Český klenot, který čeká na objevení. Potomci sudetských Němců o něm věděli

Podcastový Stavař na cestách na to upozornil ve svém příspěvku, který popsal: „Ústí nad Labem, vždyť to tady vypadá jak v Rakousku.“ A to přirovnání opravdu je výstižné. Kdo navštívil údolí Rýna nebo Mosely v západním Německu či Dunaje v Dolním Rakousku v blízkosti českých hranic, turistický a dopravní potenciál této části Česka vidí okamžitě.

A velmi dobře o něm věděli nejen sudetští Němci, ale především ve Vídni v dobách Rakouska-Uherska. Díky poloze, krajině a tehdejšímu obyvatelstvu to byl nejrozvinutější region nejen v Čechách a na Moravě, ale i z pohledu habsburské monarchie v 18. a 19. století.

Od Hradce Králové přes Poděbrady, Mělník až k Litoměřicím oblast nazýváme Polabím. Bylo to tradiční osídlené území Slovanů a symbolem se stala Hora Říp u Roudnice nad Labem.

Zpopularizoval ji ve svých Starých pověstech českých Alois Jirásek pocházející z východočeského Hronova. Kniha literárně zpracovává starší pověsti z různých období českých dějin.

Zároveň vycházel z velkého díla Františka Palackého, který mezi prvními zpracoval české dějiny a stal se významným českým historikem a politikem. Jeho další profesní vývoj totiž ovlivnil Josef Dobrovský.

S Palackým zase spolupracoval Josef Jungmann, který působil v Litoměřicích. Po něm je pojmenováno místní gymnázium. A s Litoměřicemi je spojen samozřejmě i Karel Hynek Mácha, autor Máje. Český romantický básník, který je spjat s atmosférou Střekova a jehož díla jsou ovlivněna romantickými zříceninami Českého středohoří.

Protože Litoměřice byly relativně blízko Prahy, kulturního a společenského života, zároveň už byly na prahu tajemného a divokého kraje, lákaly romantické duše.

Úplně stejnou roli měly Drážďany, centrum Saského království. A umělci, kteří byli duší romantici, zase jezdívali nejen do dnešního Saského Švýcarska, ale také do lázní v Teplicích či dále podél Labe dále do vnitrozemí Čech.

Není tedy náhoda, že u Střekova trávil čas spisovatel jako Karel May narozený v Chemnitz, a který zemřel v Radebeul, v městečku na Labi mezi Míšní a Drážďany. Můžeme se domnívat, že kaňon Labe mezi Děčínem a Drážďany byl inspirací krajiny Divokého západu (Wild West) a řeky Colorado v Arizoně pro jeho knihy o indiánském náčelníku Vinnetouovi.

Nemůžeme zapomenout ani na velikána německé hudby Richarda Wagnera, rodáka z Lipska, jehož pobyt na Střekově inspiroval k napsání opery Tannhäuser.

Nebo spisovatel a velikán německé literatury Johann Wolfang Goethe. Slavný německý básník a dramatik Střekov navštívil a označil výhled z hradu za jeden z nejkrásnějších v Evropě.

Ve vyšším věku velmi často navštěvoval Čechy, především Teplice a Karlovy Vary a oblíbil si i Mariánské Lázně, kde se seznámil se svou poslední láskou Ulrikou von Levetzow.

Goethe sbíral nerosty a minerály. V Třebenicích na úpatí Českého středohoří ze směru od Prahy najdeme muzeum s expozicí nejen k českému granátu, ale také k životu obou těchto postav. Ulrika se narodila v Lipsku, avšak zemřela právě v sousedních Třebívlicích na zdejším zámku. Třebenické muzeum vzniklo z iniciativy místního lékaře a českého vlasteneckého buditele Václava Paříka v roce 1872.

A zapomenout nelze ani na Ludwiga Richtera, rodáka z Drážďan. Německého malíře, který na hradě tvořil svá romantická díla, zachycující atmosféru Střekova.

Hrad Střekov byl tedy významným místem pro umělce, kteří v jeho romantické atmosféře a malebném okolí nacházeli inspiraci pro svou tvorbu.

Nikde jinde v Čechách a na Moravě nenajdeme tolik hradů jako v Českém středhoří.

V roce 2013 byly výstavní prostory Muzea českého granátu v Třebenicích rozšířeny o stálou expozici, nazvanou České středohoří – země hradů. Tato výstavka, která je umístěna v bývalé sakristii luteránského kostela, pojednává o hradech na území Českého středohoří, od Třebenicka až po Litoměřicko a Úštěcko.

Podrobně je zde zdokumentována i historie husitských hradů v daném regionu, v prvé řadě hradu Kalich, který založil Jan Žižka u Třebušína severovýchodně od Litoměřic.

Právě v této kopcovité krajině táhnoucí se od Loun po Děčín a Českou Lípu a oddělující Podkrušnohoří od zbytku Čech najdeme typické sudetské vesnice, ve kterých po staletí žili sudetští Němci.

Zrestaurovanou ukázku najdeme v zachovalém souboru skanzenu v Zubrnicích mezi Velkým Březnem a Úštěkem pod televizní věží Buková hora.

Kopcovitý a lesnatý region, chudý na zemědělství, neskýtal příliš obživy pro místní obyvatele. Ti se proto soustředili buď na pastevectví nebo řemeslnou výrobu. Centra obchodu, kde mohli své výrobky prodat, se tak staly Litoměřice, Ústí nad Labem, Děčín či Česká Lípa.

Tato města s převážně německým obyvatelstvem nabízela pravidelné trhy. Masivní rozvoj těchto měst nastal až s počátkem průmyslové revoluce v Rakousku-Uhersku ve druhé polovině 19. století s následnou destrukcí celého hospodářského ekosystému po odsunu sudetských Němců po roce 1945.

Na těchto základech pak vznikal československý těžký průmysl v 50. a 60. letech 20. století, který stál na příchodu nových obyvatel z východních částí tehdejšího Československa. Tedy obyvatel ze středních, východních Čech a Moravy se Slovenskem.

Protože komunistická vláda se soustředila na budování těžkého průmyslu, plánovači rozhodli z měst jako Ústí nad Labem, Teplice, Most, Chomutov či Děčín vybudovat velká města obklopena panelovými sídlišti. Do nich se stěhovali nejen nově příchozí obyvatelé z jiných částí Československa, ale také z obcí Podkrušnohoří určených k likvidaci kvůli těžbě hnědého uhlí.

Venkovské oblasti kopcovitého a lesnatého regionu Českého středohoří tak zůstaly původně nedotčené dodnes i s negativními vlivy. Najdeme tu stále původní budovy často postavených z vepřovic, které buď chátrají, nebo jsou využívány spíše jako rekreační objekty. Region je zanedbaný, opomíjený.

Velká města v Podkrušnohoří se potýkají s vlastními problémy a s velkou koncentrací obyvatel bez vazby na tento region. Proto bývalá okresní města jako Ústí nad Labem či Děčín nebo Litoměřice nemají zatím dostatečný zájem se věnovat této oblasti, pro kterou po staletí byly přirozenými centry.

Sudetští Němci z Českého středohoří byli odsunuti zejména do východní části Německa a stali se obyvateli Německé demokratické republiky (NDR). Přestože byli německé národnosti, do tohoto regionu jejich předci přicházeli už od 13. století v rámci tzv. východní německé kolonizace.

Mnozí sudetští Němci před rokem 1945 nikdy v Německu nebyli, nejezdili ani do Prahy a do jiných částí Čech. Byli spjati s regionem, který byl vždy chudý a každá hospodářská krize ho poznamenala.

Avšak díky rozvoji turistiky začali vznikat různé rozhledny, vyhlídky, hostince a rozlehlá stavení skýtala i ubytovací kapacity pro různé tuláky procházející opuštěnou a tajemnou krajinou.

O rozvoj turismu v rámci Rakouska-Uherska se postarali především šlechtici spjatí s Vídní. Centrem se staly Teplice a lázně v Šanově. Odtud je nádherný pohled nejen na hřebený Krušných hor, ale i majestátnou Milešovku, symbol Českého středohoří.

S Teplicemi i Českým Švýcarskem je spojen rakouský šlechtický rod italského původu Clary-Aldringen. Členové rodu zastávali řadu významných funkcí ve správě Českého království a celé habsburské monarchie. Vlastnili řadu statků v Českém království, jejich nejvýznamnějším sídlem byly Teplice.

Zasloužili se o rozvoj teplických lázní a později i turistiky v Českém Švýcarsku, které se nacházelo na jejich pozemcích. V roce 1945 byl majetek v Československu zkonfiskován a rodina odsunuta. Dnes žijí členové rodu převážně v Německu.

Díky tomuto významnému šlechtickému rodu s italskými kořeny napojeném na Vídeň, odlehlý region začal přitahovat šlechtu a významné osobnosti tehdejší Evropy.

Navíc z druhé strany hranice probíhal obdobný vývoj díky Drážďanům a Saskému Švýcarsku. Dva Švýcaři, Anton Graff a Adrian Zingg, studovali na Drážďanské akademii v 18. století.

Začali spolu podnikat výlety do okolí. Netrvalo dlouho a objevili oblast skalních měst a věží, stolových hor a hlubokých roklí, krajinu nádherného skalami vroubeného kaňonu řeky Labe, místa dalekých a omamných výhledů. Adrian se mohl umalovat. Sedávali na vyhlídkách a bylo jim krásně teskno – vypadalo to tu skoro navlas stejně, jako v jejich rodném pohoří Jura.

Začali tedy krajině kolem magické Pravčické brány říkat Saské Švýcarsko. Název se vžil a přežil dodnes doplněn pak ještě pojmem České Švýcarsko (poprvé v roce 1835), pro navazující skalní oblast v Čechách, a postupně propojen do logického územního celku – Českosaské Švýcarsko případně Sächsisch-Böhmische Schweiz – podle toho, ze které strany hranice na úchvatný celek hledíme.

Blízké České středohoří, na které navazují buď Labské pískovce či Lužické hory, bylo vždy turisticky opomíjeným regionem. Avšak vrcholky v okolí Teplic, Ústí nad Labem, Děčína či Litoměřic začaly lákat k výletům obyvatel z těchto měst. Vznikly tak různé rozhledny a vyhlídky, zatímco romantické husitské hrady se staly zříceninami posetými v kopcovitém terénu.

První, kdo se pustil do cílevědomého zpřístupňování divoké krajiny byli Kinští. Jejich zásluhou se kamenné schody a hřebenové pěšiny postupně dostaly ke třem dodnes mimořádně oblíbeným vyhlídkám v Jetřichovických skalách.

Vybudování cest samozřejmě následovalo vždy nedlouho po pojmenování vyhlídek. Kinským se tahle aktivita vysloveně zalíbila, ostatně zájem o vyhlídky je přesvědčoval, že taková činnost má smysl nejen pro jejich osobní kratochvíli. Brzy zpřístupnili i další okolní vrcholy spadající do jejich panství.

Thunové na to šli jinak. Hrabě Jan Josef Thun-Hohenstein, pod dojmem silných zážitků z Karlových Varů, velmi toužil mít na svém panství léčivý pramen a vybudovat lázně. V roce 1768 se dočkal, když jeho lesní objevil v Horním Žlebu pramen železité vody. Thunové byli spjati i se zámkem v Děčíně.

Budovali lesní stezky vedoucí třeba na Leopardí kámen nebo Pyramidu, na Hoře sv. Josefa, jinak též Papertském vrchu nad Přípěří nechali zbudovat vyhlídku. Později využili i lidí, kteří nemohli najít práci, a zaměstnali je na vybudování lesních promenádních cest, které spojily Pastýřskou stěnu, Červený vrch, Papert a Vrásník nad Prostředním Žlebem. Dolní Žleb rostl – nově tu stály hostince, penziony, hotely, soukromé vily, přistávaly tu parníky, léčil se tu František Palacký.

Je-li někdo, kdo se zasloužil o zpřístupnění největších českošvýcarských klenotů, pak je to rozhodně Edmund Clary-Aldringen. Je bytostně spjatý s krajinou skal a roklí kolem Hřenska.

Edmund musel už ve svých třinácti letech převzít po smrti otce celé panství, které tehdy zahrnovalo lázně Teplice, Krupku, Benešov nad Ploučnicí a Bynovec. Kromě sídelních Teplic, bylo Edmundovi nejbližší právě České Švýcarsko.

Celý region byl součástí Rakouska- Uherska, tudíž i inspirace probíhala zejména z Rakouska.

Tehdejší turista se od dnešního zase tolik nelišil. Snad jen v tom, že jeho orientace v krajině byla mnohem složitější. Systém turistických značek totiž ještě nebyl rozvinut. O  jeho rozvoj se postaraly především turistické spolky.

Za skutečný počátek organizované horské turistiky v Českém Švýcarsku můžeme považovat rok 1878. Tehdy totiž v Děčíně vznikl po vzoru podobných alpských sdružení Gebirgsverein für die Böhmische Schweiz, tedy Horský spolek pro České Švýcarsko, jeden z vůbec nejstarších horských spolků v českých zemích.

České turistické značení bylo tehdy v plenkách. Na aktivity horských spolků navázal Klub českých turistů založený v létě roku 1888 v Praze pod vedením cestovatele a politika Vojty Náprstka.

Do Českého středohoří se turismus přelil právě z Děčínska, kde také najdeme hlavní jádro kopcovité krajiny. Krajina Českého středohoří je rozdělena řekou Labe, která se stala hlavní dopravní tepnou a díky ní Rakousko-Uhersko bylo propojeno nejen s Německem a Severním mořem, ale také s Prahou a zbytkem Čech.

Právě řeka Labe a následně železnice z Prahy do Drážďan zcela proměnila tento region a například z Rynoltic u Liberce sem přenesl továrnu na mýdlo Johann Schicht. Umístil ji mezi vesnice Kramoly a Střekov a zásadně proměnil charakter této zemědelské části v meandru Labe. Z polí a ovocných sadů s meruňkami se stalo průmyslové městečko připojené v období druhé světové války k Ústí nad Labem.

Najednou z malého města Ústí nad Labem vklíněném mezi vrcholy Českého středohoří se stávalo průmyslové město. Akcelerátorem průmyslového rozvoje bylo i rozhodnutí o umístění velké chemické továrny západně od Ústí nad Labem a propojení Ústí a Teplic železnicí. Následně vznik přístavu říčních lodí na Labi v oblasti Vaňova či Krásného Března.

Z okolních vesnic Českého středohoří se začali stahovat obyvatelé do průmyslových měst, vznikaly dělnické kolonie. Tehdy mladí odcházeli z venkova do města…

Jakmile se zhroutila železná opona, došlo ke znovusjednocení Německa a možnosti cestování do Československa a později Česka bez komplikací, začali toho využívat potomci odsunutých sudetských Němců.

Mnoho z nich bylo po roce 1945 z Českého středohoří odsunuto zejména do východního Německa, z kterého vznikla NDR. Tito potomci pak tvořili velkou část turistů do Československa i v době socialismu, kdy nemohli nikam jinam cestovat. Oblíbili si zejména Máchův kraj kolem Doks a České Lípy, údolí Labe v okolí Brné, Vaňova a Děčína.

Vzhledem k tomu, že byli zvyklí na kopcovitý terén a v NDR žili převážně v rovinaté krajině dnešního Saska-Anhaltska, které bylo vždy řídce osídlené, často se citově těžko vyrovnávali s novým životem v zemi, ke které neměli vztah.

Šlo zejména o tehdejší děti rodičů, kteří byli odsunuti a ve svých dětských vzpomínkách to cítili jako křivdu. Navíc, když nostalgicky jezdívali do obcí se dívat na své původní domy a stavení, kdy často viděli jejich chátrání či nové obyvatele v nich.

Největším bolehlavem tohoto regionu se stali noví obyvatelé, kteří sem přicházeli v 50., 60., a 70. letech 20. století bez jakékoliv vazby na České středohoří. Navíc mířili spíše do velkých měst a na nově budovaná panelová sídliště.

Jen část z nových obyvatel začala provozovat turistiku, objevovat okolní krajinu a přírodu. Využívat turistickou infrastrukturu vybudovanou z období sudetských Němců a tyto návyky předávat svým dětem, které se v tomto kraji již narodily.

Ke zlomu nastává po roce 1990, kdy vnoučata příchozích obyvatel zejména v 50. a 60. letech do regionu se rozhodla odejít na školy do Prahy a dále do světa - a už se nevrátili.

Jejich místo začali obsazovat další obyvatelé z jiných částí bývalého Československa, avšak do velkých měst potýkajících se s potížemi po krachu průmyslu. Vznikla spíše městská mládež bez zájmu o své okolí a přírodu.

Labské údolí od Lovosic, které zhruba v těchto místech začíná Bránou Čech (Porta Bohemica) až k Děčínu je přitom až příliš podobné údolí Wachau v Dolním Rakousku. A to včetně kopcovitého terénu Českého středohoří od Litoměřic po Děčín. V Dolním Rakousku se podobné krajině říká Waldviertel.

Rakouské Wachau těží nejen z relativní blízkosti Vídně - analogicky labské údolí je v blízkosti Prahy, ale také dálnice A1. V Českém středohoří je to zase dálnice D8. Přitom tato dálnice je hlavní spojnicí Berlína, Drážďan, Prahy a Brna.

Rakousko má Dunaj, Česko má Labe. A zatímco Wachau má víno a meruňky, údolí Labe má také víno a mělo rovněž početné sady meruněk, zvláště kolem Litoměřic směrem na Kamýk, Velké Žernoseky, Libochovany, Církvice, Sebuzín a Brnou, která už je součástí Ústí nad Labem.

Potomci sudetských Němců přestali do Českého středohoří jezdit. Pravnoučata už pochopitelně neměla k regionu vztah svých prarodičů a rodičů, navíc se jim změnou politické situace v Evropě otevřel celý svět.

Právě Rakousko před třiceti lety zintenzivnilo propagaci i regionů mimo Alpy. Výsledkem bylo zapsání údolí Wachau v roce 2000 na seznam UNESCO.

Údolí se táhne v délce 40 km na západ od Vídně, největším městem je Kremže. Je tvořeno krystalinikem a jižním okraji České vysočiny. Údolí je chráněno před studenými větry, příznivé podnebí umožňuje pěstování révy vinné a meruněk, které mají chráněné označení původu.

Podobně by na seznam UNESCO mohl být zapsán i kaňon Labe mezi Děčínem a Hřenskem, neboť je to nejmohutnější pískovcový kaňon v Evropě.

Poznámka autora: Jsem rodákem z Ústí nad Labem a v textu jsou zaznamenány vlastní vzpomínky na 80. a 90. léta 20. století v severních Čechách. Dále osobní kontakty s východními Němci v 80. a 90. letech a rodáky z vysídlených oblastí Českého středohoří či jejich žijícími potomky v současném Německu.

Osobně jsem navštívil a zmapoval údolí Mosely a Rýna, a také Dunaje v údolí Wachau v letech 2001 - 2024.

Další zdroje:

https://www.casopis.ochranaprirody.cz/z-nasi-prirody/ceske-stredohori/

https://www.kudyznudy.cz/aktivity/tajuplny-hrad-strekov

https://www.lobkowicz.cz/hrad-strekov/historie-hradu-strekov

https://www.turisticky-magazin.cz/special/historie-turistiky.php

https://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist0/hist1/

https://www.valka.cz/14777-Odsun-sudetskych-Nemcu-po-druhe-svetove-valce-ekonomicke-a-politicke-souvislosti

https://fotrnatripu.tv/novinky/auto/ndr-ddr-vychodni-nemecko-prvni-nemecky-stat-delniku-a-rolniku-byl-turistickym-cilem-nasich-obcanu

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vys%C3%ADdlen%C3%AD_N%C4%9Bmc%C5%AF_z_%C4%8Ceskoslovenska

https://www.muzeumusti.cz/vystavy/nasi-nemci/

https://www.collegiumbohemicum.cz/aktualne/otevirame-vystavu-nasi-nemci-63/

Facebookové skupiny: Sudety - české pohraničí, Sudety na pohlednicích, aneb historie našeho pohraničí, Sudety - Sudetenland