20 let v EU je pro Česko především éra Merkelové. Jaké je její dědictví?

Německa CDU v těchto dnech stranického sjezdu se odstřihuje od Angely Merkelové. Rozpolcená opoziční strana hledá nové programové priority. Bude tvrdší k migraci a požadovat návrat k jádru, což je opak toho, co zosobňovala hlavní tvář strany a německé politiky do roku 2022.

Od 22. listopadu 2005 až do 8. prosince 2021 byla německou kancléřkou Angela Merkelová, a toto období je považováno za éru stability a rozvoje. Jenže šlo pravděpodobně jen o zdání, neboť na mnoho současných potíží Německo, Evropská unie a potažmo Česko „dojíždí“ právě nyní.

I v Německu platilo to, že oficiální politika se nekritizuje. Zatímco za uplynulých 20 let jsme v Česku zažili mnoho turbulencí, vlád, premiérů, v Berlíně vládla stabilita. O Angele Merkelové se říkalo, že vše „vysedí“.

Jako vědkyně si nejprve ujasní, vyhodnotí, a nakonec zaujme stanovisko. Nic zbrklého. Pro tuto stabilitu byla u Němců oblíbená, familiérně ji pojmenovávali jako Mama Merkel.

Byla hlavní tváří Německa, kterému dodávala globální rozměr. Úřadu se naplno věnovala a řadovým Němcům to vyhovovalo. Bohatli a žili si své klidné životy bez velkých turbulencí. A my jsme se utěšovali, že Němci nás vzali do elitního evropského klubu, který umožnil ekonomický rozvoj v letech 2005 - 2008, tedy první období po vstupu Česka do EU.

Přesto jsme pro Němce byli „zlobivé dítě“. Především jsme „pokazili“ předsednictví EU v prvním pololetí roku 2009, kdy padla vláda Mirka Topolánka. Následně tehdejší prezident Václav Klaus odmítal podepsat Lisabonskou smlouvu, kterou nakonec podepsal.

A následně u nás vypukla ekonomická krize, kterou tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek bagatelizoval a tvrdil, že nic takového nehrozí, aby v bilančním rozhovoru pro Hospodářské noviny v roce 2018 přiznal, že to podcenil. „Jestli někdo počítal s tak dramatickým propadem, jaký po pádu Lehman Brothers nastal, tak já jsem mezi takové lidi určitě nepatřil,“ vzpomínal na napjatou dobu Kalousek. „Neznám experta na ministerstvu financí, v ČNB nebo v akademickém světě, který by s takovým propadem českého hospodářství počítal.“

Ve stejném období žádná krize v Německu prakticky nebyla, konjunktura průmyslu „šlapala“ a Němci vyhlíželi světlé zítřky.

Pak přišly dvě katastrofy. Dluhová krize v Řecku vypukla v roce 2009 a skončila až v roce 2018, což mělo vliv na eurozónu. A v roce 2011 jaderná katastrofa v japonské elektrárně Fukušima I.

Dalším milníkem byl zvýšený příchod migrantů od roku 2014, kdy v roce 2015 německé oficiální úřady evidovaly už na 800 tisíc příchozích. Neoficiálně se v roce 2015 mluvilo až o 1,5 miliónu běženců, kteří do Německa přišli za celý tento rok.

Nehledě na tom, že v roce 2014 vypukl konflikt na Ukrajině a Rusko obsadilo poloostrov Krym.

Tento širší úvod je důležitý k připomenutí hlavních událostí, které spojovaly Německo, Česko a Evropskou unii v období 16letého vládnutí Angely Merkelové. Jenže ve stejném období se odehrávaly i jiné důležité události, o kterých česká média příliš nepsala, ale hlavně nenabízela kontext. A ten se pokusím v tomto textu dovysvětlit.

Je rok 2024 a českou politikou hýbou témata jako migrační pakt, Green Deal a s ním spojený nástup elektromobilů. Především je nutné se vrátit o 25 let do minulosti, někam do roku 1999.

Jmenuje se to Energiewende in Deutschland. Je to úsilí o transformaci stávajícího fosilně-jaderného energetického systému na udržitelný energetický systém založený na obnovitelných energiích v Německu. Přístup v Německu se liší od energetické transformace v jiných zemích.

Západní Německo už v 60. a 70. letech 20. století bylo v ekologické krizi. Silně průmyslové regiony v Severním Porýní a Vestfálsku, kde byla kombinace těžby uhlí, hnědouhelných elektráren, oceláren a železáren s chemickými kolosy, začaly procházet restrukturalizací. Na konci 70. let bylo už za silných protestů rozhodnuto k útlumu těžby a zavírání továren těžkého průmyslu s tím, že Německo musí začít měnit strukturu hospodářství.

Po znovusjednocení Německa o bývalou NDR v 90. letech pak berlínská vláda rozhodla, že urychleně to samé provede v tradičních průmyslových regionech východního Německa. Tedy v oblasti Lužice (Görlitz, Cottbus) či v oblasti Lipska a Halle (Saale). Postihlo to zejména Sasko, které sousedí s Ústeckým, Karlovarským a Libereckým krajem.

To je podstatné, neboť díky tomu je Sasko dnes tam, kde je. Ať už v pozitivním, tak negativním směru.

Zpět k Energiewende. Cílem energetické transformace je pokrýt všechny energetické potřeby Německa obnovitelnými zdroji energie. Do ideologické politiky v Německu přichází pojem globální oteplování. Vzniklo rovnítko: z velké části je způsobeno lidmi, proto je dnes obzvláště důležitá dekarbonizace energetického průmyslu ukončením používání fosilních paliv, jako je ropa, uhlí a zemní plyn.

Transformace energetiky zahrnuje všechna tři odvětví: tedy elektřinu, teplo a mobilitu.

V případě elektřiny a tepla Němci vsadili už na konci 90. let na masivní výstavbu větrných parků, které umístily do celé oblasti středního a severního Německa, jak na západě, tak na východě. Německo využívá větrného počasí od Severního moře (Nordsee) a Baltu (Ostsee).

Rovněž začalo stavět paroplynové elektrárny, pro které si zajišťovalo plyn z Ruska. Tady hledejme důvody výstavby plynovodů Nord Stream I a II.

Německo zároveň postupně zavíralo uhelné elektrárny a díky jednotnému trhu začalo nakupovat elektřinu z jiných zemí. Německo stále počítalo s jadernými elektrárnami, i když v omezeném množství.

Co se týče mobility, cílem bylo zpřísňovat emisní limity zaváděním ekologických zón ve městě a byrokratickým tlakem na výrobce automobilů splněním emisních norem typu Euro 4 až 6.

Samotné Německo počítalo s tím, že změny provede do roku 2050, kdy bude klimaticky neutrální. Jenže kvůli tlaku části politického spektra zejména ze strany Zelených to vláda Angely Merkelové přehodnotila s tím, že celý proces se pokusí urychlit do roku 2030-35.

S ruskou invazí na Ukrajinu od roku 2022 se obnovila debata odklonu od jádra. Laureáti Nobelovy ceny za fyziku Klaus von Klitzing a Steven Chu, stejně jako klimatologové James Hansen a Kerry Emanuel a další podporovatelé v otevřeném dopise ze 14. dubna 2023 upozornili kancléře Olafa Scholze (SPD), že jaderná energie v Německu může jednoznačně přispět ke zmírnění energetické krize a dosažení německých klimatických cílů.

Poslední tři reaktory v Německu s poslední roční produkcí 32,7 miliardy kilowatthodin zásobovaly elektřinou šetrnou ke klimatu více než deset milionů domácností v Německu. To by mohlo i nadále ušetřit až 30 milionů tun CO₂ ročně ve srovnání s uhelnou energií. James Hansen již dříve označil postupné vyřazování za chybu a varuje před následným příspěvkem k vymírání druhů. Místo toho by Německo mělo nejprve zavřít uhelné elektrárny.

Poté, co se situace v létě dále vyhrotila mimo jiné útoky na plynovody Nord Stream a strany německé vládní koalice FDP a Zelení se dostaly do ostrého sporu, využil kancléř Olaf Scholz 17. října 2022 své direktivní kompetence a pověřil ministra hospodářství a ministra životního prostředí, aby předložili vládní návrhy nezbytné pro legislativní postup, tak, aby poslední tři aktivní jaderné elektrárny v Německu mohly být provozovány po 31. prosinci 2022.

V dubnu 2023 byly poslední tři německé reaktory odpojeny od sítě o tři měsíce později, než bylo původně plánováno. Podle výpočtů skupiny ekonomů vedené Veronikou Grimmovou z Univerzity v Erlangenu-Norimberku by pokračování provozu tří elektráren do roku 2027 mohlo snížit cenu elektřiny o 8–12 %.

Další úzce související téma je elektromobilita v Německu, neboli odklon od dieselových a benzínových spalovacích motorů.

V roce 2014 provedl Institut dopravního výzkumu při Německém letecko-kosmickém centru (DLR) studii o majitelích elektromobilů v Německu a jejich uživatelském chování. Většina kupujících jsou vzdělaní muži, s vyššími příjmy a v průměru 51 let.

Jen asi 22 procent kupujících žije ve větších městech, zbytek v menších městech a na venkově, což je překvapivé, protože elektromobil byl dosud vnímán jako městské vozidlo kvůli svému krátkému dojezdu.

80 procent dotázaných používá elektromobil jako druhý vůz. Ve většině případů byl předchozí druhý vůz nahrazen elektromobilem. Vozidla ujedou každý pracovní den v průměru 43 km. Ročně najedou v průměru 10 300 km ve srovnání s 15 400 km ročně u vozu se spalovacím motorem.

Elektromobily používají majitelé podobně jako auta se spalovacími motory, ale na výlety, dovolené a delší vzdálenosti většina lidí používá spalovací auto.

Základní kámen pro podporu elektromobility v Německu byl položen v Integrovaném programu pro energetiku a klima (IEKP) z roku 2007. Konkrétní opatření byla poprvé projednána v souvislosti s Národní strategickou konferencí o elektromobilitě v Německu na konci roku 2008. První programy financování za tímto účelem byly zahájeny na začátku roku 2009.

V srpnu 2009 předložila spolková vláda Národní plán rozvoje elektromobility, jehož cílem je propojit ochranu klimatu s průmyslovou politikou. Podle plánu se má Německo stát vedoucím trhem pro elektrickou mobilitu tím, že do roku 2020 uvede na silnice jeden milion elektrických vozidel.

Kvůli tomuto účelu Angela Merkelová založila v roce 2010 Národní platformu pro elektrickou mobilitu (NPE). V roce 2010 také vznikly modelové regiony pro elektrickou mobilitu, na mapu se podívejte tady.

V roce 2014 se CDU/CSU a SPD dohodly na podpoře elektromobility prostřednictvím uživatelsky orientovaných pobídek bez nákupních prémií. Nový zákon umožnil obcím provádět změny v zákoně o silničním provozu, jako je vyhrazení parkovacích míst na nabíjecích stanicích pro elektromobily či nabídku bezplatného parkování.

Výrobci automobilů, jako je Audi, nabízejí plug-in hybridní vozy od roku 1997. Z německých velkých výrobců měly Ford, BMW, Volkswagen a Daimler do roku 2016 ve svém prodejním sortimentu alespoň jeden model elektromobilu.

Třetím velkým tématem za vlády Angely Merkelové byla v Německu migrační krize.

Uprchlická krize v Německu 2015 - 2016 odkazuje na situaci státu a společnosti, která vznikla v souvislosti s příchodem více než milionu uprchlíků, migrantů do Německa v letech 2015 a 2016.

Základní teze o migrační krizi v tomto období je v Německu tato. Velký příliv lidí hledajících ochranu v krátkém časovém období vyvolal v Německu společenskou debatu o směřování azylové a uprchlické politiky Evropské unie a německé imigrační a uprchlické politiky.

Pokud jde o přijímání migrantů obyvatelstvem Německa a o to, jak se s nimi zachází, existuje široká škála postojů a chování. Od vstřícného chování zejména v západním Německu až po xenofobii ve východním Německu.

Velmi vyhrocená situace je zejména v Sasku a Durynsku. V Sasku je to region od Krušných hor po Saské Švýcarsko a Lužici, která ekonomicky patří k nejslabším v celém Německu.

Zatímco na jedné straně bylo a je vyvíjeno široké úsilí na pomoc přistěhovalcům a usnadnění jejich integrace, jiné úsilí je zaměřeno na co nejrychlejší deportaci odmítnutých žadatelů o azyl nebo dokonce na uzavření hranic země před nežádoucím přistěhovalectvím.

Legendární věta Wir schaffen das (Zvládneme to) exkancléřky Angely Merkelové se stala symbolem celé migrační krize. V českém politickém prostředí se od té doby hovoří o tom, že bývalá německá kancléřka nelegální migraci podpořila tím, že otevřela hranice a migranty pozvala do Německa na štědrý sociální systém.

To je interpretace některých českých politických subjektů a politiků. Přestože tato interpretace zní poměrně cynicky, svým způsobem má reálný základ. Jenže není vše tak černobílé.

Jak to vnímají v Německu?

Výzkumník v oblasti migrace Jochen Oltmer zdůrazňuje šest prvků komplexní vzájemné závislosti jako důležité faktory drastického nárůstu migrace uprchlíků do Německa v roce 2015.

Hlavní země původu, Sýrie, Irák a jihovýchodní Evropa, se nacházely relativně blízko EU, takže náklady na let, které bylo vždy nutné vynaložit, se zdály být zvládnutelné.

Německo se také stalo nejdůležitější evropskou destinací pro žadatele o ochranu a azyl, protože zde byly již nějakou dobu jádra migrantů různého původu, které mohly sloužit jako kontaktní místa pro nově příchozí.

Od počátku roku 2010 se na pozadí demografických změn a vznikajícího nedostatku kvalifikovaných pracovníků zvýšila ochota přijímat uprchlíky v Německu – ve spojení s přijetím standardů lidských práv a zejména práva na ochranu syrských uprchlíků.

Destabilizace řady zemí sousedících s EU v důsledku celosvětové finanční a hospodářské krize od roku 2007, včetně Libye, Tuniska, Maroka, Albánie a Ukrajiny, odstranila migrační překážky, které byly dříve vyjednány s příslušnými hlavami států, a umožnila zvýšený příliv uprchlíků.

Podle dohody Dublin III se ukázalo, že země na vnějších hranicích EU, které jsou odpovědné za počáteční přijímání uprchlíků, byly přílivem uprchlíků zahlceny, zejména Řecko a Itálie, takže evropský vnitřní prostor s Německem se nyní stal také destinací přímé migrace.

Vzhledem k tomu, že ochota přijímat uprchlíky v těchto celkových událostech výrazně poklesla, a to i v tradičních azylových zemích, jako je Francie a Velká Británie, stalo se Německo v roce 2015 takříkajíc náhradní zemí útočiště.

V roce 2024 už v Německu a zejména ve starých spolkových zemích již nejásají natolik z přílivu uprchlíků a místo zvolání Zvládneme to spíše uslyšíme Už to nezvládáme.

Už ani tradičně vstřícné Bavorsko nechce přijímat migranty, a naopak vládnoucí CSU tlačila na spolkovou vládu v Berlíně, aby zavedla kontroly na hranicích s Českem (u bavorsko-rakouských jsou dlouhodobě). K Bavorsku se ochotně připojilo Sasko, které kontrolu hranic nařídilo s Českem a Polskem.

Teprve ve druhé polovině roku 2023 německá média začala otevírat veřejnou debatu o tom, že dosud vstřícný postoj k migraci je celý špatně nastaven. Původní představa Angely Merkelové totiž zřejmě byla tato:

Německo potřebuje „oživit“ demografickou křivku a zajistit dostatek přísunu pracovníků do německého průmyslu. Zároveň východní Německo stárne a vylidňuje se. V mnoha městech bývalé NDR je mnoho volných bytů poté, co mnoho obyvatel NDR po znovusjednocení Německa odešla do západního Německa.

Jenže tato premise totálně selhala. Migranti si dobře uvědomovali, že jsou dvě Německa. To západní a to východní. Měli zájem odejít do západní části země. Navíc východní Německo, zejména Sasko a Durynsko, dávalo silně najevo, že si migranty na svém území nepřejí. Výjimkou je Berlín.

Z výše popsaného pozorný čtenář rozpoznal, že všechna současná diskutovaná témata i v Česku, přijímaná evropským parlamentem, vychází původně z německé koncepce. S ním souzní především Rakousko a země Beneluxu, tedy Belgie, Nizozemsko a Lucembursko.

Brexit, tedy odchod Velké Británie z EU, byl i reakcí na migrační krizi v roce 2015, kdy odmítala přijímat uprchlíky z Francie. Ale také se již projevila únava z příchodu východoevropanů do Velké Británie po rozšíření EU v roce 2004. Zatímco Německo či Rakousko si vyjednalo výjimku, že 7 let po rozšíření EU zcela neotevře svůj pracovní trh, Velká Británie ho okamžitě otevřela. A stala se tak cílovou stanicí pro mnoho Poláků, Čechů i Slováků.

Evropské automobilky, zejména z Německa, se musely přizpůsobovat stále přísnější regulaci a rozvíjet elektromobilitu. S tím souvisí i německá Energiewende, která se v podobě Green Dealu schválila i na celoevropské úrovni.

Poslední aktuální událostí je migrační pakt, ze kterého se nejvíce raduje právě Německo slibující si od toho řešení migrační krize na celoevropské úrovni.

Závěrem lze konstatovat, že počátky současných změn i v Česku můžeme datovat do 70. let 20. století, kdy začaly vznikat v tehdejším Západním Německu.

Naopak v Česku dekarbonizace průmyslu nepřímo začala až se zvyšováním cen elektřiny, což nejvíce dopadá na energeticky náročné provozy. Silným stimulem je i odklon od ruské ropy a plynu.