Článek
Arthur Breisky náleží mezi autory, jejichž jméno v učebnicích nenajdeme. Zemřel velice mlád stejně jako třeba K. H. Mácha, ovšem až v dalekých Spojených státech amerických 10. července 1910. Letos si připomínáme 140 let od jeho narození.
Památka na tohoto výstředního a zajímavého muže se nám dochovala především díky jeho múze Beatrici – Boženě Dapeciové, která na něj vzpomínala až do konce svých dnů.
Breiskyho většina badatelů postavila do pozice obskurního pisálka, který se vyžíval ve výstřednostech a to nejen na papíře. Ostatně už kolem jeho jména visí menší otazník. Sám používal příjmení Breisky, přestože se častěji setkáme s variantou Breiský. Nicméně stačí nahlédnout do listu A. Procházkovi, v němž Breisky vysvětluje: „…Připsal jste čárku nad mé- y. Podepisuji se bez čárky, ne z esthetického důvodu, ani abych tím zapřel mé češství, ale řídě se křestním listem. Tisknou-li mé jméno důsledně chybně, děje se to bez mého a proti mému vědomí…“
Arthur přišel na svět v Roudnici nad Labem do rodiny naddozorce a později vrchního komisaře c. k. finanční stráže. Pro rodinu to v důsledku znamenalo především hojné stěhování. Hlavní živitel ale měl povolání pod penzí čili zajištěný skromný příjem až do smrti.
Vedle Vysokého Mýta proto poznal Arthur i Prahu, kde nastoupil do reálky na Malé Straně. Zatímco studoval, rodina se z matičky stověžaté přemístila do Votic, a posléze do Slaného. V Praze se Arthurovi líbilo, rád objevoval onen společenský a kulturní ruch.
Bohužel onemocněl tyfem a v roce 1899 přestoupil do kvarty lounské reálky. Louny tehdy působily poněkud maloměstským dojmem. Ještě o třicet let později si na to stěžuje Božena Dapeciová. Přesto našel Arthur mezi spolužáky spřízněné duše a především se pak seznámil v tanečních hodinách se zmíněnou Boženkou. Vynikala nad jiné oslnivým zevnějškem.
Arthurovo dospívání se nelišilo od dospívání jeho soukmenovců, až na to, že mladík působil vždy poněkud vyzráleji a zamyšleněji než jeho vrstevníci. Jemu říkali Dante, Božence Beatrice, čímž odkazovali na Dantovu Božskou komedii. Arthur hltal desítky knih, vybíral si těžká témata i náročná zpracování. Přitom neustále pochyboval nad smyslem své lásky k Božence. Opakovaně se svěřuje, že mu překazila jeho tvůrčí plány a přitom se od rozbouřených citů nedokáže oprostit.
Arthur se totiž vzhlédl v Oscaru Wildeovi a také v ostatních výjimečných básnících plujících s proudem dekadence. Právě ti si zvolili styl dokonale upraveného a nad vším povzneseného dandyho. V tom také pramení zdroj pozdějších Arthurových mystifikací.
Boženka to s jeho vnitřními zápasy neměla vůbec lehké. Dočkala se třeba i prohlášení: „Buď mě chápeš, a pak nepochybuji, že mne máš ráda a půjdeme spolu, anebo ne, pak přerušíme svoje styky vůbec. Několik dní v tomto druhém případě ztratím, ale přece se zase vzpamatuji, a budu moci pracovati dále. ..“
Ovšem ve skutečnosti by to určitě nenapravilo pár dní, ale rozkol by ho zasáhl na tom nejbolestnějším místě. To mu však nebránilo svou milou neustále pronásledovat pochybami. Přesto všechno na ni ale pokaždé čekal za branou se stohem knih v podpaží. Zamilovaný pár se procházel tak dlouho, dokud Boženka směla zůstat venku.
K samotnému studiu na reálce přistupoval Arthur poněkud vlažněji. Poměrně bezduché deklamování pouček mu nesvědčilo. Měl pocit, že ho na rozdíl od četby klasiků nijak nerozvíjí.
Maturitní zkouška se však blížila. Rodiče k ní prosebně vzhlíželi, protože po ní mu otec hodlal zajistit úřednické místo. Přestože se měl Arthur připravovat na tuto zkoušku, dále čekával za Žateckou bránou na Boženku. Ovšem teď spíše ve smutné náladě. Přípravy jednoduše zanedbal a tížilo ho černé svědomí. Od maturity nakonec odstoupil. Profesor Krátký, který chápal, že se tak stalo zcela zbytečně, jej vyhledal a domlouval mu, aby se před komisi vrátil. Jenomže Arthur se rozhodl jinak. Jako neúspěšný maturant putoval zpátky za rodiči do Slaného. Otec rozhodl, že maturitu složí za rok.
Bohužel vztah s Boženkou se ocitl na scestí, mohli si jen psát, až na dvě krátká setkání. Louny se Slaným dělí sice pouhých necelých třicet kilometrů a od roku 1873 existovalo mezi městy solidní vlakové spojení, ale cestování něco stálo.
Arthur přesto spřádal plány, že až vyřeší maturitu, najde si práci a potom by si mohl Boženku odvést k oltáři. Jednalo se o pouhé představy, z nichž nakonec slevil. Sblížil se totiž s Karlem Scheinpflugem a také skupinkou slánských bohémů, mladých studentů, kteří s ním sdíleli zájmy a bavilo je bouřit a provokovat.
Boženka se však mohla spoléhat pouze na slova v dopisech, a proto o mnohých Arthurových spádech nevěděla. Na druhou stranu Arthura stíhala často i určitá melancholie.
Otec s ním ztrácel trpělivost, a proto se snažil synovi, který se myšlenky na nový pokus o složení maturity vzdal, opatřit dobré místo. Arthur však pořádal se slánskými přáteli večírky, raději se nesužoval představou, že ho v brzké době uvítá úřednický stůl.
Mladí dekadenti se rozhodli osvobodit jistou padlou dívku z nevěstince. Nejednalo se o provokaci, ale o promyšlený čin, protože dívčin smutný úděl je opravdu lidsky dojal. Arthur se rozhodl podělit se o tyto zážitky s Boženkou. Doufal, že najde pochopení pro tento ušlechtilý čin. Místo ní mu ale odpověděla paní Dapeciová, jež vztah své dcery rázně uťala.
Přesto se pokusil ještě navázat s Boženkou kontakt, snad si s ní chtěl promluvit, ale ona ho odmítla.
Zbyla mu tak parta slánských bouřliváků a Karel Scheinpflug, k němuž vzhlížel. Scheinpflug měl ale s Arthurem nemalé trápení. Pokoušel se mu pomoci sehnat redaktorské místo, ostatně v tomto směru vyvíjel iniciativu i sám Arthur. Bohužel se nepodařilo.
Breisky starší mezitím pozbyl zbytky trpělivosti as jeho přičiněním Arthur počátkem roku 1904 stává celním úředníkem v Teplicích. Pořád se poohlíží po Praze, v níž zná řadu osobností jako K.H. Hillara, S.K. Neumanna a další. Jeho žízeň po velkoměstě byla natolik silná, že se mu podařilo v ní na krátkou dobu zabydlet. Nakonec ale zakotvil v Děčíně, který mu otevřel brány do Drážďan. Samozřejmě k výletům do saského města jej často motivovalo i něžné pohlaví. V dubnu 1907 ho stále ještě zajímá jistá „interesantní blondýna“. O měsíc později se na pohlednici z Podbořan spolu s ním rozverně podepisuje i jistá Lili, která má „krásné černé oči, stříbrný smích“ a je s ní „velmi, velmi spokojen.“
Ačkoliv má Boženku v srdci natrvalo usazenou, nevěří, že by se mu podařilo navázat s ní ještě přátelství. Rozchod ho tíží i po letech a připadá mu nepochopitelný. Neslevuje však ze svých uměleckých představ, ale jeho myšlenky se jednotí a on se představuje jako velice bystrý pozorovatel a esejista v Moderní revue. Navíc se dočká v únoru 1909 i první knihy, která mu zajistí nesmrtelnost. Do překladu Stevensonova Klubu sebevrahů totiž začlení své dva texty Mors syphilitica a Zpověď grafomanova. Kritika se zaměří právě na ně, kdy je vyzdvihne nad ostatní, aniž by tušila, že tím chválí Breiskyho originály a ne původního autora. Tento úspěch ho vedl k tomu, aby se pochlubil Božence. Svůj debut posílá do Loun poštou spolu s dopisem.
Boženka na jeho vyznání po letech odpovídá poměrně vstřícně. Arthur se nese na vlně úspěchu, teď musí přijít redaktorské místo a lepší existence. Teď mu nic nebrání následovat životního styl opravdového dandyho.
Nakonec se sejde i s Boženkou. Jeho city se tím rozjitří, protože nikdy zcela nevychladly. Ona se chová vlažněji, protože se bojí dalšího zklamání. Arthur však slíbí, že ji brzy navštíví. Boženka ho však vyhlíží marně. Propadá zoufalství, které ji donutí odkrýt masku, a vyznat se mu alespoň písemně ze své lásky. Bohužel může později litovat, že to neudělala na samotné schůzce. Arthur si asi od jejich setkání sliboval víc, a proto se mu zdálo, že se Boženka chovala k němu mile, nicméně stará pouta se již dávno zpřetrhala. Navíc si nadělal dost dluhů. S Boženkou mu odešla poslední naděje i důvod, aby v Čechách nadále setrval. Rozhodne se proto odstěhovat se do Ameriky. O svém záměru informuje Miloše Martena 14. 5. 1910: „Byl jsem v posledních dnech tak zaneprázdněn přípravami k odjezdu do New Yorku, že mi opravdu nezbývalo ani chvíle k napsání řádků několika“.
Těsně před odjezdem se ještě pokusí v Praze vyhledat Jiřího Karáska ze Lvovic. Nepodaří se, a tak vyplouvá vstříc novému dobrodružství.
Boženčino cituplné psaní jej v Děčíně nezastihne, vrátí se jí nedoručené. Další dny si doslova protrpí, neví vůbec, co se s Arthurem děje. V Drážďanech se Arthur loučí s krásnou Liou, jednou ze žen, které se staly součástí jeho krátkého bytí. Je však příliš vzrušený svou cestou a nikterak se nezdržuje.
Imigrační úředník před vstupem na americkou půdu posílá několik přistěhovalců na výslech. Všichni se musí prokázat určitým obnosem peněz, Arthurovi chybí k předepsané částce dvacet dolarů. Těsně před ním úředník vrátí z podobných důvodů dva muže. Naštěstí, nebo spíše naneštěstí se nechá úředník oklamat dokonalým Arthurovým oděvem. Zřejmě podlehne dojmu, že takový člověk disponuje dostatkem prostředků. Nadějný literát tím pádem může legálně vstoupit do světa za velkou louží.
Nezapomíná však na své blízké v Čechách a 1. června 1910 posílá Božence zprávu, v níž mimo jiné sděluje:“ Mám zde u veliké nakladatelské firmy místo francouzského a německého korespondenta s platem měsíčních 100 dolarů, což je skorem trojnásobně více, než jsem měl jako rakouský státní úředník…Než nastoupím místo, jsem u příbuzných v Chicagu“.
Místo měl sice slíbené, nicméně svému budoucímu chlebodárci nedal vědět dopředu, že dorazí. Ten byl na prázdninách, tudíž situace opět uvrhla Arthura do existenční nejistoty.
Z New Yorku Arthur zamíří skutečně za příbuznými do Chicaga, ovšem neklid ho žene zpátky do New Yorku, kde se ubytuje v Národní budově, českém reprezentačním domě. Brzy mu dojdou peníze a musí přemýšlet nad tím, čím se bude živit. Rakouská společnost mu zprostředkuje zaměstnání obsluhovače zdviže v nemocnici. Toto povolání, naprosto nedůstojné jeho vzdělání ho v podstatě také zabije. Těsně před koncem služby 10. července 1910 umírá na následky smrtelného zranění, které mu zlomilo vaz a roztříštilo lebku. Identifikace těla proběhla jen podle dokladů v kapse.
Po necelých dvou měsících přichází domů lakonická zpráva, že Čech se jménem Arthur Bressky tragicky zahynul. Nikdo tomu nechce uvěřit. Mnozí si myslí, že je to Arthurův další vtipný kousek.
„Zemřel snad nejsilnější talent z mladých. Jak mnohému z nich bude při této zprávě radostno? Ano, byl talent, snad až příliš, a bylo mu úzko v těsných zdech naší životní Asie,“ napsal Jarmil Krecar. Bohužel dnes o tomto předčasně vyhaslém talentu ví jen hrstka zasvěcených Čechů.
Zdroj: Martina Bittnerová, Zapomenuté osudy, Praha 2017
