Odsunutí Němci z Pruského Slezska nedráždí Poláky jako ti z českých Sudet

Po znovusjednocení Německa v říjnu 1990 byla hranice s Polskem definitivně potvrzena v roce 1991, a to smlouvou o vzájemném sousedství a spolupráci. Tato smlouva byla nutná pro právní vymezení východní hranice sjednoceného Německa a navázala na jednání o konečném uspořádání vztahů k Německu.

Naopak česko-německá deklarace byla podepsána v roce 1997. Cílem deklarace bylo zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi a zmírnit napětí mající příčiny ještě ve druhé světové válce. Podle názoru některých politiků a historiků se podepsáním deklarace Česko vzdalo veškerých nároků na reparace z Německa za škody způsobené německou okupací během druhé světové války.

To Polsko toto téma stále otevírá. Pověřenec německé vlády pro vztahy s Polskem Knut Abraham zopakoval, že Německo považuje otázku reparací za uzavřenou. Berlín dlouhodobě tvrdí, že ji definitivně vyjasnily smlouvy týkající se znovusjednocení Německa v roce 1990.

Popsat vztahy mezi současným Polskem a Německem, a dále mezi Českem a Německem, je poměrně složité. Současné Polsko od roku 1945 leží na jiném území, než do tohoto roku. Pro lepší představu: z východu se více posunulo na západ, k linii určené řekou Lužická Nisa - Odra.

Pokud si prohlédneme mapu Evropy do roku 1945, území dnešního Česka bylo z jihu, západu i severu vklíněno do německého jazykového prostoru. Zatímco na jihu to byly německy mluvící obyvatelé Habsburské monarchie (základ dnešního Rakouska), na západě to byli obyvatelé Bavorského království, na severozápadě obyvatelé Saského království a na severu obyvatelé Pruského království. Konkrétně tamní Němci obývali Pruské Slezsko.

Pruské Slezsko zaniklo v roce 1947. Ve stejném období po roce 1945 probíhal odsun německých obyvatel z této oblasti, tak jako odsun sudetských Němců po roce 1945 z Československa.

Bývalý ministr financí Miroslav Kalousek si na konci října 2025 vzpomněl na výročí spjaté s posledním vlakem odsunu sudetských Němců. Bylo to 29. října 1946.

„Vyhnali jsme ze země více než dva miliony lidí, kteří tu měli po generace svůj domov. Kolektivní vinou jsme zatížili i batolata a antifašisty. Připravili jsme se o pracovní a intelektuální potenciál, který nebylo kde nahradit,“ prohlásil na síti X.

„Zničili jsme si tak kvetoucí pohraničí, které se z toho dodnes nevzpamatovalo. Ale dodnes si odmítáme naplno přiznat, že to byla zločinná, sebedestrukční pitomost,“ doplnil Kalousek, jehož příspěvek měl velký ohlas.

Odsun Němců byl schválený na Postupimské konferenci. V rámci Československa podle Miroslava Kalouska vedl k úbytku obyvatelstva a zničení prosperujícího pohraničí, což je dodnes předmětem diskuzí a přehodnocování.

Pro kontext: V letech 1945–1948 bylo ze střední a východní Evropy přemístěno přibližně 13 239 000 Němců. Celkem bylo ve střední a východní Evropě vyhnáno 31 miliónu lidí různých národů. Rovněž Češi, potomci exulantů z doby pobělohorské, byli ze svých osad na území bývalého Pruského Slezska vyhnáni Poláky a k jejich repatriaci do vlasti došlo jen částečně.

Tyto události byly přímým důsledkem druhé světové války ve středovýchodní a jihovýchodní Evropě a s tím souvisejících územních ztrát Německé říše v nových hranicích, které určila jednání vítězných mocností USA, Sovětského svazu a Velké Británie na Postupimské konferenci v roce 1945.

Klíčovou roli v případě odsunu sudetských Němců sehrál i prezident Edvard Beneš. Po svém návratu z exilu v květnu 1945 veřejně prohlásil, že „německou otázku musíme v republice vylikvidovat“ a podepsal dekret číslo 33/1945, který odebral Němcům občanství a umožnil tak jejich organizovaný odsun. Odsun byl ještě schválen na Postupimské konferenci.

Poválečný odsun Němců z území, která byla přiznána Polsku, zahrnoval vysídlení Němců z nově získaných západních území a také odsun z vnitrozemí předválečného Polska. Většina německých obyvatel Polsko opustila ještě během války ve strachu z postupující Rudé armády, ale organizovaný odsun probíhal i po roce 1945.

Organizovaný odsun pokračoval i po roce 1945, často v návaznosti na rozhodnutí vítězných mocností na Postupimské konferenci v roce 1945. Schválila i odsun německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.

Odsun v Polsku se týkal hlavně německých obyvatel z území, která byla po válce převedena Polsku. Vžil se pro to název: znovuzískaná území, která dříve byla součástí Německa.

Zároveň došlo k přesídlení Poláků. Na tato nová území byli přesídleni Poláci, ale i další národy, např. Ukrajinci a Goralé, z oblastí zabraných Sovětským svazem.

Naopak v současném Česku je téma odsunu sudetských Němců stále živé a možná dochází i k postupnému přehodnocování událostí z let 1945 až 1946.

Slezsko bylo rozsáhlé území s centrem ve Vratislavi, německy Breslau a polsky Wroclaw. Zatímco Dolní Slezsko mělo od počátku moderních dějin převážně německý charakter a v důsledku výměny populace po druhé světové válce je téměř čistě polské, etnická a jazyková problematika Horního Slezska je velmi složitá, a to vzhledem k přítomnosti stotisícové německé menšiny v Polsku a polské menšiny v Česku.

Dvojjazyčné území v Horním Slezsku je největší oficiální území s německým jazykem ve východní Evropě. Němci z Horního Slezska mají i svůj vlastní německý dialekt slezskou němčinu, která se řadí mezi tzv. ostmitteldeutschen Dialekte. Počet příslušníků německé menšiny v Horním Slezsku je oproti svým historickým počtům velmi nízký. Před i během druhé světové války tvořili Němci na většině území Horního Slezska národnostní většinu.

Zákon o zavedení menšinových jazyků jako druhého úředního jazyka na místní úrovni (tzv. pomocný jazyk) vstoupil v Polsku v platnost teprve až v roce 2006, zatímco v Lužici s centry v Budyšíně (Bautzen) a Chotěbuzi (Cottbus) ve východním Německu byly i v dobách NDR. Zde na historickém území Lužice dodnes žijí Lužičtí Srbové.

Dolní Slezsko bylo německé. Pruská provincie Slezsko sahala ještě hlouběji do Horní Lužice – zahrnovala i nyní německou část Zhořelce (Görlitz), Niesky, Hoyerswerdu a Mužakov (Bad Muskau). Dnes je to součást Saska.

Nejvyšší horou Dolního Slezska je Sněžka v Krkonoších. Právě o tyto hory se dělilo tehdejší Německé císařství s Rakouskem-Uherskem. Přestože do slezských válek toto území náleželo k Vídni. Pro Prusko Dolní Slezsko v 19. století mělo především ekonomický význam, neboť za vlády Habsburků se zde rozvíjela řemesla a těžba nerostů.

Ekonomický vývoj Slezska v raném novověku se opíral především o dvě odvětví: textilní výrobu a těžbu rud. Významnými centry tkalcovství a soukenictví byla města v podhůří Sudet: Jelení Hora, Nová Ruda, Landeshut (Kamienna Góra), Löwenberg (Lwówek Śląski).

Díky ložiskům stříbra, olova, mědi a železa se rozvíjel podsudetský hornický revír: Schmiedeberg (Kowary), Kupferberg (Miedzianka), Valbřich, Stříbrná Hora a další. Zlato se těžilo v Cukmantlu (Zlaté Hory). Hlucholazech a Goldbergu (Złotoryja). V 17. století bylo Slezsko považováno za ekonomicky nejvýznamnější oblast celé Habsburské monarchie, k níž od roku 1526 patřilo (až do průběhu 18. století).

Seznámení s dějinami tohoto území na pozadí lyžování v Krkonoších můžeme vidět ve filmu Krakonoš a lyžníci z roku 1981. Film zobrazuje život na krkonošském venkově dětskýma očima. Příběh začíná ve svátek Tří králů (6. ledna) a končí o Velikonočním pondělí někdy v 90. letech 19. století. Hlavní hrdinové Janek a Matěj Pelčovi vypomáhají ve sklářských hutích. Setkají se s pašerákem, kterého mají za Krakonoše. Ten na lyžích pašuje zboží z Pruského Slezska (vratislavskou pálenku aj.) a do Slezska zase krajku apod.

Právě v tomto období 90. let 19. století vzniká horský turismus na německé straně Krkonoš. Začíná výstavba vilových domů pro trávení volného času a dovolených obyvatel Berlína, Drážďan a Vratislavi. Pruské Slezsko se tak stává i atraktivní turistickou oblastí.

České království skončilo až rokem 1918. V té době bylo součástí Rakouska-Uherska. Ve stejnou dobu Bavorsko, Sasko a Prusko tvořilo Německé císařství. Vzniklo sjednocením Německa v roce 1871 a skončilo v roce 1918. Vyvinulo se zejména z Pruského království, které si podmanilo i Saské království (rok 1866) a samozřejmě v několika bitvách slezských válek zvítězilo i nad Habsburskou monarchií, což mělo za následek ztrátu Slezska pro České království v 18. století.

Součástí Pruského Slezska se později stalo i Kladsko (od roku 1763), které bylo přímo odtrženo od celistvého území Českého království, neboť Kladsko tvořilo vnější kraj, konkrétně se nazýval Kladské hrabství.

Hrabství bylo během za vlády Marie Terezie v roce 1742 dobyto, kdy se město vzdalo pruskému králi Fridrichovi II. Velikému. Prusko je nicméně začlenilo do Slezska až roku 1818, do té doby požívalo status země odlišné od Slezska.

Po první světové válce a porážce Německa bylo toto území za vzniku Československa ze strany nového státu nárokováno při jednáních na pařížské mírové konferenci v roce 1919. Kladsko ale zůstalo součástí Německa.

Po roce 1945 Kladsko připadlo Polsku a dnes je součástí Dolnoslezského vojvodství.

Historický exkurz o Pruském Slezsku nemůžeme vynechat zmínkou, že Slezsko, jako historická země ve střední Evropě se rozkládá převážně v povodí horní a střední Odry na sever od Beskyd a pohoří Krkonošsko-jesenické subprovincie.

A tady se objevuje zeměpisný název Sudetská subprovincie, zkráceně Sudety. Toto názvosloví používají jak Němci, tak Poláci (německy Sudeten, polsky Sudety). Z tohoto názvosloví pak čeští Němci žijící na českém a moravském území si začali říkat Sudetští Němci, což toto označení převzali i česky hovořící obyvatelé a pejorativně vzniklo i slovo Sudeťák.

„Byl jsem sudeťák“. Takto nazval autobiografickou knihu i Helmut Kopetzky, který po druhé světové válce musel on i jeho matka nedobrovolně opustit domov v Šumperku. Kniha vyšla v roce 2024 v češtině, původní německy psaný název zní: „Ich war ein Sudetjak“.

V recenzi ke knize si můžeme přečíst: „Nečekejte žádný román podobný Sudetskému domu a podobně. Je to čistě autobiografické zpracování a vypořádání se s vlastní minulostí. Jak několikrát, ke konci autor sám uvede, potřeboval se vypořádat s pocitem viny, s frustrací z toho že byl válečným polosirotkem. Současně byl Němcem. Cizincem v Německu, ale i v Čechách. Nikam nepatřil. Generace jeho rodičů při válečném odsunu o všechno přišla. Jeho matka přišla i o manžela. A on se s tím vším musel vypořádat.“

Nabídnu ještě jiný osobní příběh. Znám ženu v důchodovém věku, která hovoří německy, celý život žije v Sasku-Anhaltsku, dětství a mládí prožila ve východním Německu, někdejší NDR, která uznala nové německo-polské hranice ustanovené po roce 1945 na řece Lužická Nisa - Odra.

Tedy tu hranici znovusjednoceného Německa, jak ji od roku 1991 známe. Už bez Pruského Slezska, neboť stejně Prusko jako samostatný státní útvar zanikl v roce 1947. Jeho území si rozdělilo Německo (jak Západní Německo, tak Německá demokratická republika), Polsko a Sovětský svaz (dnes část Kaliningradská oblast patří Rusku).

Vraťme se ale k té ženě. Má emočně citový vztah k Česku, konkrétně k Děčínsku a Českolipsku. Pravidelně sem jezdí každých šest týdnů a dokonce tu tráví dovolené. Při povídání s ní jsem zjistil, že její děda žil v Mimoni. A její návraty do Čech jsou určitou terapií, kdy sice mluví německy a v Německu žije celý svůj život, ale má tak silné vztahy k této části Čech, že kupuje při svých cestách typické české potravinové výrobky.

Je to emoční stav, kterému těžko můžeme porozumět. Ale ukazuje to na silné kořeny, které potomci sudetských Němců mají k regionu svých předků. Regionu střední Evropy.

Jádro Německa a německé kultury musíme hledat na západě Evropy spojené s Franskou říší. Byl to raně středověký stát, který existoval mezi lety 481 a 843 a rozkládal se na území dnešní Francie, Německa a severní Itálie. Založil ji král Chlodvík a dosáhla svého vrcholu za vlády dynastie Karlovců, zejména za Karla Velikého, který byl v roce 800 korunován na císaře. Po smrti jeho vnuků byla v roce 843 rozdělena Verdunskou smlouvou na tři části, čímž zanikla její jednota.

Z Východofranské říše vzniká jádro pozdějšího Německa, konkrétně kopíruje část západní části. Dnešní východní Německo směrem na východ od Labe začalo vznikat německou kolonizací od 8. do 14. století.

A právě v tomto období 13. a 14. století přicházejí němečtí kolonizátoři nejen do pohraničních oblastí Čech, ale i do Slezska, které v letech 1742 až 1945 bylo součástí Pruska.

Teď podstatné body: České království byl samostatný útvar, který trval v letech 1198 až 1918. K Českému království byly v různých obdobích přidruženy další historické země, především Moravské markrabství, slezská knížectví a Lužice.

Přemyslovci byla první královská dynastie, která podporovala příchod německých kolonizátorů do prostoru Čech. Následně Lucemburkové upevnili význam Českého království ve Svaté říši římské, která trvala až do roku 1806. Dva roky předtím skončila Habsburské monarchie, jehož České království bylo součástí od roku 1526.

Po vymření česko-uherské větve Jagellonců si česká šlechta zvolila za krále Ferdinanda I., manžela Anny Jagellonské. Jagellonci se dostali na český trůn roku 1471 v osobě nejstaršího syna polského krále a litevského velkoknížete. Po smrti Jiřího z Poděbrad zvolil český sněm králem Vladislava II. Jagellonského (vládl 1471-1516).

A v tomto období České království, jehož součástí bylo Slezsko i Lužice, patřilo do společenství Polského království s centrem v Krakově, Litevského velkoknížectví s centry ve Vilniusu a Kyjevě, a dále s Uherským královstvím s centrem ve městě Buda.

Ve stejném období na území dnešního Kaliningradu u Baltského moře se zformovalo Pruské vévodství (1525–1701). Byl to stát vzniklý sekularizací Řádu německých rytířů, který se v roce 1618 spojil s Braniborskem do personální unie zvané Braniborsko-Prusko. Toto spojení vedlo v roce 1701 k vytvoření Pruského království. Vévodství se nacházelo na území dnešního Východního Pruska a jeho hlavním městem byl Královec.

V Braniborsku byly silnou vládnoucí dynastií Hohenzollernové. Sídlo měli od 16. století v Königsbergu, tedy v Královci, v dnešním ruském Kaliningradu. Později sídlo přesunuli do Berlína a na řece Sprévě začalo růst velkoměsto. To bylo sídlem Pruského království a Německého císařství (v letech 1525 - 1947).

V rámci slezských válek, kdy proběhly tři bitvy mezi Pruským královstvím a Rakouskou monarchií o nadvládu Slezska v 18. století, v důsledku první slezské války získalo vítězné Prusko většinu Slezska a českého Kladska. Tento stav byl potvrzen mírovými dohodami z let 1745 a 1763.