Vzkaz z Brna: Hrozbou pro Česko nejsou sudetští Němci a Bavorsko, ale AfD

Němci nejsou jednolitý monolit a pojem „Němec“ znamená v Sasku, v Bavorsku nebo v Porýní něco úplně jiného. Rozlišení na sudetské Němce a ty „z Říše“ (Reichsdeutsche) - slovníkem z roku 1938 - je klíčem k pochopení toho, proč je německá scéna vůči Čechům tak schizofrenní.

Sudetští Němci jsou v podstatě „Jiní Němci“ s moravskou a českou DNA. Bernd Posselt a dnešní Landsmanšaft reprezentují lidi, kteří mají k české půdě hluboký emociální a rodinný vztah. Pro ně to není „expanze na východ“, ale návrat domů, ke kořenům.

Sudetští Němci žili s Čechy po staletí. Ovlivnili naši kuchyni, architekturu, mentalitu, mluvili specifickým dialektem. Byli to sice Němci, ale mentálně měli blíž k Čechům a Moravanům než k Prusům z Berlína.

Když byli po roce 1945 odsunuti do zničeného Německa, tamní většinová společnost („Němci z Říše“) je často vnímala jako cizince, uprchlíky a zátěž. Byli pro ně „ti z Východu“.

Dnešní třetí generace sudetských Němců se neusmiřuje z pozice síly. Usmiřují se proto, že chtějí mít možnost jet do Brna, ukázat dětem, kde stál dům jejich pradědečka, a zažít pocit, že jsou v Evropě vítáni jako přátelé, ne jako hrozba. Proto udělali ty obrovské ústupky a vzdali se majetkových nároků.

Současné Německo je velice rozpolcenou zemí. Běžný Čech to nedokáže dešifrovat a čeští politici to možná ani nechtějí. Je to ale zásadní chyba v úsudku, který Česko může za pár let hodně bolet. A s ním i celou východní Evropu.

Slova bývalého prezidenta Miloše Zemana na brněnském Dominikánském náměstí, kde se sešlo několik tisíc odpůrců sjezdu, nesou jeho typický rétorický rukopis.

Zeman správně poukazuje na historická fakta z roku 1938, kdy Sudetoněmecká strana (SdP) vedená Konradem Henleinem získala v posledních svobodných volbách drtivou většinu hlasů (kolem 92 %) sudetských Němců a otevřeně fungovala jako Hitlerova pátá kolona k rozbití Československa.

Zemanova zmínka o tom, že sudetoněmecký spolek (Landsmanšaft) zakládali bývalí nacisté, rovněž odkazuje na reálné poválečné figury v zakladatelských strukturách sdružení v Německu. Současné vedení Landsmanšaftu (reprezentované Berndem Posseltem) se však od těchto kořenů již před lety distancovalo a v roce 2015 ze svých stanov vypustilo majetkové nároky vůči ČR.

Zemanův výrok, že jde o jeho první protestní demonstraci od sametové revoluce, má silný symbolický náboj. V listopadu 1989 totiž Miloš Zeman jako tehdy neznámý prognostik poprvé masově prorazil na veřejnost právě svým slavným projevem na Letenské pláni.

Zatímco v Brně na výstavišti hovořil bavorský premiér Markus Söder o sjezdu jako o „historickém okamžiku“, na náměstí s Milošem Zemanem a dalšími řečníky zněly obavy z  revize výsledků druhé světové války a zpochybňování Benešových dekretů. Celá událost ukazuje, že téma česko-německé minulosti a odsunu zůstává v české společnosti i po mnoha desetiletích mimořádně citlivé.

V Německu má brněnský sjezd obrovský ohlas a tamní komentátoři i politici si moc dobře uvědomují, jak výbušnou věc v Česku spolurozehráli. Hlavní německá média (od Deutschlandfunku po Frankfurter Allgemeine Zeitung) o víkendu podrobně monitorují situaci a mluví o „historickém signálu“, ale zároveň si všímají „přehřáté atmosféry“ a odporu v Praze.

Reakce v Německu lze rozdělit do tří hlavních proudů. Pro bavorskou vládní CSU je sjezd v Brně absolutní triumf jejich dlouhodobé politiky.

Německá média citují slova bavorského premiéra Markuse Södera o tom, že sjezd na moravské půdě je „velkým svátkem míru“ (großes Friedensfest). Poslanci CSU a  Svobodných voličů (Freie Wähler) těsně před sjezdem schválili mimořádné naléhavé usnesení (Dringlichkeitsantrag), kterým konání akce v Brně oficiálně uvítali jako „historicky významnou událost“. Pro ně je to důkaz, že jejich pojetí dialogu zvítězilo nad starými stíny.

Němečtí komentátoři a politici velmi citlivě vnímají, že česká politická reprezentace se od sjezdu distancovala. Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) natvrdo píše, že sudetoněmecký den „děsí a znervózňuje Prahu“.

Němečtí politici otevřeně kritizovali fakt, že se česká Poslanecká sněmovna minulý týden pokusila odhlasovat usnesení proti konání sjezdu.

Josef Zellmeier (předseda frakce CSU pro partnerství) reagoval slovy, že postoj části české politické scény je „falešným signálem“ a že Evropa žije z toho, že dokáže dějiny zpracovávat společně, otevřeně a bez strachu. Ocenil proto odvahu spolku Meeting Brno a hejtmana Jana Grolicha, kteří do toho šli i přes domácí odpor.

Pro Bavorsko i spolkovou vládu v Berlíně má konání sjezdu v Brně velký význam pro oficiální politiku Německa, proto do Brna odjel bavorský premiér Söder.

Sjezd má silný dopad i na vnitřní německou scénu. Bernd Posselt ještě před odjezdem do Brna v německých médiích ostře zaútočil na AfD. Poukázal na to, že zatímco Landsmanšaft se pod jeho vedením vydal cestou absolutního smíření, „německá AfD se pokouší zneužívat téma vysídlených Němců k levnému nacionálnímu šovinismu“. Je to právě AfD, která kritizuje Posselta za „přílišnou měkkost“ vůči Čechům.

Pro německá liberální média je tak setkání u dlouhých stolů v Brně ideálním argumentem proti AfD. Ukazují na něm: „Podívejte, s Čechy se dá skvěle domluvit na základě evropských hodnot, nacionalisté z AfD a české SPD jsou ti, kdo chtějí lidi jen rozeštvávat.“

Německo vidí Brno jako hrdinské, pokrokové město, které projevilo neuvěřitelnou odvahu. Zároveň ale z německých komentářů čiší obava z toho, co se děje na Dominikánském náměstí s Milošem Zemanem a ve Strakově akademii s Andrejem Babišem.

Němci si začínají uvědomovat, že česká společnost je v této otázce hluboce rozpolcená a že to, co Mnichov oslavuje jako „konec jedné dějinné kapitoly“, může v Praze posloužit jako ideální munice pro destabilizaci české politiky a posílení nacionálních sil.

Abychom pochopili celou šíři, podívejme se na voliče AfD přímo v Německu. Tato strana má dominantní podporu v nových spolkových zemích, v bývalé NDR, tedy na východě Německa. Avšak AfD se začíná dařit i na západě Německa.

Voliči AfD, zejména v bývalém východním Německu, a to hlavně v Durynsku a Sasku, které přímo sousedí s českým pohraničím, jsou úplně jiní, než bychom viděli třeba v Bavorsku.

Průměrný volič AfD z Drážďan nemá žádné sudetoněmecké kořeny. Česká republika je pro něj geopolitický prostor, ne domov předků.

AfD neuznává politiku smíření, kterou dělá Söder nebo Posselt. Pro ně je evropský humanismus slabostí. Když lídři AfD mluví o odsunu, nepoužívají jazyk Bernda Posselta („překonejme bolest společným dialogem“). Používají ho jako nacionální klacek: „Německo bylo poníženo, Německu bylo ublíženo a my si musíme vzít zpět naši hrdost a vliv.“

Tito Němci nechtějí dialog u dlouhých stolů v Brně. V jejich vidění světa je Česká republika ekonomický satelit Německa, montovna, která má poslouchat a dodávat levné komponenty. V jejich rétorice je cítit ten starý, nebezpečný tón nadřazenosti „Říše“ vůči slovanskému východu.

Tohle lidé z českého pohraničí u Saska vnímají. Právě optikou „východních Němců ze Saska“ Češi ze Šluknovského výběžku, Krušných hor, ale i třeba z Ústí nad Labem a Děčína, vidí takto Němce. Mnozí z nich jako pendleři jezdí do Saska pracovat - za mnohem méně peněz než je v Německu obvyklé, ale za mnohem více peněz, než je v českém pohraničí obvyklé. Tento ekonomický koktejl pak vytváří podhoubí pro strany jako českou SPD a německou AfD.

V očích AfD český pendler bere práci rodilému Sasovi, a to ještě za menší peníze, zatímco v Bavorsku sídlí koncerny, které Sasům platí méně než Bavorákům. Proto AfD útočí na Mnichov a Södera, který se navíc ještě jede usmiřovat s Čechy do Brna.

Právě tady je nejvíce vidět šílený český zkrat. A teď se vraťme k té české absurditě, kterou jsme nakousli na začátku.

Český volič, masírovaný rétorikou Miloše Zemana na Dominikánském náměstí nebo Tomiem Okamurou v televizi, hází všechny Němce do jednoho pytle. Češi žijí v iluzi, že usměvavý Bernd Posselt touží po revanši a expanzi, takže proti němu demonstrují. Zároveň ale titíž lidé tleskají Okamurovi, který se objímá s politiky AfD.

Markus Söder i celé politické vedení Bavorska tyto vnitřní německé rozdíly vnímají velmi intenzivně. Pro bavorskou CSU je AfD úhlavní vnitřní nepřítel, který jim v Bavorsku luxuje konzervativní voliče. Jenže když Söder mluví k Čechům, naráží na komunikační zeď a na to, jak s těmito pojmy mistrovsky (nebo naopak ignorantsky) pracují Miloš Zeman a Tomio Okamura.

Pojďme si rozebrat, jak tito tři hráči s těmi rozdíly reálně operují.

Na koho vlastně útočí Miloš Zeman? Bývalý prezident je příliš vzdělaný a inteligentní historik na to, aby ty rozdíly neznal. On moc dobře ví, že dnešní Landsmanšaft (sudetoněmecké krajanské sdružení) pod Berndem Posseltem není nacistická organizace. Přesto záměrně útočí na Landsmanšaft jako celek a používá k tomu historické sudetské Němce z roku 1938.

Zeman dělá to, čemu se v politickém marketingu říká „asociativní zkrat“:

Vezme reálné, nezpochybnitelné historické selhání (92 % sudetských Němců volících Henleina v roce 1938) a přetiskne ho na dnešní sedmdesátníky a osmdesátníky, kteří sedí v Brně u dlouhých stolů.

Ignoruje fakt, že Posseltův Landsmanšaft prošel obrovskou vnitřní očistou a de facto kapituloval na jakékoli revizionistické cíle.

Proč to Zeman dělá? Protože Landsmanšaft je pro něj dokonale hmatatelný, institucionální nepřítel. Zeman potřebuje „organizaci“, proti které se dá demonstrovat. Kdyby útočil na abstraktní voliče AfD v Sasku, nemělo by to pro jeho domácí publikum na Dominikánském náměstí tu správnou emoci. Landsmanšaft je zkrátka osvědčená značka, která v  Češích spouští okamžitý obranný reflex.

Okamura a jeho slepá skvrna: Chápe rozdíl mezi CSU a AfD?

U Tomia Okamury je to kombinace tvrdého politického kalkulu a absolutního ignorování geopolitické reality. Okamura se chová, jako by ten rozdíl neexistoval, protože se mu to hodí do jeho marketingového příběhu.

Proč útočí na CSU a Posselta? Bavorská CSU je patronem sudetských Němců (Bavorsko je oficiálně označováno za jejich „čtvrtý kmen“). Pro Okamuru je CSU symbolem proevropského, mainstreamového Německa, které podporuje migraci a zelenou politiku (Green Deal). Tím, že CSU zaštípe do jednoho balíku se „sudeťáky“, může svým voličům tvrdit: „Podívejte, ten zlý bruselský diktát a sudetoněmecký revizionismus, to je jedna a  tatáž hydra.“

Proč ignoruje nebezpečí AfD? Okamura nutně potřebuje mezinárodní legitimitu. Chce ukázat, že SPD není v izolaci, ale je součástí velké evropské rodiny „suverénních vlastenců“. Proto se objímá s AfD a Marine Le Penovou.

Jenže to je Okamurovo fatální nepochopení. Okamura buď nechápe, nebo nechce vidět, že nacionální šovinismus AfD (ten pruský, říšský) ze své podstaty pohrdá malými slovanskými národy na východě. Pokud by AfD někdy reálně ovládla Německo, jejich politika vůči České republice by možná byla tisíckrát agresivnější než cokoli, co kdy hlásal smířlivý Bernd Posselt z CSU. Okamura tak v podstatě nosí dřevo do lesa, který ho chce spálit.

Přesně toto chtěl Posselt říci Čechům z Brna. A snažil se to všemožnými informačními kanály sdělovat. Ať už v rozhovorech či v projevech.

A uprostřed toho stojí bavorský premiér Markus Söder, který Čechům nedokáže vysvětlit, že Bavorsko je vlastně hlavní spojenec Česka proti té radikální, „říšské“ části Německa.

Když Söder mluví v Brně, mluví jako západní intelektuál. Používá vznešená slova o „společném evropském domě“, „překonání nacionalismu“ a „historické odpovědnosti“. Jenže český volič, vychovaný kampaněmi Václava Klause a Miloše Zemana, v tom slyší jen povýšené poučování z Mnichova.

Söder neumí Čechům polopatě říct něco ve smyslu: „Lidé na Moravě a v Čechách, neblázněte. My, bavorští konzervativci z CSU, jsme vaše hradba. My držíme na uzdě ty radikály z AfD, kteří by vás nejraději zase viděli jako podřadnou pracovní sílu. Naše spojenectví se sudetoněmeckým Landsmanšaftem v Brně je důkazem, že my s vámi chceme žít jako s rovnými. Pokud budete tleskat AfD jen proto, že Okamura říká, že jsou to kamarádi, podřezáváte si pod sebou vlastní větev.“

Zeman útočí na Landsmanšaft, protože je to pro něj snadný a historicky doložitelný terč pro domácí politické body. Okamura rozdíl mezi CSU a  AfD ignoruje, protože bez AfD by v Evropě nikoho nezajímal. A Söder s Bavorskem dál doplácejí na to, že mluví jazykem diplomacie tam, kde čeští populisté křičí jazykem strachu a starých křivd.

V dalším rozboru si vysvětlíme, jak velké riziko může přijít, pokud v Berlíně může vládnout AfD a jak Německo, které kvůli válce na Ukrajině masivně zbrojí, se může hypoteticky stát rizikem pro východní Evropu.

Scénář, kdy mainstreamové strany (CDU/CSU a SPD) pod tlakem hrozby z Ruska vybudují z Bundeswehru největší a nejmodernější konvenční armádu v Evropě, a pak „klíče“ od tohoto obřího vojenského stroje odevzdá vítězné AfD, je ultimátní noční můrou východní Evropy.