Článek
Když někde řeknu, že mám čtyři děti a každé s jiným otcem, většina lidí se začne tvářit, jako bych právě oznámila, že jsem spáchala něco neodpustitelného. Někteří se pousmějí tím povýšeným úsměvem, který říká „já bych tohle nikdy“, jiní se nadechnou k moralizování a pár jedinců si rovnou odplivne do rukávu. A přitom je to jen fakt z mého života. Ne tragédie, ne selhání, ne vizitka charakteru. Jen realita, kterou žiju a kterou zvládám líp, než si většina kritiků umí představit.
A víte co? Jsem s ní naprosto v pohodě. A nejen to, jsem na sebe hrdá.
Život není rovná linka v sešitě. Není to ani IKEA, kde si vyberete jednu sestavu a ta vám vydrží dvacet let. Vztahy se mění, lidé se mění, někdy se ukáže, že jste si vybrali špatně a někdy se ukáže, že jste si vybrali dobře, jen ne navždy. Každý můj vztah byl v určité fázi života opravdový. Každé dítě bylo chtěné. A každý z těch mužů mi do života něco přinesl, někdo radost, někdo chaos, někdo lekci, kterou bych si jinak nezapamatovala. A ano, některé lekce bolely. Ale díky nim jsem dnes silnější, než bych byla v „dokonalém“ vztahu, který existuje jen na papíře.
A teď to hlavní: moje děti mají domov, lásku, hranice, jistotu. Mají mámu, která maká, stará se, stojí za nimi a nehraje si na dokonalost. To, že mají různé otce, z nich nedělá „chudáky“. Chudáci jsou spíš ti, kteří si myslí, že rodina je jen jedna správná šablona. Ti, kteří se drží vztahu, který je dávno mrtvý, jen aby sousedi neměli řeči. Ti, kteří raději žijí v tichém pekle, než aby přiznali, že se spletli.
Často slýchám: „To je nezodpovědné.“ „To si neumíš udržet chlapa?“ „To je dnešní doba, samé matky samoživitelky.“
Zajímavé je, že tyhle soudy nejčastěji píšou lidé, kteří sami doma žijí v napětí, hádkách a tichých večeřích. Ale hlavně, že mají „jednu rodinu“. Gratuluju. Pokud je to vaše jediná životní výhra, tak si ji užijte. Já si raději užiju svůj život, který jsem si vybrala sama, ne podle očekávání ostatních.
Já jsem se rozhodla nehrát divadlo. Nezůstávat ve vztahu, který nefunguje, jen aby to dobře vypadalo. Neobětovat vlastní život jen proto, aby sousedi neměli řeči. A už vůbec nevychovávat děti v prostředí, kde je víc napětí než lásky. To není zodpovědnost. To je zbabělost. A já zbabělec nejsem.
Moje děti vyrůstají v prostředí, kde se učí, že vztahy mohou mít různé podoby. Že láska není omezená počtem rodičů pod jednou střechou a chyby nejsou konec světa. Taky, že máma je ta, která drží rodinu pohromadě, i když ta rodina nevypadá jako z reklamy na jogurt. A víte co? Ony jsou šťastné. A to je pro mě jediná skutečná zpětná vazba.
A jestli někoho říká, že jsem si dovolila žít podle sebe, tak ať to klidně říká dál. Já se za svůj život nestydím. A nestydím se ani za to, že jsem si vybrala jinak, než jak by si přáli ti, kteří svůj vlastní život prožili podle očekávání ostatních. Kdybych žila podle nich, byla bych dnes nešťastná, frustrovaná a uvězněná v něčem, co mi nesedí. A to odmítám.
Rodina není definovaná počtem otců. Rodina je definovaná tím, kolik lásky, péče a bezpečí v ní děti dostávají. A toho je u nás víc než dost. Možná nemáme klasickou rodinu podle učebnic, ale máme rodinu, která funguje. A to je víc, než co dokáže spousta „ukázkových“ domácností, kde se sice tváří, že je všechno v pořádku, ale uvnitř to skřípe.
Takže ano, mám čtyři děti a každé s jiným. A nestydím se za to. A pokud to někomu vadí, je to jeho problém, ne můj.
