Článek
Bývalý premiér Petr Fiala to měl poměrně snadné. V Bílém domě byl Joe Biden, v Bruselu Ursula von der Leyenová a v Berlíně Olaf Scholz. Zahraniční politika byla jasná: Washington stál po boku Bruselu a Berlín po boku Evropské unie jako celku. Jenže tohle už neplatí.
Český premiér Andrej Babiš stojí před nelehkými rozhodnutími, které jeho kritici často nechtějí vidět.
USA, to je dnes Donald Trump. Americký prezident nechce vidět „silnou Evropskou unii“, chce mít s každou zemí „speciální vztahy“. Jednotný blok EU mu nevyhovuje.
Trumpovi vadí ekonomicky silné Německo
Trump navíc vnímá nespravedlivě, že Německo je ekonomicky silná země, která se po roce 1945 spoléhala na „americký obranný deštník“ a veškerou energii věnovala na rozvoj západního Německa, po roce 1990 na „rozvoj východního Německa“ a po roce 2004 na „rozvoj střední a východní Evropy“, což Berlínu umožnilo mít „levný dodavatelský řetězec“ a pak výrobní celky opatřit cedulkou Made in Germany a s marží prodat do USA.
Berlín už za kancléře Gerharda Schrödera - a Angela Merkelová v tom dalších 16 let pokračovala - se dohodl s Kremlem, že od Ruska bude Německo brát ropu a plyn, a tento „obchodní vztah“ byl vnímán i pozitivně ve vztahu k novým členským zemím EU jako bylo Polsko, Česko, Maďarsko, Slovensko i Rakousko.
Pro bohatství Německa bylo důležité mít levné suroviny, levnou kvalifikovanou práci, obchod a marketing s vyšší přidanou hodnotou si udržet v Německu a mít solventního klienta, tedy obyvatele USA, kam lze „finální výrobek“ dodat s vysokou marží.
Přesně tohle viděl Donald Trump a rozhodl se, že tomu udělí stopku.
V této situaci se ocitla Praha, která je sama jen pobočkou centrál německých firem, zatímco české regiony výrobní základnou. Toto na první pohled „nevýhodné partnerství“ bylo pro Česko po roce 2004 „to nejlepší, co mohlo Česko potkat“. Jenže i Češi kvůli inflaci chtěli mít vyšší platy, tím se zvýšily náklady na práci, ceny energií vzrostly a zároveň Donald Trump uvalil cla.
Česko funguje jako subdodavatelská základna, ve které ale vzrostly ceny energií, náklady na práci a ještě v Praze je najednou vláda, která buduje speciální vztahy s Donaldem Trumpem. To se nelíbí kancléřství v Berlíně. Friedrich Merz sice už byl v Bílém domě po návštěvě Pekingu, ale Německo je pro USA partner, zatímco třeba Španělsko nikoliv.
To, jak Donald Trump umí ztrestat neloajalitu v případě Španělska, musí budit ze spaní Andreje Babiše. Ve vládě má Motoristy s Petrem Macinkou v čele, který vzhlíží ke Trumpovi a Republikánům. Hned po boku má SPD a Tomia Okamuru, který kvůli vlastním voličům „hraje na notu české suverenity“. Samotný Babiš je především obchodníkem a pragmatikem, který se na vše dívá očima průmyslníka: levné energie, dodavatelský řetězec, relativně slušné platy, sociální smír.
Pnutí mezi USA a Německem staví Česko do obtížné pozice
Jenže jsme se dostali „do bodu zvratu“. To, co fungovalo, už nefunguje. Obranný deštník NATO s USA v čele už není samozřejmost. Jednotná Evropská unie už je také minulost, Berlín s Paříží chce prosadit tzv. dvourychlostní Evropu v rámci klubu E6, kde bude Španělsko i Polsko. Česko nikoliv.
Andrej Babiš v únoru odjel s Karlem Havlíčkem do Mnichova za tamním premiérem Bavorska. Markus Söder je důležitý partner kancléře Friedricha Merze v rámci spolkové koalice CDU/CSU. A tak nepřekvapí, že po návštěvě Škoda Auto Babiš nachystal návštěvu Berlína a kancléře Merze.
Český premiér zde určitě musel sondovat, jak to Berlín myslí s E6, kde Praha zřejmě nebude. Babiš možná ani tam být nechce, protože z politického hlediska je to pro Česko zatím neakceptovatelné. Strakova akademie by musela rozjet sondáže a kampaně, aby české veřejnosti vysvětlila, co E6 je, a co by to pro Česko znamenalo, kdyby byla součástí.
Jeden tip pro PR kampaň bych měl: Česká veřejnost by měla začít vnímat, že v E6 bude Španělsko a Polsko. A to jsou ty „levné trhy“ pro německé firmy. Pro Berlín nebude nic snadnějšího, než německé manažery nasměrovat se svými dodavatelskými řetězci právě tam.
A to je přesně to, co si Babiš s Havlíčkem uvědomují, jen zatím toto komplikované téma nechtějí otevírat před českou veřejností, dokud si o tom nepopovídají v Berlíně či Washingtonu. Zatímco Babiš zamířil do Německa, Havlíček do USA.
V předchozím článku jsem popsal, že role Petra Macinky zatím skončila. Nový úkol má právě Karel Havlíček. Musí zachránit českou ekonomiku a dlouho budovaný model. Nový model Česka postavený na vyšší přidané hodnotě v podstatě je nyní nemožný. Praha musí počkat, co udělá Berlín.
A Berlín se rozhodl vzdorovat Washingtonu. Berlín jako suverén si to může dovolit, s Merzem vždy bude Trump jednat. Naopak Babiš se nakonec do Bílého domu podívat vůbec nemusí. USA chtějí mít ve východní Evropě partnery, ale oddanější je Maďarsko a Slovensko. Tyto země navíc nehrají pro Berlín až tak významnou roli, jako historicky Česko.
Babiš jako Palacký?
Nemá nyní smysl se více ponořit do historie, ale Praha už v 19. století dostala nabídku na větší integraci s Německem. František Palacký nakonec do Frankfurtu nad Mohanem neodjel a poslal jen dopis, ve kterém popsal, proč Češi se nemohou k Německu přidat, i když po staletí české země byly součástí Svaté říše římské a tradičním partnerem německého prostoru.
Palacký viděl budoucnost Čechů v širším bloku s Rakouskem. Habsburská monarchie (později Rakousko-Uhersko) měla funkci nárazníkové zóny mezi velkým Německem, kde by oprávněně hrozilo, že český národ se rozpustí v „německém moři“. I když nedokonalý systém Rakouska-Uherska neumožnil za císaře Františka Josefa I. plně rozvinout vlastní identitu českých zemí a panovník se nikdy nedal korunovat českým králem, i kvůli odporu německých liberálů v Čechách a Maďarů, kteří se obávali posílení české autonomie po po rakousko-uherském vyrovnání.
Když se podíváme na E6, tak z východního křídla EU je tam Polsko. Zbytek zemí jako Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Pobaltí, Chorvatsko, Slovinsko, Rumunsko, Bulharsko tam nebude. Otevírá se nová cesta pro znovuvybudování něčeho, co by vzdáleně mohlo připomínat Rakousko-Uhersko?
Muselo by dojít k těsnější spolupráci mezi Vídní, Prahou a Bratislavou - což už je dnes v rámci Slavkovského formátu, pak tu máme V4, resp. V3 - tedy setkávání Prahy, Bratislavy a Budapešti. Polsko se kvůli rotržce s Maďarskem neúčastní, ale nově míří do E6.
Jenže případná spolupráce tohoto bloku by se nelíbila Berlínu. Kancléř Merz vnímá Prahu jako nejspolehlivějšího obchodního partnera a s nadsázkou lze konstatovat, že Česko je svým způsobem 17. spolkovou zemí. Zatímco z pohledu obchodu a průmyslu to svým zpsobem tak je, tak z čistě politického pohledu nikoliv.
Ukažme si to na dvou scénářích jako spekulaci, ale dokážeme si na tom simulovat, v jak komplikované pozici se nachází Andrej Babiš jako premiér Česka v současné geopolitické situaci.
Příklon Česka k USA: „Železná opona“ z druhé strany?
Byl by to pokus o vytvoření „evropského Izraele“ – země, která je sice geograficky v Evropě, ale ekonomicky a bezpečnostně je pupeční šňůrou napojena na USA.
Vztah s Bruselem by se změnil v permanentní právní válku. Praha by přestala hrát roli „konstruktivního partnera“ a stala by se americkým trojským koněm v EU. Vznikla by diplomatická osa Praha–Washington–Budapešť. Babiš by se stal hlavním Trumpovým (nebo jeho nástupce) partnerem pro rozbíjení evropské jednoty v otázkách Green Dealu a migrace.
Česko by v rámci EU blokovalo vše, co by poškozovalo americké zájmy (např. digitální daň pro americké giganty nebo evropskou obrannou autonomii). Mělo by to i vnitropolitický dopad. Prohloubení příkopu mezi „pražskou kavárnou“ (orientovanou na Berlín/E6) a Babišovým „suverénním lidem“. Prezident Petr Pavel by se pravděpodobně ocitl v totální politické izolaci vůči vládě.
Ekonomika by prošla šokovou terapií. Odklon od německého průmyslového motoru (E6) by musel být nahrazen masivními americkými investicemi.
Česko by vypovědělo evropskou energetickou solidaritu. Maximální dovoz amerického LNG a dostavba jaderných bloků výhradně technologií Westinghouse. Cílem by byly „americké ceny energií“ v srdci Evropy.
Byl by pokus o vytvoření „Silicon Valley ve střední Evropě“ díky daňovým prázdninám pro firmy jako Intel nebo Microsoft. Koruna by se stala nástrojem konkurenčního boje. ČNB by ji pravděpodobně záměrně oslabovala, aby české výrobky byly v USA levnější než ty z eurozóny.
Tento scénář má jednu fatální slabinu: Geografii. Česko je obklopeno zeměmi E6 (Německo, Polsko, Rakousko – jako satelit). Zatímco Babiš by řešil byznys, Petr Macinka by se pokusil z Česka udělat světové centrum „anti-woke“ hnutí.
Praha by hostila konference konzervativních lídrů. Zákonodárství by se začalo více inspirovat americkými republikánskými státy (např. v otázkách školství nebo regulace neziskovek).
Byl by to svět, kde byste v Praze platili korunou, topili americkým plynem, jezdili v amerických autech (Tesla/Ford), ale na hranicích s Německem byste si připadali jako při vstupu do jiného světa. Česko by bylo bohatým, ale velmi osamoceným „ostrovem“ uprostřed evropského moře, jehož přežití by záviselo výhradně na tom, kdo zrovna sedí v Bílém domě.
Příklon Česka k Německu: Konec „levné montovny“, začátek „přesného servisu“
Pro „vyváženost“ si představme druhý extrémní scénář, příklon Česka k Německu.
Tato hypotetická úvaha nás přivádí k pojmu, který se v kuloárech české politiky občas šeptá jako „Ekonomický Anschluss“ nebo „Protektorát 2.0“. Kdyby Německo (pod vedením kancléře Friedricha Merze) nabídlo Česku místo v elitním klubu E6 výměnou za totální harmonizaci s berlínskými zájmy, vypadalo by to jako největší obchodní transakce v dějinách státu, ovšem s cenovkou ztráty národní identity.
Z hospodářského hlediska by to byl pro mnohé firmy ráj, pro jiné rozsudek smrti.
První podmínka: přijetí eura. Česko by ztratilo kontrolu nad korunou, což by sice stabilizovalo export, ale vzalo Babišovi nástroj, jak tlumit inflaci skrze národní politiku.
Česko by muselo zvýšit korporátní daně na německou úroveň. To by vyhnalo spekulativní kapitál, ale přitáhlo by to německé giganty, kteří by v Česku už neviděli „východ“, ale „pobočku“.
Vzrostl by postupný tlak na vyrovnání mezd s Bavorskem a Saskem. Odbory by to oslavovaly, ale české firmy bez německého kapitálu by zkrachovaly, protože by ty platy neustály.
Zatímco Karel Havlíček by v tom viděl „byznys století“, pro Petra Macinku a křídlo suverenistů by to byla politická smrt. Změna by nastala i v zahraniční politice. Praha by se stala ozvěnou Berlína. Žádné dvoření se Trumpovi, žádné blokování Green Dealu. Česko by hlasovalo v Bruselu přesně podle německých instrukcí.
Německo by v rámci E6 prosadilo zrušení práva veta. Česko by se stalo součástí „hlasovacího bloku“, kde by sice mělo váhu, ale jen dokud by šlo ruku v ruce s Merzem.
Po sblížení Prahy s Berlínem by přišla odveta z Washingtonu
Kdyby Andrej Babiš v březnu 2026 skutečně „vyměnil“ suverenitu za místo v E6 a fakticky udělal z Česka „17. spolkovou zemi“ podřízenou Berlínu, reakce z Washingtonu by byla brutální a okamžitá. Donald Trump totiž vnímá Friedricha Merze a jeho vizi „suverénní Evropy“ jako přímé ohrožení amerických zájmů.
Tady je hypotetická úvaha. Ještě v únoru 2026 mluvil Trump o Petru Macinkovi jako o „skvělém patriotovi, který rozumí síle národa“. Pokud by se Česko podřídilo Berlínu, v Trumpových očích by se z Babiše stal „slaboch, který se nechal pohltit německou mašinérií“.
Česko by okamžitě přišlo o status pozorovatele v Trumpově nové globální struktuře. Trump nejedná s provinciemi, jedná s lídry. Ilustrovat si to můžeme na hypotetickém vzkazu z Truth Social: „Smutné! Česko mělo šanci být skvělé, ale raději si vybrali rozpadající se Německo. Andrej se bál Bruselu víc než miloval svůj lid. Totální katastrofa!“
Trump zavedl v únoru 2026 plošné 15% clo na dovoz (tzv. Turnberry Tariff). Pokud by Česko bylo bráno jako „satelit Německa“, ztratilo by šanci na jakoukoli bilaterální výjimku. To by zasáhlo automotive.
Trump by mohl na auta vyrobená v „německém Česku“ uvalit speciální cla mířená proti Merzovi. Škoda Auto by tak platila za německou politiku Berlína.
Přišla by stopka pro technologie: Investice amerických firem by se přesunuly do „suverénnějších“ zemí, jako je Polsko nebo Maďarsko. Zároveň by proběhl geopolitický šok: Polsko jako nový hegemon. Tento krok by definitivně rozbil středoevropský prostor.
Vznikla by nová osa Washington–Varšava. Polsko by se stalo jediným skutečným spojencem USA v regionu. Trump by pravděpodobně podpořil polské ambice stát se lídrem „Nové Evropy“, která by stála v opozici proti „Staré Evropě“ (E6 v čele s Německem a poslušným Českem).
Pro Petra Macinku by toto podřízení se Německu znamenalo konec jeho identity „rebelujícího motoristy“. Macinka, který v Mnichově kritizoval Merze za „poklonkování progresivismu“, by se stal ministrem v zemi, která de facto přejímá německý model. Babiš by pravděpodobně musel Macinku obětovat, aby uspokojil Berlín, čímž by ale ztratil radikální pravicové voliče a uvrhl zemi do vnitřní nestability.
Bilance? Ztráta obou světů. Babiš přitom v zahraniční politice razí cestu „kompasu“, kdy se snaží být u stolu se všemi okolními hráči. Hypotetické podřízení se Německu by pro Babiše znamenalo, že v Evropě by byl sice „u stolu“, ale bez práva veta a s povinností platit za německé chyby. V USA by byl označen za „nepřítele“ a obchodního soupeře. Stačí si vzpomenout na Španělsko…
Jak z toho ven, když ne do E6?
Šance, že by Česko v březnu 2026 vstoupilo do elitního klubu E6 (Německo, Francie, Itálie, Španělsko, Polsko, Nizozemsko), je v tuto chvíli velmi nízká, a to hned z několika pragmatických i politických důvodů.
V politických kuloárech se o E6 mluví jako o „ředitelství Evropy“, kam se vstupenka nekupuje, ale dostává na základě ekonomického výtlaku a ochoty k hluboké integraci.
E6 není založena na diplomacii, ale na hrubém domácím produktu (HDP). Těchto šest zemí tvoří přes 70 % ekonomiky EU.
Česko je sice průmyslovou velmocí, ale v celkovém objemu ekonomiky jsme až v deváté či desáté pozici. Do E6 se „propůjčilo“ Polsko jako zástupce východního křídla, ale Varšava má 4× více obyvatel a obrovské ambice v obraně, což z ní dělá pro Berlín a Paříž nepostradatelného partnera.
Nizozemsko je v E6 jako zástupce „šetrných“ a finančních center. Česko zatím nenabízí takto unikátní strategickou výhodu, kterou by E6 postrádala.
Zatímco E6 vznikla pod taktovkou německého ministra financí Larse Klingbeila s cílem zrychlit integraci (včetně eura a společné obrany), česká vláda Andreje Babiše jde přesně opačným směrem.
Nedávné „vystoupení“ ministra zahraničí Petra Macinky v Mnichově, kde se ostře střetl s polským kolegou Sikorskim (členem E6) a Hillary Clintonovou, Praze v očích tohoto klubu nepomohlo. Pro E6 je Česko vnímáno spíše jako „potížista“ než jako motor integrace.
Andrej Babiš si uvědomuje, že do E6 ho nikdo nepozve, a proto v únoru 2026 spustil vlastní iniciativu: Koalici přátel konkurenceschopnosti. Co bylo strategií? Místo snahy o vstup do E6 se Babiš snaží vytvořit blok 12–15 států (včetně Rakouska, Maďarska a části Skandinávie), který by v EU vyvažoval vliv E6.
Cílem je zabránit tomu, aby si E6 schválila pravidla pro kapitálový trh nebo obranu „o nás bez nás“.
Česko v E6? Totální obrat politiky, obrany a ekonomiky
Vstup do E6 by v tuto chvíli vyžadoval totální obrat v české politice, Praha by musela přijmout euro. E6 plánuje posílit mezinárodní roli eura. Země mimo eurozónu jsou v tomto formátu vnímány jako „druhá rychlost“.
Muselo by dojít k harmonizaci daní. E6 chce sjednotit firemní daně, čemuž se Česko historicky brání.
Praha by se musela vzdát práva veta. Členové E6 jsou ochotni vzdát se práva veta v klíčových otázkách výměnou za efektivitu. Pro SPD a Motoristy ve vládě je toto naprosté tabu.
Pokud by Česko do E6 vstoupilo dnes, muselo by se stát „Saskem s vlastní vlajkou“ – ekonomicky i politicky se plně podřídit německo-francouzskému motoru. To je v přímém rozporu s aktuálním programem Babišovy vlády o „suverénním Česku“.
