Článek
Ačkoli jsem ve věku mládí již odkvetlém, sdílím domácnost se třemi zdatnými sportovci v nejlepší kondici. Cestovala bych s nimi jako činovník, tedy bafuňář.
Myslím si, že v soutěžích typu – konzumace granulek na rychlost, skok do postele, nebo na skříň, bychom mohli s mým týmem zabojovat o přední místa. A pokud můžu mluvit za Justýnka, ten by se zvláště o granulky rval srdnatě jako o život. A pokud by získal medaili, nadto vyrobenou ze sušené pampelišky, vykouzlil by takový blažený výraz, že by se ten puchejř z rychlobruslení mohl jít vycpat. Evženek by pak do české hymny správně činčilácky štěkal. Domnívám se, že bychom byli důstojnými reprezentanty České republiky a nějak nechápu, kde se ta pozvánka do Itálie ztratila. Protože můj tým by se dal skvěle marketingově využít. Věřím, že komentáře zahraničních diváků by plýtvaly výrazy jako cute, adorable či sweet. A naše fotografie by zaplavily internet. Tak se znovu ptám, kde to uvázlo? Protože mí sportovci se aktuálně nacházejí ve vrcholné formě a jejich síly tak zůstávají zbytečně nevyužity.
Snad jste, milí čtenáři, pochopili tu nadsázku, s níž píšu o svých dvou králících a činčilákovi, s pomocí jichž chci vyjádřit to, jak nějak od začátku OH nepřestávám vycházet z údivu.
Na zimní sporty se dívám dlouhá léta, ostatně pocházím z Nového Města na Moravě, kde lyže dostanete dřív, než se naučíte pořádně chodit. Nicméně letos mám poprvé dojem, že při tomto vrcholu sezóny nejde z českého pohledu o aktuální formu sportovců, nýbrž hlavně o jejich zásluhy. Samozřejmě narážím třeba na Markétu Davidovou. Nikdo jí její úspěchy neodpírá, ba dokonce jí nikdo nepřeje trable, leč bych mnohem raději viděla ve stopě zápolit nějakou mladinkou biatlonistku, která si tak osahá poprvé olympijské závody. A do budoucna z toho může těžit. Místo toho sledujeme podivnou frašku orámovanou alibismem biatlonových činovníků. Přijde mi to nedůstojné a zbytečné, což si především Markéta nezaslouží. Navíc si neodpustím rýpanec. Je asi první člověk na světě, který netuší, jak se vlastně cítí… Přičemž lékař před smíšenou štafetou odjel zřejmě na výlet do Benátek. No nic.
Bohužel i Martina Sáblíková ulehla, přičemž se její partnerka Zdráhalová přiznala, že přesto s ní obývá jeden pokoj?! Zatímco se zástupci jiných zemí izolují, aby od sebe něco nechytli, u nás se tomu jde neprofesionálně naproti. Fajn, každý si může dělat, co chce. Zřejmě jde o letošní motto her z českého pohledu.
Vzpomněla jsem si opět na medaili Karolíny Erbanové, která skončila svou úžasnou kariéru kvůli trenéru Novákovi, přičemž se jí Sáblíková ani nezastala. V životě máme vždy dvě roviny. V tomto případě sportovní, kdy Sáblíkovou chápu, proč chtěla zůstat s Novákem v dobrém vztahu, ale máme taky rovinu morální, v níž se Sáblíková projevila podivně. Od té chvíle jsem ji přestala sledovat. Protože to si Karolína zkrátka nezasloužila, od ní už vůbec. A teď se Sáblíková loučí a děsí se toho, že nastoupí do svého posledního olympijského závodu nemocná.
A tím se dostávám k hvězdnosti a pokoře. Na letošní olympiádě vidím v českém táboře nějak příliš mnoho hvězd, tudíž i mediálních než těch sportovců, kteří pokaždé pokorně jdou na start s tím rvát se sami se sebou. A v tomto ohledu pro mě jasně vítězí zástupci běžeckého lyžování. Poslouchat rozhovor s Jiřím Tužem, jenž v neuvěřitelně silné konkurenci, dokázal ve sprintu vydřít páté místo, mě vrací k tomu, že snad opravdoví, šikovní, stateční a zároveň pokorní mladíci ještě ve sportu existují.
Přála bych si, abychom nevyráběli hvězdy, ale vrátili sport tam, kam patří. Ne, do světa umělých úsměvů, zářivých reklam a bafuňářů, co sledují dost často jen ekonomické zájmy.
