Článek
Milana jsem poprvé potkala jako mladá nadějná autorka na Literární Vysočině. Od té doby jsme spolu v občasném kontaktu. A pokud je někdo v dobrém slova smyslu autorem tohoto kraje, tak je to Milan, i když žije na jeho okraji.
Co tě přivedlo ke psaní? Pamatuješ si, co jsi jako první v životě vytvořil?
V dětství jsem hltal především dobrodružné příběhy a toužil jsem je mít ve své vlastní knihovničce, kterou jsem si stloukl z několika prkýnek. Některé knížky vypůjčené ve varnsdorfské knihovně mne zaujaly natolik, že jsem je vracel jen velmi nerad. Jednou jsem se pokusil knížku opsat, ale to bylo příliš náročné. Rozhodl jsem se tedy, že si takový příběh napíšu sám. Později – na střední škole – jsem se zahleděl do „opravdové“ poezie a začal ji zkoušet psát sám. A to mi zůstalo.
Jaký vztah máš k Ústeckému kraji. Hledáš v něm inspiraci? A v čem konkrétně?
Od narození žiji ve Varnsdorfu. Protože se inspiruji nejčastěji svými zážitky, momenty z regionu se v mých textech logicky objevují také. Konkrétní místa i lidé v nich ale dostávají literární střih. Nejsou to reportáže, ale prostředí, které vyvolává a provokuje.
Co ti tady v kraji z pohledu autora chybí?
Chybí mi větší zájem čtenářů o beletrii. Projevuje se to na akcích pořádaných knihovnou v mém bydlišti – vzdělávací, populárně naučné nebo cestopisné pořady mají relativně dost posluchačů, literární čtení nebo setkání se spisovateli má návštěvnost mizivou.
Jaké téma se v tvé tvorbě opakuje?
V poslední době ve mně rezonují mé zážitky a příběhy ze srbské Lužice, takže se potkávají starší texty s těmi úplně novými. Soustředil jsem je ve svých dvou básnických sbírkách Domluvená šifra(2023) a Je lepší se neloučit(2025) vydaných díky editorovi Společnosti přátel Lužice Lukáši Novosadovi. Právě jsem také dokončil povídání k jubileu nedávno zemřelého lužickosrbského básníka Bena Budara.
Jak vypadá tvůj tvůrčí proces. Máš své rituály, nebo píšeš spontánně?
Můj tvůrčí proces je spíš chaotický. Mohu-li vůbec mluvit o nějakém svému rituálu, pak asi tento: záznam prvotní inspirace, resp. sběr podkladů a potom psaní – škrtání – psaní – škrtání.
Na čem právě pracuješ? Na co se můžou čtenáři těšit?
Jako editor se snažím dovést do finále třetí knížku pohádek, jež napsal nevidomý autor Roman Vaněk. Jmenuje se Mokré pohádky a doufám, že se letos už konečně povede je vydat. Těším se na vydání výboru z mé poezie v lužickosrbském jazyce připravované budyšínským nakladatelstvím Domowina. Pokud by tento rozhovor četli příznivci zhudebněné poezie, pak se mohou spolu se mnou těšit na produkci nového hudebního tělesa Hrataj, jež chystá vydat desítku písniček složených na mé texty.
Kterou svou knihu bys doporučil čtenářům?
Těžká volba. Když už jsem zmínil dvě sbírky z posledních let, pak asi ty. K nim bych přidal výbor Až na kost. A taky básnický cyklus Cestou bolesti a víry. Překladových titulů je povícero, takže nejspíš druhé vydání výběru přísloví Z lužickosrbské pokladnice.
Účastníš se rád autorských čtení a literárních programů? Nebo dáváš přednost spíše zákulisí a klidné práci?
Veřejná vystoupení aktivně vyhledávám opravdu jen zcela výjimečně. Rád přijmu pozvání, což naštěstí není tak často. Když už jsem v akci, mám z toho většinou radost. Nicméně nejlépe se cítím v zátiší.
Fotografie zveřejněna se souhlasem Milana Hrabala.
