Článek
České Nizozemí, rozlehlá rovina Šluknovského výběžku, leží na samém okraji Česka. Není to země ikonických pískovcových skal ani masivních horských štítů, ale krajina ticha a příběhů, která si nese stigma bouřlivé minulosti.
Právě tato historie je základem unikátního potenciálu pro udržitelný cestovní ruch. Turismus by mohl tuto oblast, těsně navazující na německou Horní Lužici, ekonomicky i lidsky pozvednout.
Pokud si region získá srdce Pražanů, podobně jako sousední Sasko láká obyvatele Berlína i kvůli pramenu Sprévy v Horní Lužici protékající německým hlavním městem, Šluknovský výběžek by se mohl vymanit ze svých těžkostí.
Německá historie území na obou stranách hranice
Šluknovský výběžek je domovem nejsevernějšího města Česka a historického bodu hranice Českého království, které zaniklo v roce 1918. V dobách Rakouska-Uherska zde byla uzavřená hranice, oblast představovala výspu u mocného souseda - Německého císařství.
Po roce 1918, a zejména po roce 1945 až do roku 1990, nebylo možné hranici překračovat, jediným oficiálním přechodem byl Rumburk - Neugersdorf. Další silniční přechody vznikly až po roce 1990, a s vstupem Česka do Schengenu v roce 2007 byly hraniční kontroly zrušeny.
Přestože na obou stranách žili Němci, jejich mentalita byla odlišná. Saské království mělo centrum v Drážďanech, zatímco Šluknovsko (Böhmisches Niederland) mělo vazby na Liberec. Horní Lužice na německé straně byla propojena s rozsáhlým vnitřním trhem, zatímco česká strana byla součástí hospodářského bloku Rakouska-Uherska. Stejně jako Ústí nad Labem těžilo z přílivu kapitálu ze Saska, podobně prosperovalo i Böhmisches Niederland.
Oblast chudá na zemědělství, převládla industrializace
Industrializace regionu začala ve druhé polovině 19. století, Šluknovsko se stalo nejprůmyslovější částí českých zemí. Intenzivně se zde pěstoval len a rozvíjelo tkalcovství, převládala domácí výroba. Oblast nepřála a ani dnes nepřeje zemědělství. Jsou tu louky, pastviny a lesy.
Hospodářství regionu bylo napojeno na západní Evropu přes Liberec, Žitavu, Varnsdorf, Rumburk, Drážďany až po Magdeburk, Belgii, Anglii a Hamburk. V neúrodném kraji šlechta umožnila výstavbu nových stavení na zemědělské půdě, vznikly největší vesnice Rakouska-Uherska jako Varnsdorf či Mikulášovice.
Muži se živili jako obchodníci nebo dělníci, oblast byla zasažena Prusko-rakouskou válkou v roce 1866. Počátkem 20. století industrializace dále sílila, v roce 1904 byla postavena železnice spojující Mikulášovice, Dolní Poustevnu a Sebnitz, což propojilo dva hospodářské bloky. Po roce 1945 však trať nebyla obnovena, na straně NDR byly koleje vytrhány a provoz byl přerušen až do roku 2017. Hlavní železniční tratí se stala spojnice Děčín - Drážďany.
Dopravní izolovanost Českého Nizozemí je obnažena
Lepší situace nebyla ani se silničním spojením. Propojení s Děčínem bylo možné jen přes Chřibskou a Českou Kamenici. Tranzitní trasa z Prahy vedla přes masiv Lužických hor, kde problémem byl zejména úsek Stožecké sedlo ve výšce 602 m n. m., zvaný Šébr (Schöbersattel). V letech 1981–1983 byla silnice rozšířena na tři pruhy a stala se hlavním tranzitním koridorem pro kamiony do NDR. Další možností pro tranzit kamionů byly Cínovec na Teplicku a Hora sv. Šebestiána na Chomutovsku.
Dopravní izolovanost Českého Nizozemí aktuálně ilustruje kauza s výstavbou nové silnice kolem Cvikova. Plánované uzavření silnice I/9 v úseku Svor - Nová Huť na Českolipsku na dlouhých osm měsíců v hlavní jarní a letní sezóně roku 2026 je pro Šluknovsko velký problém.
Je to jediná silnice I. třídy, mířící do výběžku. Možná objížďka by byla dlouhá 34 kilometrů a spojení mezi Českolipskem a Šluknovským výběžkem by se prodloužilo o desítky minut.
Tato silnice I/9 umožnila výstavbu průmyslových zón kolem Rumburku po roce 2000, které měly nahradit zkrachovalé podniky z období Československa. Odchod sudetských Němců však znamenal úplné vysídlení regionu na přelomu 40. a 50. let. Horní Lužice naopak zůstala centrem řemesel a textilního průmyslu ve východní části Německa, ale po znovusjednocení Německa došlo k hospodářskému propadu i zde.
Odsun sudetských Němců jako počátek pozdějších sociálních problémů
Po roce 1947 přicházeli do Šluknovského výběžku po odsunu sudetských Němců noví osadníci z jiných částí Československa. Oblast byla průmyslová a izolovaná od větších center. Lidé z vnitrozemí zde hledali dobrodružství a obživu v průmyslové výrobě.
Bylo tady mnoho volných nemovitostí dvojího typu. Typickým prvkem této oblasti jsou vesnické podstávkové domy, architektura typická pro širší oblast Lužice.
Ve městech jako Šluknov, Rumburk či Varnsdorf byly i dvojpatrové domy. V 70. a 80. letech začala výstavba panelových sídlišť, která narušila tradiční ráz regionu.
Po roce 1948 se Šluknovsko stalo součástí Liberecka, později bylo připojeno k Děčínsku, což znamenalo komplikované spojení s okresním městem. Od podzimu do jara je region jedním z nejdrsnějších v Česku.
Problémy se prohloubily po roce 2000, kdy Ústecko a Liberecko byly rozděleny na dva kraje. Šluknovsko zůstalo v Ústeckém kraji, zatímco Česká Lípa připadla Libereckému kraji. Obyvatelé regionu se více orientovali na bližší Liberec než vzdálené Ústí nad Labem.
V regionu zmítaném vysokou nezaměstnaností se rozšířily negativní sociální jevy jako narkomanie, alkoholismus, lichva či prostituce, čemuž napomohlo i otevření hranic do Německa. Obyvatelé Saska v Horní Lužici mají oproti české straně vyšší kupní sílu, což bylo po znovusjednocení Německa výrazně patrné.
Pražané v 90. letech začali objevovat Šluknovsko
Region disponoval mnoha neobývanými nemovitostmi, které se proměnily v chalupy. Jak před rokem 1989, tak zejména v 90. letech. Začali je objevovat Pražané, zejména ti, kteří se připravovali na důchod. Vedle bonitních obyvatel sem přicházeli i sociálně slabí z jiných částí Česka, především kvůli bytové politice, kdy někteří původní obyvatelé pražských čtvrtí byli vytlačeni developerskými projekty. Šluknovsko se tak stalo cílovou oblastí těchto přesunů.
Největší koncentrace problémových lokalit je na panelových sídlištích postavených v 70. a 80. letech, které původně měly sloužit jako moderní bydlení. Paradoxně se tato sídliště stala největším problémem Šluknova a Varnsdorfu.
Šluknovsko zaostává i za ostatními oblastmi Ústeckého kraje
Region stojí před zásadní volbou: podvolit se stagnaci, nebo přetavit historické jizvy v konkurenční výhodu v rámci Ústeckého kraje. Kraj se soustředí na transformaci Chomutovska a Mostecka, zatímco České Nizozemí zůstává ve stínu Českého Švýcarska s ikonickou přírodou a overturismem, i Českého středohoří s rozvinutou cykloturistikou a vinařskou oblastí.
Odlehlost Šluknovska je dědictvím nejen z pohledu Prahy, ale i Ústí nad Labem. Osud Českého Nizozemí je osudem celého českého pohraničí, umocněným geografickou polohou.
Odsun sudetských Němců způsobil přerušení společenské, řemeslné a ekonomické kontinuity. Místní textilní a sklářský průmysl se po roce 1989 zhroutil i vzhledem k celosvětové situaci a začátku globalizace ve světě, což vedlo k vysoké nezaměstnanosti a odlivu kvalifikovaných pracovníků.
V letech 1948–1989 bylo České Nizozemí oblastí na konci světa, uzavřené hranice znamenaly izolaci a zanedbanou infrastrukturu, což trvá dodnes. Závislost na dvou silnicích a jediné železniční trati dokládá izolaci regionu. Na rozdíl od Českého Švýcarska, které si vybudovalo přírodní značku, Šluknovsko nemělo ikonický magnet a stalo se opomíjeným „slepým střevem“.
Otevření hranic a vstup do EU přinesl vazbu na Sasko, ale nevyřešil sociální problémy. Nízké ceny zchátralých nemovitostí přilákaly sociálně slabé obyvatele bez vazby na kulturu, což zvýšilo napětí a poškodilo image regionu. Izolace a úpadek však paradoxně vytvořily konkurenční výhodu pro budoucnost, na které by se mohli podílet Pražané nové generace.
České Nizozemí mohou vzkřísit Pražané nové generace
Pražané patří mezi nejbonitnější obyvatele Česka, mohou investovat do podstávkových domů a pozvednout region díky architektonickému fenoménu, podobně jako na Žižkově, Karlíně či Holešovicích.
Díky minimálním zásahům a výstavbě v 70. a 80. letech se v Českém Nizozemí zachoval nejucelenější soubor podstávkové architektury v Evropě, která představuje důkaz řemeslné kontinuity.
Region je díky své odlehlosti a absenci davových atrakcí oázou ticha, s přirozeným propojením s Lužicí. Rovinná krajina je ideální pro E-cyklistiku a propojení s německou Horní Lužicí, sídly jako Žitava či Oybin, což vytváří mezinárodní turistický okruh.
Šluknovsko je vhodné pro koncept Slow Travel
Šluknovsko není vhodné pro krátkodobé výlety z městských center, ani nedokáže přitáhnout pozornost k vícedenním pobytům. Je opomíjeným cílem pro obyvatele Ústeckého kraje i Liberce, kde jsou přírodní lákadla blíže.
Úspěch budoucího rozkvětu závisí na kvalitě služeb, nikoli kvantitě lůžek. Strategie rozvoje musí kontrastovat s masovou turistikou Českého Švýcarska – žádné velké hotely ani wellness centra, ale rozvoj ubytování v soukromí. Podstávkové domy mají být citlivě a moderně rekonstruovány s důrazem na osobní péči a lokální vazby, což odpovídá tzv. slow konceptu.
Tento model má vysokou přidanou hodnotu pro místní obyvatele, kteří mohou působit jako průvodci, hostitelé či řemeslníci. V případě renovačního boomu by se tito lidé vrátili zpět domů, nyní pracují ve službách v Sasku.
Je nutná proměna vnímání regionu veřejností, například prostřednictvím příběhu: „České Nizozemí: Krajina, kde se nechodí za výkonem, ale za rozjímáním. Objevte největší architektonickou galerii v Evropě na kole.“
Úzké propojení s Horní Lužicí a prezentace regionu jako společné architektonicko-cyklistické destinace je klíčem, jak zbavit území nálepky „konec světa“ a proměnit jej v evropskou křižovatku pro ty, kteří hledají hloubku a ticho.
Tento koncept je vhodný pro generaci X z Prahy, která má zkušenosti a finanční zázemí pro investice na stáří, a pro mileniály z generace Y, kteří oceňují kvalitu služeb.
Jinými slovy, přenos konceptu z Karlína či Holešovic do venkovského prostředí Českého Nizozemí propojeného s německou Lužicí, například prostřednictvím projektu Mandavské cyklostezky.
