Ústí má nejvíce kontrastů z českých měst. A blízko k trendu západní Evropy

Hlavní města měla vždy výjimečné postavení. Pokud chceme vyjádřit stav, že v nich žijí lidé mnoha národností, mluvíme o nich jako o kosmopolitních metropolích. A to v pozitivním slova smyslu.

Určitě se to týká Prahy a Pražanů. Ti ovšem kosmopolitní život v českém hlavním městě vidí spíše pozitivně, přestože i Praha trpí lokalitami, které se potýkají s kriminalitou. Ale díky své velikosti a poměrně rovnoměrné rozprostřené sociální skladbě obyvatel tu nenajdeme vyloženě čtvrti, kam se bojíte vstoupit.

Tohle neplatí třeba o Ústí nad Labem, o kterém v reportáži napsal německý deník Bild. Pokusím se jako rodák z Ústí vysvětlit, v čem je to město oproti jiným městům v Česku jiné a naopak podobné městům v západní Evropě.

Ústí nad Labem bylo vždy jiné než ostatní česká města. Především nebylo předurčeno být velkým městem a významným centrem.

Plzeň, České Budějovice, Olomouc, Brno, Praha, Hradec Králové, Ostrava a Litoměřice. To jsou města, kde sídlí biskupství. To je historicky první základní kostra územního členění českých zemí. Tato města koncentrovala vzdělanost, kulturu a později i průmyslový rozvoj. Kromě Litoměřic.

Na severu Čech církev předurčila, že hlavním centrem budou Litoměřice. Šlo o výhodnou polohu před nehostinnou oblastí Českého středohoří. O umístění rozhodl papež Alexandr VII. 3. července 1655. Od té doby biskup sídlí v Litoměřicích. Před jejím založením spravovala toto území litoměřická kapitula.

Litoměřická diecéze se rozkládá na území severních Čech u hranice s Německem při jihovýchodní hranici Saska a Polskem při jihozápadní hranici s Dolnoslezským vojvodstvím. Z hlediska státní správy Česka a jejího současného krajského členění spadá celkem do pěti krajů. Největší část území litoměřické diecéze tvoří Ústecký a Liberecký kraj. Do Středočeského kraje zasahuje částečně, do Karlovarského a Královéhradeckého pouze okrajově.

Litoměřice původně patřily pod pražskou diecézi. Město bylo spjato s Prahou (napříkald Roudnice nad Labem dosud spadá pod pražskou diecézi) a město na Vltavě koncentrovalo veškerou kulturní a církevní moc.

Blízkost Litoměřic k Praze je z jednoho pohledu výhodná, ze druhého naopak velmi nevýhodná.

Jak to tedy tenkrát bylo?

Prostřednictvím litoměřického kněze Havla Cahery, Lutherova žáka, se podařilo získat pro protestantismus také město Litoměřice. Třicetiletá válka přinesla reakci. Vítězným tažením císaře v Čechách byla revoluční šlechta svržena, města ztratila svá privilegia a obyvatelé emigrovali nebo se opět stali katolíky. Pro lepší správu rozsáhlé pražské arcidiecéze rozdělil tehdejší biskup hrabě Arnošt Vojtěch z Harrachu, Valdštejnův synovec, její území a dal podnět k vytvoření diecéze královéhradecké a litoměřické.

Prvním biskupem v Litoměřicích byl roce 1655 jmenován tehdejší probošt litoměřické kolegiátní kapituly Maxmilián Rudolf Schleinitz (1655–1675). Postavil katedrálu, která nahradila malý kolegiátní kostel, zorganizoval diecézi a vynaložil celé své jmění na zvelebení svého sídla. Jeho nástupce, Jaroslav Ignác Šternberk (1676–1709), dokončil katedrálu a postavil biskupskou kurii (1694–1701). Další biskup Ferdinand Kindermann ze Schulsteinu (1790–1801), si před svým jmenováním na biskupský stolec získal zaslouženou slávu jako reformátor a organizátor celého vzdělávacího systému v Čechách. Jako biskup pokračoval v řízení školství ve své diecézi. Vybudoval katedrální farní školu a postavil ústav pro vzdělávání dívek v Litoměřicích. Osmý biskup Václav Leopold Chlumčanský z Přestavlk a Chlumčan (1802–1815), pro svou charitativní činnost známý jako „otec chudých“, vybudoval v roce 1805 církevní seminář.

Z toho je patrné, že kulturní, církevní a vzdělávací rozvoj vznikal v Litoměřicích a hybatelem dění byl biskup.

Když ve druhé polovině 19. století v českých zemích probíhá průmyslová revoluce, Vídeň rozhodla o vybudování železnice z Prahy do Podmokel (dnes součást Děčína) a napojení železniční trati do Drážďan.

Když se podíváme na historii budování železničních tratí, první tratě vznikaly z Vídně na Břeclav, Brno, Přerov, Olomouc a do Bohumína přes Lipník nad Bečvou. Pak byla zprovozněna trať Olomouc - Praha a Brno - Česká Třebová. Byly to státní dráhy.

Díky vzniku trati Praha - Podmokly (Děčín) vznikla soukromá železniční trať v Podkrušnohoří v úseku Ústí nad Labem - Teplice a později až do Mostu a Chomutova. Její účel byl vozit uhlí z dolů do přístavu v Ústí nad Labem.

Na základě vzniku železniční křižovatky v Ústí nad Labem v roce 1858 a ve Vídni o dva roky dříve rozhodli o založení Rakouského spolku pro chemickou a hutní výrobu. Spolek byl významným chemickým podnikem v Rakousko-Uhersku, který se zaměřoval na výrobu chemikálií a hutních výrobků.

V té době provinčního městečka na úpatí Krušných hor byla zahájena výroba chemických produktů. Založení „Spolku“ se ukázalo jako významné pro pozdější budování struktury českého chemického průmyslu a pro rozvoj samotného města Ústí nad Labem. Spolek pro chemickou a hutní výrobu zahájil svou dráhu jako podnik s velkým akciovým kapitálem a s velkými aspiracemi.

A tady Litoměřice ztrácí budoucnost velkého města po vzoru Hradce Králové, Plzně, Olomouce, Českých Budějovic.

Proměny měst v západní Evropě jsou komplexním procesem, který je ovlivněn řadou faktorů, včetně průmyslové revoluce, urbanizace, ekonomického růstu a sociálních změn. Od středověku až po moderní dobu se města vyvíjela směrem k větším rozměrům, hustšímu osídlení a stále více specializovaným funkcím.

Zatímco ve středověku města byla hospodářskými, kulturními a politickými centry, rostla jejich důležitost a význam měšťanstva, v 18. a 19. století průmysl se stěhoval do měst, což vedlo k rapidnímu růstu městské populace a k urbanizaci.

Ve 20. století ve městě vznikaly nové průmyslové zóny, vznikaly nové služby a doprava. Současně se měnila struktura měst, vznikala moderní infrastruktura a město se stávalo více diferencovaným.

A v současnosti města se stala centrem ekonomické, kulturní a sociální činnosti, jsou ovlivněna globalizací a technologickým rozvojem. Města řeší otázky udržitelného rozvoje, klimatu, sociálního vyloučení a dopravních problémů.

Ústí nad Labem se stalo v 19. století hlavním průmyslovým centrem severozápadních Čech, kam kromě dělníků mířili i obchodníci z Prahy, a postavili si v Ústí honosné vily. Ústí nad Labem bylo jedním z průmyslových center Rakouska-Uherska.

A rostl i počet obyvatel. Zatímco v roce 1869 mělo Ústí skoro 11 tisíc obyvatel, v roce 1930 už to bylo 44 tisíc obyvatel. Město na takový nárůst obyvatel nebylo stavěné, původní město bylo jen v sevřeném údolí mezi řekou Labe, Větruší, Mariánskou skálou a Skřivánkem. V podstatě mezi ulicemi Malá Hradební a Velká Hradební. Chemička byla v polích za městem, naproti ní vzniklo seřaďovací vlakové nádraží a Labe sloužilo jako přístav a nikoliv jako promenáda. Do údolí se ještě vměstnalo těleso železnice. Přes Labe neexistoval most, neboť tam byla samostatná obec Střekov.

Ústí nad Labem bez kulturní historie a staveb se potýkalo s bytovou krizí. Povoláni byli architekti z Německa. Radnice se v německojazyčném městě ohlížela především po Drážďanech.

Rozvoj města probíhal zejména v letech 1900 až 1930, kdy byla snaha Ústí přizpůsobit velkým městům a proto došlo k urbanistickým plánům po vzoru velkých německých měst. Okolí kolem chemičky, tedy u čtvrti Předlice, bylo předurčeno jako průmyslová zóna. Naopak obytnou zónou bez průmyslu se stala Klíše. První domy vznikaly i směrem na Skřivánek.

Podél Labe na Střekově, v Krásném Březně, Neštěmicích vznikaly průmyslové zóny, a to už na přelomu 19. a 20. století. Kolem nich vznikaly dělnické kolonie.

Jedna z nich vznikla i mezi areálem chemičky a centrem města. Protože šlo převážně o německojazyčné město, čeští dělníci z vnitrozemí, kteří přišli do Ústí nad Labem za prací, se scházeli mezi sebou a založili Českou besedu. Tato část města byla zbourána, nachází se mezi ulicemi Revoluční a Panská.

Česká menšina neměla vliv na rozvoj Ústí nad Labem. Bylo to vlastně německé (sudetské) město, které vzhlíželo k městům typu Drážďany.

Bombardování Ústí nad Labem na jaře 1945 vymazalo drtivou většinu staveb městského charakteru podle německého vzoru, následný odsun německého (sudetského) obyvatelstva zpečetil osud města.

Nová koncepce rozvoje Ústí nad Labem vzniká v 50. a 60. letech 20. století. Cílem bylo vytvořit krajské město tehdejšího Severočeského kraje, které bude významnější než Liberec. Jako vzor posloužila i nově budovaná města v Sovětském svazu, což bylo realizováno zejména v 80. letech 20. století.

Pokud po roce 1945 došlo k odsunu obyvatel a už v roce 1950 Ústí nad Labem i po sloučení okolních obcí mělo 57 tisíc obyvatel, je zřejmé, že do města přicházeli lidé ze všech koutů tehdejšího Československa.

S nadsázkou lze konstatovat, že Ústí nad Labem je město imigrace. V roce 1991 už mělo Ústí nad Labem přes 100 tisíc obyvatel.

Na podobném principu fungovala po válce i města v tehdejším Západním Německu. Do tamních metropolí vzniklých v éře průmyslové revoluce přicházeli nejen Němci z Československa a Polska, ale také Jugoslávci, Italové, Řekové či Turci.

V druhé polovině 20. století proběhla v západní Evropě řada významných společenských procesů. Měnila se její politická a hospodářská situace, což mělo svůj vliv i na demografii.

V době hospodářské konjunktury padesátých a šedesátých let přijížděli do západní Evropy hlavně muži najímaní na krátkodobé manuální práce, k nimž nebylo třeba kvalifikace. V německy mluvících zemích se pro ně vžilo označení gastarbeiter.

Bydleli na ubytovnách a velkou část výdělku posílali rodinám do své původní vlasti, kam se hodlali po skončení pracovních kontraktů vrátit. Jejich národní příslušnost odpovídala vazbám doznívající koloniální soustavy. Do Británie přijížděli lidé z Pákistánu, Indie, Bangladéše a z některých arabských zemí. Ve Francii bylo možné potkat Alžířany, Maročany a Tunisany. Přistěhovalectví z Alžírska dosáhlo masových rozměrů. Díky teritoriálnímu propojení Francie a Alžírska měli totiž Alžířané francouzské občanství a mohli volně cestovat.

Spolková republika Německo řešila svou potřebu pracovních sil mezistátní smlouvou o náboru dělníků v Turecku a v Jugoslávii.

Československo to řešilo v rámci jednotného trhu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou a následně mezi Československem a Vietnamem.

Vztahy mezi Československem a Vietnamem, zejména po roce 1945, byly značně ovlivněny ideologií komunismu a hospodářskou spoluprací v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Československo pomáhalo Vietnamu s výcvikem kádrů a výstavbou průmyslu. V 50. a 60. letech také do Československa přicházelo mnoho Vietnamců, kteří zde studovali nebo pracovali.

Když se vrátíme do Ústí nad Labem, už zde vznikaly vyloučené lokality od 50. let 20. století. Zatímco okolo původního centra vznikala nová panelová sídliště, původní zanedbané čtvrti jako Předlice byly vyčleněny zejména pro romské obyvatelstvo.

I v socialistickém Československu docházelo k vyloučeným lokalitám.

V roce 1965 byl usnesením ÚV KSČ a vlády Československa zřízen Vládní výbor pro cikánské obyvatelstvo, jehož hlavním úkolem byla tzv. politika odsunu a rozptylu. To znamenalo zapojit do pracovního procesu všechno Romy, zničit jejich osady a  populaci rovnoměrně rozptýlit po celém Československu, přičemž byl kladen důraz na to, aby jejich koncentrace nikde nepřesáhla pět procent.

Tradiční romské velkorodiny tak byly naprosto rozvráceny a romští jedinci si často ani nemohli vybrat, do které části Československa jít – byli bez konzultací přemístěni.

V roce 1970 byla politika odsunu a rozptylu odvolána na území ČSR, na území SSR se tak stalo o dva roky později. Usnesením vlády byla přijata koncepce společensko-kulturní integrace. Přes vstřícný název této koncepce Romové začali být de facto segregováni.

Romové začali být odsouváni do ghett na okrajích měst. Příkladem je sídliště Chanov u Mostu. V případě Ústí nad Labem to byly právě Předlice. Podobný přístup přetrvával i v 80. letech.

Po Listopadu 1989 přichází období výstavby rodinných domů v okolí velkých měst. Po Praze se zpožděním to přichází i do okolí Ústí nad Labem, kde dvě tři desetiletí probíhá zástavba volných ploch mezi Ústím nad Labem a Teplicemi.

Vlastní Ústí nad Labem se vylidňuje, jsou volné byty v panelových domech, jejich hodnota je natolik atraktivní, že je kupují investoři. Ti je následně pronajímají.

Když Česko v roce 2004 vstoupilo do Evropské unie, severozápadní Čechy zastihl pád průmyslu. Avšak díky blízkosti Německa vznikl nový fenomén ekonomiky…

Fenomén kriminality není jen v Ústí nad Labem. Jenže vzhledem k rozloze a složení obyvatel je více vidět, zvláště, pokud je častým medializovaným tématem.

Ústí nad Labem je de facto českou laboratoří toho, jak vypadají mnohá města ve Francii a v západním Německu.

V těchto zemích, a to samé platí i pro Ústí nad Labem, se tyto osoby ubytovaly dle svých majetkových možností. Často v panelových domech pro sociálně slabé skupiny apod. Postupně vznikla celá sídliště okolo francouzských i německých měst se silným podílem obyvatelstva s imigrantskými kořeny.

„Původně se hledalo jen levné řešení bytové situace. Později volili imigranti svá bydliště podle etnického a – což je důležité – podle jazykového klíče. Na rozdíl od USA neměla Francie se svým principem rovného republikánství zkušenost s multietnickou společností, která se mimo jiné projevuje i etnicky definovanými městskými čtvrtěmi,“ napsal v roce 2008 Katolický týdeník a pokračoval:

„Tak vznikaly uzavřené komunity s dvakrát vyšší mírou nezaměstnanosti. Oproti zbytku Francie zde dvakrát více žáků nedokončí školu, je zde dvakrát vyšší delikvence a o polovinu méně lékařských zařízení. Nepříznivé vyhlídky na sociální uplatnění dalších generací vedou k beznaději a agresi.“

Počátky imigrace obyvatel ze Slovenska po rozdělení Československa je zaznamenán v roce 2003. Tehdy exodus začal podle listu Pravda už v červnu 2002 a od té doby se do Česka přestěhovalo možná až 20 tisíc slovenských Romů, psal deník v roce 2003.

Podobná vlna byla popsána v roce 2020 například deníkem MF Dnes. „Na sever Čech přichází stále více Romů ze Slovenska. Za stěhováním jsou hlavně výrazně vyšší sociální dávky a pro muže dostupná práce načerno. Jejich způsob života a návyky však dělají obcím a školám velké potíže. Romové podle svědectví severočeských záchranářů a lidí z  radnic přicházejí hlavně z východního Slovenska, z oblasti kolem Košic anebo přímo ze sídliště Lunik IX. To je výrazně horší, chudší a odpadky zaneřáděná obdoba mosteckého Chanova, tedy lokality s velkou hustotou sociálně slabých Romů.“