byl vědom, že Němci z NDR chtějí silnou západoněmeckou marku jako měnu, která by byla silným integračním nástrojem. Jenže v té době, v průběhu roku 1990 už bylo politicky rozhodnuto, že národní měny Francie a Německa (s Beneluxem) má nahradit nová společná měna euro.

O vytvoření hospodářské a měnové unie se hovořilo už od 60. let 20. století. Evropský měnový systém byl spuštěn v roce 1979. V červnu 1988 bylo dohodnuto, že během následujících deseti let budou tři fáze a vše bude spuštěno k roku 1999 s tím, že bankovky a mince budou od roku 2002.

O znovusjednocení Německa rozhodovaly vítězné mocnosti. Vedle USA, Velké Británie a Francie především Sovětský svaz.

Francouzký prezident Mitterand se nového velkého Německa obával a proto si kladl podmínku, že Kohl dodrží to, co bylo dohodnuto. Že západoněmecká marka bude nahrazena eurem a od toho plánu dojednaného už v roce 1988 neustoupí. Pro Paříž bylo podstatné, aby přes společnou měnu eliminovala silnou ekonomickou sílu Bonnu a následně Berlína a to tím, že se zvětší jednotný domácí trh, kam bude investovat především Západní Německo.

Samotní Němci by také euro nepřijali, rádi by si ponechali marku. Ovšem i kvůli požadavku Mitteranda, aby Francie souhlasila se znovusjednocením Německa, nezbývalo Kohlovi před německou veřejností nic jiného, než se chovat jako „diktátor“.

Kohl totiž chtěl, aby území bývalé NDR bylo přijato do Evropské unie a NATO automaticky. To se nelíbilo Velké Británii a Sovětskému svazu.

Kohl byl vlastně vůdčí hybnou silou událostí v Evropě na přelomu roku 1989 - 1990. Už 28. listopadu 1989 představil desetibodový plán „překonání rozdělení Německa“, aniž by to dopředu konzultoval se západními spojenci, natož s Moskvou.

V květnu 1990 podepsal Helmut Kohl s východoněmeckým protějškem Lotharem de Maizièrem smlouvu o hospodářském spojení obou německých států včetně výměny východních marek za západní marky v poměru 1:1. Zatímco tím se splnil sen východních Němců, v důsledku šlo o hospodářské poškození východoněmeckého průmyslu. Následně v roce 1999 obě části Německa už jako jeden stát marku nahradily eurem.

Byl to právě Helmut Kohl, který v eurozóně chtěl jen „ekonomické tvrdé jádro“, tedy Francii, Německo a Benelux. Kohl například kritizoval svého nástupce po roce 1998 v kancléřství. Zazlíval Gerhardu Schröderovi, že do eurozóny přijal Řecko tím, že ho nevetoval.

Helmut Kohl musel vyřešit především vztah k Moskvě, aby vůbec došlo ke znovusjednocení Německa. Vůdce Sovětského svazu Michaila Gorbačova přesvědčil Helmut Kohl až v červnu 1990, když s ním rokoval na Kavkaze. Kohlovi se v podstatě podařilo vše, co chtěl. Následně mohla být podepsána smlouva 4+2, tedy mezi čtymi mocnostmi (USA, Sovětský svaz, Francie, Velká Británie) a dvěma německými státy (SRN a NDR). Poslední sovětští vojáci opustili území bývalé NDR v roce 1994.

Ještě předtím došlo k dohodě s Polskem, že hranice mezi NDR na linii Odra - Nisa, vzniklá po roce 1945, bude i hranicí znovusjednoceného Německa.

Když Helmut Kohl vyřešil znovusjednocení Německa, došlo na rozšíření Evropské unie o Rakousko, Švédsko a Finsko v roce 1996. A ve stejném období se zaměřil i na česko-německé vztahy.

Výsledkem bylo uzavření několik ekonomických dohod a vše vyvrcholilo podepsáním česko-německé deklarace v roce 1997 mezi Helmutem Kohlem a Václavem Klausem (premiér v letech 1992 - 1998). Cílem deklarace bylo zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi a zmírnit napětí mající příčiny ještě ve druhé světové válce.

Helmut Kohl v 90. letech byl vůdčí silou znovusjednocení Německa a v roce 1994 mohl sestavit už čtvrtý kabinet, zároveň byl hybatelem dění v Evropské unii, se kterou samostatné dohody podepisovaly jednotlivé státy bývalého východního bloku.

Zde byl Helmut Kohl pod tlakem událostí, neboť první Evropské dohody podepsaly v prosinci 1991 Polsko a Maďarsko. V březnu 1993 je následovaly Bulharsko a Rumunsko a v říjnu téhož roku Česká republika a Slovensko, v červnu 1995 potom Litva, Lotyšsko a Estonsko a v červnu 1996 Slovinsko.

Představitelé členských zemí Evropské unie byli po zkušenostech s problémy znovusjednocení Německa obezřetní. Začlenění bývalé NDR automaticky do EU bylo možné považovat za předkolo východního rozšíření.

Berlín využil rok 1994 k tomu, aby se pokusil narýsovat svoji představu východní Evropy. Ve druhé polovině roku Německo předsedalo Evropské unii. Ministr zahraničí Klaus Kinkel vyjmenoval mezi třemi hlavními obecnými cíli německého předsednictví cíl „přitáhnout země střední a východní Evropy blíže k EU s vyhlídkou členství“.

Helmut Kohl měl vlastní představu rozšíření EU směrem na východ. Chtěl upevnit vztahy s Českou republikou a Maďarskem, vstřícnější vztah měl s Polskem.

Helmut Kohl zdůrazňoval důležitost Polska, což zmínil ve svojí řeči před polským Sejmem v červenci 1995. V roce 1991 Německo a Polsko podepsaly Smlouvu o dobrém sousedství a přátelské spolupráci a Smlouvu o uznání hranic mezi SRN a Polskou republikou.

Chladnější to bylo s Českou republikou, neboť Helmut Kohl a Václav Klaus (v té době premiérem) si příliš nepadli „do noty“, navíc nebyla vyřešena otázka odsunu sudetských Němců, což byl jeden z argumentů v atmosféře rozdělení Československa v československé vnitřní politice v letech 1990 - 1992.

Vzájemná nesympatie obou politiků pramenila ze zcela rozdílných pohledů na evropskou integraci a ovlivňovalo to negativně česko-německé vztahy. Přestože Kohl měl osobní averzi vůči Klausovi, navenek zůstávaly vztahy korektní, což asi pramenilo i z toho, že Kohl s Českem v EU počítal.

Naopak byl nemilosrdný ke Slovensku. V roce 1995 se Helmut Kohl rozhodl, že vzájemné vztahy mezi Berlínem a Bratislavou, kde vládl Vladimír Mečiar, ochladí. Ačkoliv ze slovenské strany došlo k několika pokusům sjednat schůzku nejvyšších představitelů obou vlád, uskutečnilo se první setkání teprve v roce 1997.

Německo nehodlalo prosazovat rozšiřování samostatně jako „německý projekt“ a hledalo podporu u ostatních členů. Velká Británie měla zájem na rozšiřování a to především proto, aby zpomalila proces prohlubování. Francie naopak za hlavní prioritu svojí politiky označovala dokončení měnové unie. Podobný pohled na tuto problematiku zastávaly i země Beneluxu.

Pro Francii, Španělsko, Itálii a Řecko byl navíc region střední a východní Evropy relativně nezajímavý a jejich pozornost se soustředila na spolupráci EU se Středomořím. Pro Německo byl klíčový přístup Francie. Německo-francouzské vztahy nesměly být německou aktivitou směrem na východ od hranic EU ohroženy.

Nejvíce je vzrůstající vliv Německa na podobu východního rozšiřování vidět na průběhu a výsledcích zasedání Evropské rady v Madridu z prosince 1995. V Madridu převzalo Německo od Komise v oblasti politiky východního rozšiřování vůdčí roli. Helmut Kohl v Madridu představil svoji ideu, podle níž by do EU měly ze všech přidružených zemí nejdříve vstoupit Polsko, Česká republika a Maďarsko. Tímto prohlášením především vyřadil Slovensko, kde vládl Vladimír Mečiar. (1)

Pro Bratislavu to bylo velké ponížení. Vladimír Mečiar, jak uvádí německý časopis Der Spigel v roce 1996, tento akt ostře kritizoval a byl označen za „syndrom uzurpace“ a výsledek „silných hospodářských zájmů Západu v zemi“. Následně Mečiar pošilhával po Rusku.

Jenže odmítnutím Slovenska ze strany Helmuta Kohla, ačkoliv Slovensko v roce 1995 z ekonomického hlediska naplňovalo kodaňská kritéria, což také později potvrdila Agenda 2000, pro Německo znamenal politický odklon od Slovenska. Tím došlo k oslabení německé pozice a vlivu na Slovensku. Helmut Kohl přesto odmítl podpořit členství země, která nesplňovala jeho představy demokratického režimu.

Vladimír Mečiar pro agenturu TASR v roce 2012 uvedl, že animozita mezi ním a Kohlem už byla v roce 1992, tedy v době rozdělování Československa. Mečiar uvedl, že mu Kohl mezi čtyřma očima řekl, že Německo samostatné Slovensko neuzná.

Jaký je závěr? Německý vliv na podobu dění východního rozšiřování v letech 1990 až 1998 byl velký. Helmut Kohl měl své představy o Evropě. Kohl začal velmi záhy po sjednocení SRN prezentovat sebe a celé Německo jako hlavního „obhájce“ zemí střední a východní Evropy.

Helmut Kohl východní rozšiřování EU obhajoval jako další krok k stabilnímu mírovému pořádku v Evropě. Evropa podle jeho vyjádření nekončila na hranicích Německa a všechny demokratické evropské země, které projeví zájem stát se členem EU a splní podmínky pro vstup, by měly dostat možnost do EU vstoupit.

Svůj pohled na Helmuta Kohla i díky osobní zkušenosti nabídl v roce 2017 pro Echo24.cz Alexandr Vondra. „V mysli pěstoval sen o nové evropské říši – nikoli „říši středu“ s centrem v Berlíně v bismarckovském pojetí, ale spíš jakési „čtvrté říši“ coby rekonstituci karolínského impéria z doby raného středověku s centrem v Porýní, která by držela německou gravitas na Západě. Kohl byl praktikujícím katolíkem a evropské jádro v jeho pojetí nebylo v severní, protestantské ose Berlín–Londýn, ale spíš v jižněji posazené katolické ose na linii Frankfurt–Paříž. Klíčem může být Porýní-Falc, kraj, kde se narodil, žil i zemřel.“

Helmut Kohl i díky svým vyjednávacím schopnostem při znovusjednocení Německa v roce 1990 viděl i jinak vztah Západu, Evropské unie, NATO vůči Rusku. V roce 2014, když Rusko obsadilo Krym, se domníval, že Západ se k Rusku měl stavět rozuměji.

„Ve výsledku si musí Západ i Rusko a Ukrajina dát pozor, abychom nepromarnili všechno, čeho jsme už jednou dosáhli.“

Bývalý německý kancléř Helmut Kohl ve své knize Aus Sorge um Europa (Z obavy o Evropu) vydané v roce 2014 kritizuje západní politiky za to, že uvrhly Rusko do izolace kvůli ukrajinské krizi (myšleno v roce 2014).

Zdroj: autorský text

(1) Postoje vlád Helmuta Kohla k východnímu rozšíření Evropské unie, Bakalářská práce, Magda Nemkyová, 2011