Článek
Rozlehlá oblast od Loun až k České Lípě vytváří přirozenou bariéru, která od sebe odděluje střední Čechy od Podkrušnohorské pánve. Dva samostatné regiony, které nebyly dostatečně dopravně propojeny a proto byly vzájemně odcizeny. Důležitým milníkem byl až rok 2016, kdy došlo k propojení dálnice D8 přes České středohoří.
Do tohoto roku byla dálnice z Prahy jen do Lovosic, a od roku 2006 z Řehlovic na státní hranici s Německem. Dálnice tvořila především obchvat Ústí nad Labem a spojnici s Teplicemi.
Do roku 2016 také bylo patrné, že region před Českým středohořím z pohledu od Prahy byl na tom ekonomicky lépe, než region za Českým středohořím. Dálnice D8 této části Ústeckého kraje výrazně pomohla.
Po úvodní vlně výstavby různých typů průmyslových a logistických hal u dálnice přichází období, kdy by města měla umět lépe využít potenciál toho, že jsou v blízkosti dopravní tepny z Drážďan do Prahy. Týká se to především Lovosic, Litoměřic a Ústí nad Labem.
Zatímco krajské město se potýká s typickými potížemi velkých měst, kde je anonymita a nevšímavost k věcem veřejným, Litoměřice se zapouzdřily jako rezidenční město pro ty, co dojíždějí do Prahy či do Ústí nad Labem do práce. Ještě hůř jsou na tom Lovosice, které se potýkají s nálepkou města s chemičkou.
Louny neví, zda se mají více hlásit k regionu Poohří či Českému středohoří. Most buduje svébytnou pozici u jezera Most. Teplice se profilují jaké lázeňské město v Podkrušnohoří. A Děčín už se spíše vidí v regionu Labských pískovců a Národního parku České Švýcarsko.
Ačkoliv není cílem tohoto textu hodnotit počínání subjektů, které měly za úkol propagovat cestovní ruch v Českém středohoří, nelze se tomu ubránit. Na příkladu Destinační agentury České středohoří lze vykreslit potíže celého regionu v přístupu k propagaci a rozvoji turismu.
Deset let propagace Českého středohoří skončilo neslavně
Pro kontext: V roce 2011 vznikla Destinační agentura České středohoří a fungovala do roku 2023, kdy zkrachovala. Zakladateli bylo Město Litoměřice, Ústecký kraj a Biskupství litoměřické. Od té doby do současnosti probíhají soudy a Ústecký kraj se rozhodl založit novou společnost.
Krajští zastupitelé schválili vznik nového spolku s názvem Destinační společnost České středohoří. Jeho posláním bude restart destinačního managementu a efektivní rozvoj cestovního ruchu v regionu. Na založení se Ústecký kraj bude podílet společně s městy Ústí nad Labem a Litoměřice.
Předpokládaný termín zahájení činnosti destinační společnosti je od podzimu 2025, přičemž sídlit má společnost v prostorách nově vznikajícího Kulturně kreativního centra v Litoměřicích. Nový spolek naváže na činnost zaniklé destinační agentury, která před dvěma lety vyhlásila insolvenci. Její závazky následně převzala Regionální rozvojová agentura Ústeckého kraje.
V čem spočívala propagace původní destinační agentury? Třeba v realizaci informačních cedulí v oblasti Českého středohoří, provozu internetových stránek, nákupu reklamy v médiích, ale i nákupu a provozování turistického vláčku, který vozil turisty v Litoměřicích.
I přes ukončení činnosti původní destinační agentury podle Ústeckého kraje, jak uvedl v roce 2023, nebyl ukončen destinační management. Výkon činnosti i zaměstnance do vzniku nové organizace přebral Ústecký kraj. Marketingová značka Brána do Čech je majetkem kraje a není vývojem v Destinační agentuře České středohoří dotčena, tehdy uvedla mluvčí kraje.
Na území Českého středohoří byly rozvíjeny čtyři hlavní marketingové kampaně: Labská stezka; Nespočet krás, jedno jméno; České středohoří - region chutí a vůní; Středohořím na kole.
Labská cyklostezka a České středohoří jako Wachau
Nejvíce je propagována Labská cyklostezka, což je dáno i přeshraničním marketingem sousedního Německa. Česká část Labe je součástí projektu Elberadweg, tedy od ústí Labe do Severního moře v Cuxhavenu až po Schöna/Dolní Žleb/Hřensko v Národním parku Saské Švýcarsko.
Pokud cyklisté překonají úsek z Děčína přes Ústí nad Labem a zamíří směrem k Litoměřicím, projedou významnou část Českého středohoří v údolí Labe. Ocitnou se na úrovni Velkých Žernosek v oblasti, které se říká Brána Čech, latinsky Porta Bohemica. Je to kaňonovité údolí Labe, kterým řeka vstupuje do Českého středohoří. Údolí se táhne v délce zhruba tří kilometrů od Malých Žernosek na severozápad až k obci Litochovice nad Labem.
A tady se dostáváme k městu Lovosice.
Na Malé Žernoseky navazuje Lhotka nad Labem a hned na ní Lovosice. V podstatě se jedná o souvislý pás zástavby rodinných domů. Kolem jsou vinice, které navazují i na úpatí Lovoše, významného vrchu viditelném už z dálky, třeba od Mělníka či Velvar.
V oblasti to vypadá jako na Moravě, což v podcastu popsal i Stavař na cestách. Ale pokud bychom chtěli ještě lepší srovnání, tak můžeme tuto část připodobnit údolí Wachau v Dolním Rakousku, nedaleko českých hranic jižních Čech a jižní Moravy.
Už jenom tím, že Dunaj a Labe zde dosahuje podobné šíře. Obě oblasti jsou vinařské a charakter kopcovité krajiny je velmi podobný k reliéfu Českého středohoří. A také v minulosti v této části Labe byly sady s meruňkami, což se narozdíl od Wachau moc nedochovalo. Naopak je tu v rámci rozvoje turistického ruchu lodní doprava s vyhlídkovými plavbami.
A je tu ještě jedna podobnost. Město Krems an der Donau je na začátku tohoto údolí, které se tady mění v nížinu směrem k Vídni. To samé můžeme napsat o Lovosicích. Ty leží v rovině, která se mění v České středohoří.
Lovosice neumí využít potenciál okolní krajiny
Lovosice jsou známy především chemičkou a celé město je vnímáno z pohledu průmyslu. Pravděpodobně je to kvůli poměru průmyslových zón ve vztahu k obytným zónám a k celkovému charakteru zástavby města. Ta je podél jedné dlouhé ulice a možná i díky tomu se vžila fráze Dlouhý jako Lovosice. V podstatě město je úzké a dlouhé, táhne se podél Labe v délce zhruba 6 kilometrů. Což se projevuje i ve vizuálním stylu propagace města jako Lovooosice.
Bohužel v tomto vizuálním stylu se nijak neprojevuje velmi výhodná poloha města jako dopravního uzlu, který předurčuje velké možnosti rozvoje cestovního ruchu. Ten by pozitivně potlačil vnímání města jako centra chemického průmyslu.
Lovosice díky chemičce Lovochemie, která patří pod Agrofert a je významnem výrobcem hnojiv, přežily turbulentní dobu privatizace v 90. letech, kde v jiných severočeských městech krachovala jedna továrna za druhou.
Lovochemie vznikla ze Severeočeských chemických závodů, zkráceně Secheza, která po roce 1945 pokračovala na základech původní chemické továrny u Labe. Ta vznikla v tehdejším městě Lobositz převážně s německy mluvícím obyvatelstvem v době průmyslové revoluce v tehdejším Rakousku-Uhersku. Lovosická chemická továrna byla jednou z průmyslových provozů vybudovaných díky železnici. V roce 1850 došlo přes město propojení nové železnice z Prahy přes Ústí nad Labem do Podmokel, dnešního Děčína.
To byl impuls i pro další průmysl ve městě: mlýny, tukové závody, cukrovar, čokoládovny, koželužna i blízká cementárna v Čížkovicích. K tomu přidejme přístav na Labi a později vybudované seřazovací nádraží pro nákladní vlaky. To pak v 90. letech 20. století sloužilo jako dopravní terminál pro přeložení kamionů ze silnice na železnici směřující do Drážďan.
Lovosice také na přelomu milénia byly prioritní pro stát, takže ten vybudoval strategickou průmyslovou zónu. Do ni přišli mnozí zahraniční investoři, třeba z Japonska.
Díky tomu do Lovosic začali cestovat lidé nejen z Ústí nad Labem, ale samozřejmě i z blízkých Litoměřic a zejména lidé z okolních vesnic. Litoměřicko tak na tom bylo nejlépe s nezaměstnaností z celého Ústeckého kraje. Potíže typu Chomutovska či Mostecka se ho netýkaly. Také tu dodnes nevznikly vyloučené lokality.
Lovosice jako dopravní uzel
Význam Lovosic stoupl nejen na přelomu 19. a 20. století, kdy řeka Labe a železnice z Prahy byly hlavní dopravní tepnou, ale i v rámci automobilové dopravy. Původní silnice I/8 vedla z Prahy přes Veltrusy do Terezína a odtud do Lovosic, následně buď podél Labe do Ústí nad Labem nebo přes Velemín a Bořislav do Teplic směr Cínovec.
Právě tudy po otevření hranic mířila kamionová doprava směr Berlín a k Lovosicícm se také blížila stavba dálnice D8 z Prahy, kde mnoho let končila.
Lovosice profitovaly i ze železnice. Kdokoliv potřebuje do Prahy z Litoměřic vlakem, musí nejprve jet do Lovosic. Tady je také křížení železničních tratí nejen do Litoměřic a Úštěku směr Česká Lípa, ale také do Libochovic směr Žatec.
Další dvě tratě jsou spíše výletní. Po letech byla zprovozněna opět osobní doprava na tzv. Švestkové dráze (v roce 2007 provoz zastaven, v roce 2016 železnice prodána soukromé firmě) z Lovosic do Mostu. Naopak dosud chybí úsek kolejí na trati z Lovosic do Teplic přes Oparenské údolí kvůli sesuvu po povodních v roce 2013.
Přesto z tohoto výčtu je patrné, že vlakem lze z Lovosic do mnoha směrů a město u Lovoše je tak přirozenou přestupní stanicí.
Tento dopravní uzel město doslova předurčuje k tomu, aby z něho profitovalo. Což už tak částečně činí, avšak neumí ve městě udržet návštěvníky k vícedenním pobytům.
Přestože díky D8 a velkokapacitním nabíječkám pro elektromobily zde zastavují elektromobily nejen z Německa, ale i Nizozemska, Švédska či Dánska, Lovosice to využít zatím neumějí.
Není pravda, že by Lovosice nepodporovaly cestovní ruch, ve městě dokonce vznikl hotel soukromého vlastníka, který ale je už několik let uzavřený. Naopak přímo město zrekonstruovalo původní ubytovnu na zimním stadionu a vše předělalo na nový hotel.
Jenže chybí návazný marketing, který by zvýraznil město Lovosice jako turistickou destinaci, které je ve stínu blízkých Litoměřic. Ale ani v Litoměřicích se nedaří udržet turisty k vícedenním pobytům a tradiční hotely jsou například na prodej, jak jsem se osobně přesvědčil. Navíc město pod Lovošem nefiguruje mezi zakladateli nové Destinační společnosti České středohoří, kde jsou města Litoměřice, Ústí nad Labem a Ústecký kraj.
Proč to v Křemži jde a v Lovosicích nejde?
Pokud se vrátíme ke srovnání dolnorakouského města Krems an der Donau a severočeských Lovosic, obě města jsou si podobná, ale to rakouské dokáže lépe vyzdvihnout okolní přírodu.
Lovosicím, například od Litoměřic, kromě Brány Čech a plavbám po Labi hraje do karet i poloha. Atraktivita Českého středohoří je nejen směrem na západ podél obcí Čížkovice, Podsedice, Třebenice či Třebívlice se zříceninou hradu Košťálov; ale také směrem Lovoš a Milešovka, která je od Lovosic vzdálena jen zhruba 6 kilometrů.
A samozřejmě vinařská oblast Velkých Žernosek s Radobýlem. Či v rámci městské turistiky Litoměřice a 30 km vzdáleným Úštěkem, kde na trase jsou nejen Ploskovice se zámkem, ale také zřícenina hradu Kalich v Třebušíně.
Další pamětihodnosti a přírodu můžeme obdivovat podél Labe do Ústí nad Labem, kde míjíme zříceninu hradu Střekov, který byl po dlouhá staletí hlavním romantickým symbolem Českého středohoří. A abychom nezapomněli i na blízkost Poohří s Libochovicemi a Hazmburkem a Podřipska s Roudnicí nad Labem a Řípem, kam rovněž můžeme z Lovosic zavítat během pár minut.
Základní potíž nejen Lovosic, ale celé rozlehlé oblasti Českého středohoří je zejména v tom, že zde není vybudována infrastruktura pro delší pobyty a trávení dovolené.
Nejen pro turisty z jiných částí Česka a Prahy, ale také z ciziny, přestože dopravní tepna D8 s estakádou nad labským údolím od tunelů Radejčín a Prackovice nad Labem k Lovoši je nejlepší reklamou.
Dolnorakouská Křemže profituje nejen z údolí Wachau zapsaném na seznamu UNESCO, ale především infrastrukturou pro turisty a propracovaným marketingem cestovního ruchu.
Bohužel jedinými profitujícími podnikateli v Lovosicích jsou řetězce rychlého občerstvení na dálniční odpočívce Siřejovice. A obchodní řetězce přímo u sjezdu v Lovosicích ve vybudovaném retail parku. Místo toho v samotném centru města zavírají obchody i kavárny.
Podaří se tento trend zvrátit a inspirovat tím, jak to dělá Dolní Rakousko?
