Článek
Jako by ty šustivé papírky znamenaly jedinou uznatelnou hodnotu, jako by se nedalo na chvíli bavit o něčem jiném. Přičemž se ani nedozvíme, jestli se jejich potomstvu daří dobře, jestli je zdravé, chytré, šikovné…
Musím tady totiž zmínit osobní zkušenost. Za uplynulé roky jsem prostudovala haldy dopisů i z pozdějších období a v rodinné korespondenci se zkrátka takové citovější nálady a pasáže většinou objevují, u Růženy jde však převážně o výčet aktiv a pasiv.
To samé platí i pro její listy z období druhé světové války, kdy vypočítává především své ekonomické ztráty. Píše taky o tom, jak vaří z nouze koninu. Což mi napovídá, proč pak děda nenáviděl koňské maso. A hlavně se Růžena rodině svěřuje, že její syn, zatímco jeho ročníky končily v totálním nasazení, sedí doma a nic nedělá. Přitom mu je už nějakých osmnáct let! A mě nad těmi řádky logicky napadá, protože tehdy nikdo netušil poválečné uspořádání, jestli ho vůbec zaučovala do vedení podniku. Vždyť se jednalo o dědičného majitele pily! Pochopitelně v období války bylo dřevo na příděl a Růžena se tak obává, aby jí pilu nezavřeli. Nicméně děda pravděpodobně už tehdy započal svou budoucí cestu hochštaplera, který žil v trojúhelníku – víno, ženy, zpěv. Byl navíc těžký astmatik a tenhle přístup mu vážně ani na zdraví nepřidával.
Továrník Václav Jaroš bohužel zemřel už v roce 1937, a tak se asi nenašel nikdo, kdo by prababičku donutil, aby svůj přístup k synovi trochu přehodnotila.
Továrník Jaroš byl zřejmě velký svéráz, ale jeho potomci se neztratili. A nějakým způsobem se o jejich budoucnost postaral. Obě dcery slušně provdal. Přestože (a při vší úctě k němu) profesor Koutecký tvrdil, že jeho rodiče pocházeli z velmi chudých poměrů, tak se oba narodili v živnostenských rodinách. Zkrátka pan profesor si potřeboval trochu kádrově vylepšit životopis a už to v něm zůstalo. Lidsky to chápu, ostatně, jinak by těžko mohl budovat v Praze špičkovou onkologii. Ale ráda bych světu jednou provždy řekla - jeho maminka se zkrátka nehoupala v chudé kolébce, čímž bych toto téma také uzavřela.
Nicméně i její bratři se v životě dobře uplatnili. Antonín přijal místo notáře na Zakarpatské Ukrajině. Původně se zamiloval do své sestřenice a ona jeho vřelé city opětovala. Rodina mu však sňatek nepovolila, protože už tam nějaké to příbuzenské spojení zkrátka proběhlo. Proto si vzal Hanu Kolátorovou, dceru dobové spisovatelky Jarmily Kolátorové. Asi naštvu její potomky, ale v Antonínovi ta zakázaná láska doznívala ještě dlouho po svatbě… Z těch jejich listů sálá zvláštní melancholie osudu, jenž se mohl vyvíjet úplně jinak.
A. Hamerská - Jarošová
Jenomže, zatímco se potomci továrníka Jaroše o sebe očividně postarali, horší to bylo s vnukem Václavem. Jeho řídila a synáček přitom běhal po zábavách a… Ve Žďáru nad Sázavou, kam jezdila za svou babičkou, narazil na budoucí herečku Slávku Budínovou. Prý spolu… Jak to říct diplomaticky. On si zkrátka děda uchovával fotografie těch děvčat jako lovecké trofeje. A Slávka si i v pozdějších letech zachovávala nepřehlédnutelný šarm.
Po válce prababička Růžena bohužel zemřela, stejně by asi zábor majetku duševně nezvládla. Děda se po její smrti absolutně utrhl ze řetězu. Během čtyř let si pořídil tři děti se dvěma ženami.
Docela by mě zajímalo, co na to říkala jeho nevlastní babička, která tam s ním zůstala. Vzhledem k tomu, že skonala až v roce 1954, nejméně čtyři roky s ní musela sdílet domácnost i moje babička, dědova manželka. Ta však nikdy o paní Hamerské-Jarošové nemluvila. Jenom po její smrti vyházela všechny ty památky „na lepší časy“, to znamená porcelán a další krásné vzácné předměty. Jenomže babička mi kdysi řekla: „Šlo o staré krámy.“ Možná místo těch starých krámů měla raději vyhodit dědu. Nechoval se totiž jako normální a zodpovědný manžel a otec. Nesl si v duši obrovskou temnotu. Ničil všechny a všechno kolem sebe. Proto si myslím, že by továrník Václav Jaroš, ten, který zůstal navždy zapsaný ve slavném Švejkovi, na svého vnuka rozhodně pyšný nebyl.
Fotografie pocházejí z mého soukromého archivu, který mám po svých předcích.
Jedná se o autorský originální text.
Předchozí díl:
Prameny:
Matriky – SOA Praha – Kralupy nad Vltavou, Nové Benátky (Benátky nad Jizerou)
Matriky – Moravský zemský archiv v Brně – Nové Město na Moravě
Rodinný archiv Martiny Bittnerové- korespondence a fotografie
Městské muzeum Velvary
Periodika:
Katalog: Výstava staveb. živností a průmyslu v Hradci Králové
od 22. dubna do 6. května 1923 , 1923, Hradec Králové
Katalog: Jubilejní výstava obvodu obchodní a živnostenské komory v Praze, Praha 1908
Milotický hospodář, 1907, Číslo 12
Národní listy, 9.12.1913
Národní listy, 22.7.1910
Úřední list Republiky Československé - ročníky 1922 a 1923
Další internetové zdroje:
