Babiš jako Beneš? Spory o Těšínsko pomáhají pochopit polské a české ambice

Češi historicky i ve školních učebnicích dějepisu řeší především vztah s Němci a Německem. Už méně, možná skoro vůbec, se nezajímají o historické vztahy s Poláky a Polskem. Přitom na vzájemných vztazích z let 1918 až 1938 můžeme ilustrovat současnost nejen ve střední a východní Evropě, ale i v rámci geopolitických událostí ve vztahu k Ukrajině.

Vztah dvou sousedů, kteří se přou o každý metr plotu, zatímco jim hoří u kůlny. Tak můžeme charakterizovat události po roce 1918 a podobně to můžeme zhodnotit i v roce 2026. I když přece jen trochu jinak. Ale postupně…

Sedmidenní válka probíhala ve dnech 23. až 30. ledna 1919 mezi Československem a Polskem. Ačkoliv oba národy slavily obnovení nezávislosti, místo bratrské spolupráce nastoupily územní spory a diplomatické naschvály.

Abychom lépe porozuměli současné geopolitice i v Evropě, musíme se zastavit u dvou podmínek, které obvykle zažehnou konflikt i u dvou sousedů ve vesnici. Je to přístupová cesta a zdroje. A v případě národů hraje důležitou roli i ideologie v rámci národa - argument etnického složení.

Tak přesně toto jsou tři argumenty a podmínky, které zažehly konflikt mezi Československem a Polskem v letech 1918 až 1920.

Hlavním kamenem úrazu bylo Těšínské Slezsko. Pro Československo bylo velmi důležité kvůli ložiskům černého uhlí a stretegické železnici spojující české země se Slovenskem: Košicko-bohumínská dráha. Polsko zase argumentovalo etnickým složením. V tomto regionu žilo mnoho Poláků.

Když Polsko vypsalo na sporném území volby do Sejmu, československá armáda zasáhla silou. Vojensky sice Československo vyhrálo, diplomaticky to poškodilo obraz ČSR jako „mírumilovného ostrova demokracie“. Na konferenci ve Spa v roce 1920 nakonec velmoci rozhodly, že průmyslové Těšinsko připadne ČSR a město Těšín Polsku.

Vztahy mezi ČSR a Polskem byly vyostřené i po roce 1920. Zatímco Polsko bojovalo o samotnou existenci proti bolševickému Rusku, Československo vyhlásilo neutralitu a blokovalo transporty zbraní pro Polsko přes své území.

V polských očích se Československo stalo nespolehlivým a egoistickým sousedem, který využil cizího neštěstí k vlastnímu územnímu zisku. Tato hořkost přetrvala až do roku 1938 a Mnichovské dohody.

Jenže v rámci ČSR nebyl spor s Polskem jen o Těšínsko, ale také o Oravu a Spiš. Šlo o horské oblasti Slovenska. I zde se nakonec dělilo území „od stolu“ v rámci mezinárodních arbitráží. Poslední spor bylo o Javorinu v Tatrách, který se táhl až do roku 1924.

Československo a Polsko také mělo zcela odlišný pohled na zajištění bezpečnosti Evropy. Dvě naprosto rozdílné zahraniční koncepce vytvořily z obou zemí rivaly.

Zatímco Československo pod vedením ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše se snažilo udržet statu quo po první světové válce, Polsko se snažilo o roli regionální velmoci mezi Německem a Sovětským svazem. Kolem roku 1925 oběma zemím došlo, že mají společné nepřítele, a to Německo a SSSR.

Po roce 1925 byly vzájemné vztahy formálně stabilizované. Avšak Polsko vidělo ČSR jako „sezónní stát“ a Češi v Polácích „nepředvídatelné romantiky a nacionalisty“. Tyto rozpory se naplno projevily v roce 1938.

Podívejme se blíže na osobu Edvarda Beneše a jeho roli v československo-polských vztazích. (1)

V té době byl ministrem zahraničí a jeho vztah k Polsku byl čistě pragmatický, až technokratický. Beneš se díval na mapu Evropy očima západních mocností, zatímco Poláci mu vyčítali nedostatek slovanské solidarity.

Beneš byl posedlý hranicemi Československa, což se projevilo i za druhé světové války a po roce 1945, kdy usiloval o obnovení Československa v předmnichovských hranicích. Také jako prioritu vnímal zachování železniční sítě a ložisek uhlí. Pokud to vyžadovalo vojenskou sílu, aby to získal či udržel, neváhal ji použít. Což se stalo v roce 1920, když bylo Polsko v úzkých kvůli bolševickému Rusku.

Beneš byl skeptický k velmocenským ambicím Polska. Projekt Mezimoří, tedy federace států od Baltu k Černému moři, považoval za nereálný a nebezpečný experiment, který by mohl vyprovokovat Německo a Rusko, později Sovětský svaz od roku 1922.

A Beneš věřil, že jediným garantem bezpečnosti je Francie a Společnost národů. Polsko vnímal jako rizikového partnera, který svými konflikty s Německem, SSSR i Litvou může do války zatáhnout i Prahu.

Když přišel Mnichov v roce 1938, Polsko si zpět vzalo Těšínsko, a to vojenskou silou jako odvetu za roky 1919 a 1920. Naplnilo se navíc to, co Polsko si celou dobu myslelo, že ČSR je jen „sezónní stát“.

Podívejme se ještě na pohled z Prahy na Těšínsko. Lze to definovat jako ekonomický pragmatismus. Průměrný Čech vnímal Těšínsko jako uhlí a vlaky, nikoliv jako historický symbol.

Polák to viděl jinak, dával do toho více emocí. Polsko bojovalo o holé přežití proti bolševikům, jakýkoliv československý nárok vnímalo jako zradu slovanského bratra.

V této době začínají vzájemné stereotypy. Obyčejný Polák považoval Čecha za vychytralého obchodníka, který ho okradl. Obyčejný Čech viděl v Polákovi nebezpečného dobrodruha.

Tato psychologická bariéra nakonec zabránila jakékoliv reálné vojenské spolupráci proti Hitlerovi.

Je současná polská politika v něčem podobná s tou z let 1918 až 1938?

Nejsilnější paralela leží v geopolitickém uvažování. Polsko se kvůli své poloze mezi Německem a Ruskem vždy snažilo vytvořit blok států, který by vyvážil vliv těchto velmocí.

Tehdy to bylo Mezimoří. Józef Pilsudski snil o federaci států od Baltu k Černému moři, tedy o trojici Polsko, Litva, Ukrajina. Cílem bylo vytlačit Rusko na východ a vytvořit silný regionální celek.

Dnes je to iniciativa Trojmoří. Polsko je hlavním motorem této iniciativy, která propojuje státy mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem. V této koncepci se počítalo i s Maďarskem a Budapeští, avšak Varšava díky postoji Viktora Orbána k Ukrajině a Rusku přerušila kontakt na úrovni Visegradské skupiny V4.

Na to reagovala i vláda Petra Fialy, která se přiklonila více k Varšavě a odtáhla se od Budapešti a Bratislavy. Maďarsko a Slovensko totiž mají jinou zahraniční koncepci azimutů, která je postavena především na ekonomickém základě.

Nová vláda Andreje Babiše se na zahraniční politiku dívá pragmaticky podobně jako Edvard Beneš, kdy Prahu pozicuje na západ - veřejně mluví o vazbách s Francií i USA, avšak nebrání se ani spolupráci se Slovenskem, se kterým obnovila kontakty i na vládní úrovni. V Maďarsku proběhnou letos parlamentní volby. A s Polskem by Babiš chtěl opět diskutovat o možné spolupráci ve formátu V4 u témat, kde to dává smysl.

Podívejme se ještě více do historie, abychom lépe pochopili polské uvažování. Polská politika se dodnes pohybuje mezi dvěma historickými směry. Jagellonská idea byla v minulosti reprezentovaná Pilsudskim, dnes spíše stranou Právo a spravedlnost a zastánci ativní pomoci Ukrajině.

V této představě je Polsko lídrem širšího regionu, který se aktivně angažuje na východě, tedy na Ukrajině a v Bělorusku. Rusko vnímá jako existenční hrozbu.

Tato politika byla v Česku podporována vládou Petra Fialy a nejvíce byla patrna v letech 2022 až 2024. Varšava si získávala přízeň Prahy, došlo k utlumení V4 a odtažení od Slovenska a Maďarska, spíše k formátu 2 + 2.

V roce 2026 se nacházíme v jiné politické konstelaci. Polská vláda nyní razí pragmatičtější proudy, což reprezentuje Piastovská idea. Ta prosazuje soustředění na etnicky jednotné Polsko, dobré vztahy na Západě a ostražitost vůči „východním dobrodružstvím“.

A do této koncepce byl zvolen Andrej Babiš za premiéra Česka, sestavil vládu a jeho protějškem je Donald Tusk, který razí Piastovskou ideu v rámci vládnoucí Občanské platformy. Je to i díky jeho angažmá na nejvyšších postech v Evropské unii. Donald Tusk byl předsedou Evropské rady v letech 2014 - 2017 a má blízko k Bruselu.

Proto nepřekvapí, že Andrej Babiš je v podobné pozici jako Edvard Beneš, který kormidloval československou zahraniční politiku před 100 lety. Současný předseda české vlády deklaroval, že je garantem zahraniční politiky a zatím se zdá, že v tandemu s ministrem zahraničí Petrem Macinkou jsou v tom ve shodě.

Naopak prezident Petr Pavel zřejmě ještě ne zcela přečetl novou situaci nejen v Polsku, ale také v Maďarsku, na Slovensku, v Německu a ve Francii.

Proto Andrej Babiš oznámil, že se setká na večeři s francouzským prezidentem Emanuelem Macronem. Tak jako Edvard Beneš, i Babiš si uvědomuje nutnost úzkých vztahů s Paříží. Do této pragmatické strategie zapadá i účast europoslanců ANO ve frakci Patrioti pro Evropu, kde je i Marine Le Pen, kandidátka na prezidentku Francie. Jinými slovy Babiš vytváří networking na všechny azimuty a staví na osobních vazbách „mezi čtyřma očima“.

Česká opozice v čele s prezidentem Petrem Pavlem chybně čte současnou strategii Andreje Babiše a podobných chyb se dopouští i političtí komentátoři, kterým chybí hluboké historické znalosti geopolitiky ve vztahu k Polsku.

Andrej Babiš záměrně pozval prezidenta USA Donalda Trumpa do Česka, aby získal výhodnou pozici pro Prahu jako pragmatického spojence na ose mezi východem a západem, a to zcela neideologicky.

Vysvětlíme si to ještě na jednom příkladu.

Vztah Polska k Rusku a Německu je jiný než ten český. V případě Ruska i česká politika - a to se v osobě Andreje Babiše nemění - vnímá Moskvu jako hrozbu. Současná polská rétorika o nutnosti zastavit ruský imperialismus by klidně mohla být citátem z polských novin v roce 1925.

U Německa je to jiné. Polsko je s Německem členem NATO a EU, přesto v polské politice je vůči Německu nedůvěra. Polsko se bojí německé dominance v Evropě a nelíbil se jí projekt Nord Stream. To silně připomíná obavy z meziválečného sbližování Berlína a Moskvy v roce 1922.

Když vládla ve Varšavě strana Právo a spravedlnost, mnozí v tom viděli paralelu s obdobím po roce 1926. Tehdy šlo o Pilsudského režim Sanace. Abychom pochopili, o co šlo, krátce si to vysvětlíme.

Před 100 lety byl v Polsku důraz na silný stát, centralizaci moci, dále stát se choval jako ochránce chudých a odpor k „právnímu impossibilismu“. To znamená, pocit, že vůle národa je víc než litera zákona či soudní rozhodnutí.

Avšak musíme dodat, že současné Polsko je fungující demokracií v rámci mezinárodních struktur. Sanace před 100 lety se proměnila v autoritářský režim s cenzurou.

A především si musíme uvědomit, že v Polsku významnou roli hraje církev jako strážce národní identity.

Zatímco v letech 1918 až 1925 byly vztahy mezi ČSR a Polskem na bodu mrazu, nyní tomu samozřejmě není. Babiš se navíc vyjádřil, že by Varšava nějakým způsobem by se měla vrátit do V4, kterou chce Bratislava a Budapešť obnovit. Praha se tomu nebrání.

A pro vysvětlení ještě krátký exkurz vztahu Babiše k Viktoru Orbánovi. Tomu samozřejmě imponuje mít za spojence v Praze někoho, kdo s ním a Robertem Ficem bude kritizovat Brusel. Zároveň díky poloze Budapešti je Praha pro Maďarsko nejzápadnějším hlavním městem ve východní Evropě a „mostem mezi Východem a Západem“.

Navíc díky tomu, že Maďarsko s Českem přímo nesousedí, nehrozí sousedské rozepře o plot, tak jako je to se Slovenskem.

Pokud se na to podíváme geopolitickým pohledem, musíme vztahy číst i z tohoto pohledu. Pozice Česka je jako být mezi dvěma mlýnskými kameny.

Za premiéra Petra Fialy vznikla bezpečnostní osa Praha - Varšava, ale zvolil strategii nemluvení s Bratislavou a Budapeští. To přirozeně naštvalo Roberta Fica, který si uvědomuje, že pro Slovensko je důležité mít pevné vztahy s Prahou a Budapeští současně. Pokud bude chybět úzký vztah na Prahu, hrozí možné pohlcení Bratislavy Budapeští.

Naopak Budapešť potřebuje komunikační linku do Berlína, Francie a do Bruselu. Roli moderátora v této strategii tvoří český premiér. Zatímco Fiala to odmítl či tuto strategii nepřečetl, Babiš se jí zhostil a chce ji hrát.

A ještě pohled Polska, Maďarska a Česka na Západ. Zatímco Varšava a Budapešť mají své specifické spory s Berlínem a Bruselem, česká diplomacie se snaží profilovat jako „konstruktivní jádro EU“.

Proto Babiš i povečeří s Macronem… Navíc je to zcela nová geopolitická konstelace, kdy Praha může hrát v Evropě mnohem důležitější roli, než na jakou jsou Češi zvyklí. I to je možná důvod, proč Babiš vyloučil kandidaturu na prezidenta. Role premiéra se silným mandátem řídit českou diplomacii mu naprosto vyhovuje.

Další zdroje: (1) https://is.muni.cz/th/mgydf/Bakalarska_prace-Ceskoslovensko-polske_vztahy_v_letech_1926-1935.pdf