Článek
Ani vlastní obyvatelé krajského města mnohdy netuší, jaké skvosty a pamětihodnosti se ve městě nachází. Pokud se turista rozhodne tato netušená místa objevovat a něco si i přečte o historii, zjistí, že Ústí nad Labem je město s pohnutou historií.
V roce 2019 město oslavilo 770 let existence. A má mnoho slavných rodáků. Kdyby město neprošlo několika zásadními historickými obraty, mohlo se vyvíjet jinak a vypadalo by jinak, než ho známe v současnosti.
Přemysl Oráč, Stadice, Aussig
Ústí, německy Aussig, bylo povýšeno na město Přemyslem Otakarem II. A má českou, neboli Přemyslovskou historii, neboť v blízkosti Ústí se nachází Stadice, odkud podle českého kronikáře Kosmase měl pocházet Přemysl Oráč.
Protože Ústí nad Labem se nacházelo v blízkosti německých zemí a Saska, bylo ovlivněno germánským vlivem. Během husitských válek bylo město obsazené míšeňským markrabětem obléháno husity a boje vyvrcholily v létě 1426 bitvou v místech, kterému se od té doby říká Na Běhání.
Od druhé poloviny 16. století dochází v Ústí především v důsledku imigrace obyvatelstva ke značnému posílení německého živlu, který postupně převládl.
Tím bylo Ústí nad Labem, dříve pod názvem Aussig, ovlivněno. Ať už architekturou či později průmyslem.
Město původně bylo malé a rozkládalo se v údolí v místech současného centra. Z jedné strany řeka (Labe), z druhé skála (Mariánská), ze třetí kopec (Větruše), ze čtvrté vrch (Střižovický) a hřebeny (dnešní Severní Terasa).
V roce 1869 mělo město 10 933 obyvatel.
Vznik průmyslového města
Aby se město rozšířilo, proběhlo ve 40. letech 19. století bourání středověkých městských hradeb. Jejich umístění vyčteme z názvu současných ulic Velká Hradební a Malá Hradební. Na původních hradbách dnes je železniční těleso v úseku od západního nádraží po hlavní nádraží.
Po mnoho desetiletích stagnace vznikly nové domy v části dnes nazývané Skřivánek.
Město díky řece a výstavbě železnice Praha - Podmokly (dnešní Děčín) - Drážďany a druhé větvi Ústí nad Labem - Teplice - Chomutov se stalo důležitým dopravním uzlem. Proto vznikly i dva říční přístavy, kam se vozilo uhlí. V okolí Ústí vznikaly další a další uhelné doly.
S industrializací vznikly například dva pivovary - v Krásném Březně a Velkém Březně. Do Ústí, konkrétně na Střekov (který byl připojen k Ústí až ve 30. letech 20. století) přišel Johann Schicht, aby založil mýdlárnu, která se později přeměnila na velkou továrnu.
Jak Ústí rostlo a byly postupně připojeny další a další osady, které byly zastavovány kromě průmyslových areálů i bytovými domy, město na Labi se po Praze, Plzni, Českých Budějovicích a Liberci stalo pátým největším městem v Čechách v tehdejší monarchii Rakousko-Uhersko.
V kombinaci s německy mluvícím obyvatelstvem a industrializací Podkrušnohorské hnědouhelné pánve se z Ústí stávalo čistě průmyslové město, kterému se vše přizpůsobovalo.
Sudetské město s pohnutou historií
Tím do města přicházeli i lidé odjinud, kteří získávali dělnickou práci v místních továrnách - ať už chemických, sklárnách, v přístavu, v textilkách, v okolních uhelných dolech.
Jak už bylo na začátku řečeno, na počátku 19. století mělo Ústí jen zhruba 2 000 obyvatel, kteří bydleli na poměrně malé ploše.
Současné Ústí je složeno ze samostatných vesnic, které byly postupně zastavovány a propojeny do jednoho celku nebo čistě vystavěná panelová sídliště na zelené louce na okolních kopcích nad centrem města.
Charakter a ráz města utvořila i dvě temná historická období. Konkrétně hospodářská krize ve 20. letech 20. století, kdy průmyslový charakter okolí Ústí nad Labem byl v té době hendikepem.
Následně ve 30. letech 20. století propukly naplno národnostní vášně, což lze charakterizovat oficiální historkou při vzniku dnešní automobilky Škoda Auto.
„Václavu Klementovi se rozbilo nové kolo Germania, na reklamační dopis psaný česky přišla reakce ústeckého zastupitele německého výrobce Seidel & Naumann s poznámkou, ať pisatel, pokud něco chce, použije příště srozumitelný jazyk. Nespokojen s odpovědí se Klement rozhodl založit vlastní firmu, kterou otevřel společně s Václavem Laurinem v Mladé Boleslavi.“
V rámci českého protekcionismu pražské vlády v samostatném Českosloslovensku byly Sudety (kam Ústí nad Labem patří) opomíjeny a státní zakázky získávaly především firmy s českými majiteli než s německy mluvícími. Vznikala uzavřenost a pohraničí bylo ekonomicky opomíjeno.
Toho využil Konrad Henlein z Liberce, který profitoval ze Sudetoněmecké strany a v květnu 1935 získal v Ústí nad Labem v parlamentních volbách 58 procent.
Po uzavření Mnichovské dohody bylo město jako součást Sudet 9. října 1938 připojeno k Německé říši. Ve dnech 17. a 19. dubna 1945 byla pětina městského centra Ústí nad Labem nálety spojeneckými silami takřka srovnána se zemí, což si vyžádalo více než 500 lidských životů.
Odsun obyvatel a nově příchozí
Po roce 1945 nastal na základě Benešových dekretů odsun německy mluvícího obyvatelstva, což v případě Ústí nad Labem znamenal přesun obyvatelstva. Původní byli odsunuti a místo nich přicházeli lidé z jiných částí Československa v rámci osidlování pohraničí. Vzhledem k charakteru města a regionu opět přicházeli lidé pro dělnické profese.
Základ průmyslu, který utvořil i architektonický charakter města, byl předem daný. V období budování socialismu se navíc nehledělo na životní prostředí a nastala další vlna masivní industrializace.
Zjizvená tvář centra města buď nebyla vůbec opravována, nebo naopak bílá místa a velké plochy byly zastaveny socialistickou architekturou. Tam, kde zůstala původní zástavba, byly naplánovány rozsáhlé demolice.
Ústí nad Labem díky tomu, že bylo určeno jako krajské město Severočeského kraje, mělo procházet kompletní přestavbou s minimem historických domů. Kvůli tomu, že centrum města se nachází v údolí, zůstává v něm mlha a v letech absolutní ignorace životního prostředí bylo prakticky neobyvatelné. Zbytky domů byly obývány sociálně slabým obyvatelstvem přicházející například z východního Slovenska, tak jako Předlice, které v kombinaci s průmyslovými areály už tehdy se staly ghettem.
Naopak moderní nová panelová sídliště vznikala například nad městem, na loukách a polích. To je například současná Severní Terasa.
Centrum Ústí prakticky nefungovalo. Bylo spíše křižovatkou autobusů, kudy lidé jen projížděli z továren na sídliště.
Postupně se město začalo proměňovat až po roce 2000, kdy do té doby v porevolučním chaosu hledalo svoji tvář. Centrum Ústí od té doby svým způsobem funguje, nedochází již k demolicím, ale moderní tvář stále hledá. Proluky po demolicích nebyly vždy adekvátně zastaveny hodnotnými stavbami a co se týče architektury, ani ve 21. století se nepodařilo pro Ústí nad Labem najít hodnotné stavby.
Socialistická mozaika, největší ocelová konstrukce kina
Přesto turisté mohou obdivovat mnohé pamětihodnosti a zajímavosti.
Za povšimnutí stojí největší mozaika v bývalém Československu, kterou najdeme na budově ústeckého magistrátu. Mozaika charakterizuje dělnickou třídu a byla v rámci nové výstavby realizována v 80. letech 20. století.
Další zajímavou stavbou je ocelová konstrukce zastřešení amfiteátru letního kina, které je v areálu umístěném prakticky v centru města a tvoří tak rozsáhlou zelenou plochu. Ocelová střecha je velká jak polovina fotbalového hřiště, pojme až 3 500 návštěvníků a ve výhledu jim nebude vadit ani jeden sloup. Jedná se o největší zastřešenou plochu amfiteátru v Česku.
Masarykovo zdymadlo na Labi pod skálou, na které se tyčí středověký Hrad Střekov, patří mezi technické památky. Byla postavena ve 20. a 30. letech 20. století a byla největším vodním dílem v prvorepublikovém Československu.
Ústecký mecenáš a obchodník Heinrich Lumpe založil na místě dnešní zoologické zahrady ptačí rezervaci, která byla první ve střední Evropě.
Kdo si chce projít místa, kde se vyráběly známé výrobky jako mýdlo s jelenem či Stará myslivecká, určitě si zajde k průmyslovým areálům na Střekově a v Krásném Březně.
Stále fungující areál pivovaru Březňák zase najdeme ve Velkém Březně, tak jako zámek, který je spjat s hrabětem Karlem Chotkem. Na konci 19. století zde pobývala Žofie Chotková, která byla spolu se svým manželem Františkem Ferdinandem d´Este zastřelena v roce 1914 při sarajevském atentátu.
Honosné vily průmyslníků
Přestože Ústí nad Labem bylo městem dělníků, v centru vznikaly i honosné vily místních průmyslníků. Ty najdeme na dnešní ulici Winstona Churchilla či Na Schodech.
Tak třeba vila Carla Friedricha Wolfruma, který ve své době byl textilním magnátem, je dnes sídlo regionálního studia Českého rozhlasu.
To zase majitel největšího zasilatelského obchodu s textilem v tehdejším Rakousku-Uhersku Anton Hübl nechal postavit vilu pro svou manželku Bertu.
O pár metrů dál stojí pod letním kinem Hellerova vila, postavena pro dceru obchodníka s realitami Franze Hellera.
Další vila je spjatá s Franzem Petschkou, který patřil do další bohaté ústecké rodiny.
Sousední vila zase patřila Ignazi Petschkovi, který byl označován za nejbohatšího podnikatele v prvorepublikovém Československu díky velkoobchodu s uhlím.
Hned vedle je vila Hanse Weinmanna, který rovněž obchodoval s uhlím.
Protože řada těchto vil v současnosti patří městu Ústí nad Labem, lze se do nich podívat v rámci specializovaných prohlídek, například ve Dnech evropského dědictví. Obvykle probíhají druhý a třetí víkend v září.
To na zámeček Větruše, který byl opraven a dostavěn o hotelovou část, se lze třeba lanovkou z obchodního centra Forum podívat kdykoliv během roku.
Zámeček s restuarací tvoří dominantu nad soutokem Labe a Bíliny, tak jako středověký Hrad Střekov, který majestátně ční na skále nad řekou Labe a je dominantou při vjezdu do Ústí nad Labem od Prahy. Je nedílnou součástí labského údolí, které až k Lovosicím je nazýváno též jako Brána Čech (Porta Bohemica).
Vlastní text + využití informací Muzea města a historie z webu města Ústí nad Labem. Autor je rodák z Ústí nad Labem.
