Článek
Poválečná generace západního Německa je v důchodu a s nimi i generace z východního Německa, která zažila nelehké znovusjednocování. Zatímco lidem na západě země se nijak zvláště špatně nežilo, zcela jiné pocity a vzpomínky mají obyvatelé bývalé NDR.
Nové spolkové země zachránila výkonná ekonomika, pracovní morálka a legislativní rámec původní Spolkové republiky Německo. Ta si NDR „adoptovala“ a zavedla silnou marku v kurzu 1:1 k východoněmecké. Obyvatelé zbohatli, ale východoněmecký průmysl bankrotoval.
Pak přišlo euro a obě části Německa „zchudly“ současně. Byl to vlastně plán Francie, která se bála silné marky na vlastní ekonomiku. Byl to druhý krok toho, na čem předchůdce Evropské unie vznikl. Smyslem Evropského společenství uhlí a oceli bylo mít pod kontrolou těžbu v severní Francii a na západě Německa.
Francie chtěla „přidusit“ západní Německo
Oba průmyslové regiony měly projít restrukturalizací a díky tomu zamezit dalšímu zbrojení. Konec těžby uhlí ve Francii v dubnu 2004 tak už bylo de facto rozhodnuto v roce 1952.
Ze vzájemného strachu Francie a Německo přistoupily ke spojení „pupeční šňůrou“ s Beneluxem a Itálií, která posloužila jako zásobárna levné pracovní síly jak pro francouzské, tak západoněmecké podniky.
Aby Francie kývla na znovusjednocení Německa, musel kancléř Helmut Kohl souhlasit s příjetím eura, i když řadoví Němci s tím příliš nesouhlasili. A obyvatelé nových spolkových zemí už vůbec ne. Ti rovněž posloužili jako pracovní síla, která z východu země odešla do západní části.
Německo tak vidělo naději v rozšíření Evropské unie do střední a východní Evropy. Opět to podpořilo německý průmysl. Přijetí nových členských zemí v roce 2004 bylo výhrou především pro Německo, než Francii.
A samozřejmě i pro Česko, které po bouřlivých 90. letech a divoké transformace ekonomiky věřilo, že kombinace přílivu zahraničních investic (zejména z Německa) a levné pracovní síly pomůže „nakopnout“ a poté stabilizovat ekonomický model postavený na investičních pobídkách zahájený Milošem Zemanem a jeho vlády po roce 2000.
Ve stejné době Německo už připravovalo Energiewende, tedy proměnu energetiky z fosilní na obnovitelné zdroje. Na východě Německa zavíralo hnědouhelné doly, zatímco v Česku byla těžba uhlí stále velmi podstatná a nepomohlo ani zahájení provozu jaderné elektrárny v Temelíně.
Západní Německo si prožilo bouřlivá léta průmyslové transformace na konci 60. let a v 70. letech 20. století. Zatímco v tehdejším Československu začala normalizace, v SRN probíhala první kulturní revoluce.
Vznik německé strany Zelených
Jmenuje se Kontrakultura 60. let. A tehdejší mladí lidé se vymezovali vůči předchozí generaci. Vynořily se nové kulturní formy včetně pop music, objevil se fenomén Beatles a kultura hippie, což vedlo k rychlé revoluci mladé kultury, která zdůrazňovala potřebu změny a experimentů.
V západním Německu se rozvinulo německé studentské hnutí 60. let (68er-Bewegung), přičemž jeho nejvýraznější postavou se stal Rudi Dutschke, na kterého pravicový radikál v roce 1968 spáchal atentát, který však Dutschke s vážnými následky přežil.
Studentské bouře zaplavily západní Německo i Západní Berlín na konci 60. let. V roce 1967 byl zavražděn v Západním Berlíně Benno Ohnesorg.
Ohnesorgova smrt nejen spustila vlnu radikálních studentských protestů, ale nepřímo vedla i k velkému odcizení starší a mladší generace. Výsledkem byl mimo jiné vznik strany Zelených, ale také zrod ultralevicové teroristické organizace Frakce Rudé armády.
„Revolucionář“ Joschka Fischer ve vládě kancléře Gerharda Schrödera
V červnu budou Evropské volby a rozhodovat v nich budeme i o dalším vývoji Green Dealu. Zatímco v Česku se tomu bráníme, v západní Evropě to současná a mladší generace požaduje. Zatímco ta střední a starší s tím žije od roku 2000, kde vlastní Energiewende zahájilo Německo, ta mladší se už do toho narodila.
Bývalá kancléřka Angela Merkelová totiž pokračovala v tom, co započala vláda Gerharda Schrödera. Tu tvořila německá sociální demokracie SPD a Zelení s Joschkou Fischerem.
Ten je levicovým politikem, dlouholetým čelným představitelem Zelených a v letech 1998–2005 spolkovým ministrem zahraničí. Ve své době byl nejoblíbenějším politikem Německa. Od roku 1967 se účastnil mládežnického protestního hnutí. Koncem 70. let se přiklonil k environmentalismu a byl při formování strany Zelených v Hesensku.
Zelená politika nabývá na významu až po 60. letech 20. století, kdy velké množství stran ve Švédsku, Francii, Německu, Velké Británii se oddělilo od tehdy již existujících politických stran. To samé následovalo i v Evropské unii, kde po rozdělení německé strany zelených na dvě frakce realo a fundi a jejich znovu spojením vznikla nejúspěšnější koaliční strana zvaná Evropská strana zelených.
Jejich hlavním cílem je v současné době zlepšit lidská práva, environmentalismus, vytvářet dobrá pracovní místa, podpořit mladé lidi a budovat silnou demokratickou Evropu.
Česko chtělo blahobyt v EU, ta více řeší kulturní války
Mnoho Čechů si při vstupu do Evropské unie v květnu 2004 představovalo, že smyslem Evropské unie je jednotný trh kapitálu, volné cestování a mobilita pracovní síly. Jenže třeba Německo si vyjednalo výjimku na pracovním trhu, kdy sedm let po vstupu do EU čeští občané nemohou jen tak pracovat v Německu. To samé bylo s cestováním. Do Schengenského prostoru Česko vstoupilo až na konci roku 2007.
Pak přišlo hned několik krizí. Finanční a ekonomická v letech 2008 a 2009, řecká krize a krize eura. To už Češi ztratili zájem přijmout jednotnou evropskou měnu.
Pak v roce 2015 nastala migrační krize, kterou řešila Angela Merkelová tím, že de facto otevřela hranice Německa a všichni co chtěli najednou mohli čerpat ze štědrého sociálního systému.
Následně v roce 2020 přišla pandemie covidu-19. Německo chtělo být jedničkou jak v pandemických opatřeních, tak v Green Dealu. Sázka na ruský plyn v transformaci energetiky nevyšla.
Jenže západní státy Evropy prochází krizí politiky. Slabá německá SPD současného kancléře Olafa Scholze je ve „vleku“ Zelených, a to generace „zhýčkaných dětí“ narozených v 70. a 80. letech. Představitelé jako Annalena Baerbocková (ministryně zahraničí) nebo Robert Habeck (ministr hospodářství) jsou toho důkazem.
Na jedné straně řeší kulturní války typu LGBT komunity a na straně druhé útlum jaderné energetiky.
Ideologie převládla nad zdravým rozumem
Jak nejlépe charakterizovat současnou německou politiku pod vedením Zelených?
Protože si Německo nezajistilo dostatek paliva pro jaderné elektrárny a neprovádí včas jejich kontroly, bude lepší než přistoupit k jejich modernizaci, která by vyžadovala čas a peníze, rozvíjet solární a větrné elektrárny.
Jaderné elektrárny jsou nebezpečné kvůli nebezpečí kybernetických útoků. Palivo do jaderných elektráren často dodává Rusko, čímž by se Německo mohlo dostat do nové závislosti. Čím dříve dokážeme upustit od užívání uhlí a razantně budovat solární větrné elektrárny, tím můžeme být nezávislejší v rozhodování o dodávkách energie a bojovat proti klimatickým změnám. To jsou názory 54letého vicekancléře Roberta Habecka, který je ministrem hospodářství.
Polarizace německé politiky
A do toho nastala polarizace německé politiky, kdy tradiční „kartel“ stran CDU a SPD narušila Alternativa pro Německo, tedy AfD.
Ta vznikla v době řecké krize a krize eura. Pak se stala největším kritikem živelné migrace do Německa po roce 2015. Silnou voličskou základnu má na východě země, kde může mít i zemského premiéra. Podzimní volby v Sasku, Durynsku a Sasku-Anhaltsku jsou pro stávající vládní semaforovou koalici strašákem. AfD totiž chce změnit dosavadní politický kurs.
Kdo nejde s námi…
Atmosféra v Německu je polarizovaná. K tradičnímu dělení na Západ a Východ ještě vzniká i kvůli migraci dělení na ty, co raději mlčí a na ty, co hlasitě křičí.
Útoky na politiky se stávají už běžnou součástí německého života, tak jako demonstrace. A to na podporu či odporu vůči AfD či migraci.
A tak zatímco Německo průmyslově zaostává, má zastaralou železniční síť, zastaralé dálnice a automobilový průmysl nezvládá přechod na elektromobilitu, do toho řeší nové kulturní války…
